Vláda pod vedením ANO přichází s návrhem nového jednacího řádu, který je přímým útokem na základní principy demokratické kontroly. Zrušení povinnosti zveřejňovat, jak jednotliví ministři hlasovali při rozhodování o veřejných penězích, utajení zvukových záznamů na 30 let, odstranění popisu rozprav ze zápisů a posílení pravomocí premiéra na úkor kolektivní odpovědnosti kabinetu – to není „technická aktualizace“, jak tvrdí Úřad vlády. To je systematické omezování transparentnosti a oslabování kontrolních mechanismů (checks and balances), které mají bránit zneužití moci.

Skryté hlasování = konec osobní odpovědnosti
V demokracii musí být jasné, kdo za co nese zodpovědnost. Pokud občané, opozice a média nebudou vědět, který ministr prosadil rozhazovačné dotace, kdo blokoval protikorupční opatření nebo kdo podpořil kontroverzní zakázky, jak mají voliči takového politika potrestat u voleb? Tato změna vytváří dokonalý štít anonymity. Ministři se budou moci schovávat za „kolektivní rozhodnutí vlády“, zatímco ve skutečnosti budou rozhodovat jednotlivci podle politických a lobbistických zájmů.

To není modernizace. To je návrat k praktikám, kdy se mocenská elita rozhoduje za zavřenými dveřmi a veřejnost dostane jen sterilní, vyčištěný zápis.

Premiér jako nový „šéf všeho“
Další problém představuje posílení pravomocí premiéra – možnost rozhodnout o uzavřeném projednávání bez souhlasu celého kabinetu. V systému, kde už teď premiér ovládá obrovskou exekutivní sílu, se tímto krokem dále oslabuje kolektivní charakter vlády. Checks and balances, které mají zajistit, aby žádná jedna osoba nebo funkce neměla neomezenou moc, jsou tímto způsobem systematicky demontovány.

Historie ukazuje, že centralizace rozhodování a utajování procesů vede k aroganci moci, korupci a chybám, které se později těžko napravují. Stačí se podívat na země, kde vládnoucí strana postupně omezovala transparentnost – vždy to skončilo slabší kontrolou veřejnosti a silnějšími oligarchickými strukturami.

Třicetileté utajení zvukových záznamů? Absurdita
Argument, že návrh připravila už minulá vláda a že jde jen o „zastaralá ustanovení“, je slabý a průhledný. I kdyby to bylo pravda, špatný nápad zůstává špatným nápadem. Utajit zvukové záznamy z jednání vlády na 30 let v době, kdy občané mají právo na informace o nakládání s veřejnými prostředky, je nepřijatelné. Třicet let je prakticky jedna generace – do té doby už mohou být všichni aktéři v důchodu nebo mimo politiku a žádná odpovědnost nebude možná.

Klára Šimáčková Laurenčíková má naprostou pravdu, když mluví o zásadním oslabení veřejné kontroly. Tento návrh není jen technickou úpravou – je to další krok k „demokracii bez kontroly“, kde vláda rozhoduje, co a kdy se veřejnost dozví.

Co s tím?
Tento návrh by měl narazit na silný odpor opozice, médií, nevládních organizací i veřejnosti. Transparentnost není přítěž, ale základní podmínka legitimity demokratické moci. Pokud vláda chce „efektivněji“ rozhodovat, ať to dělá pod dohledem občanů, ne v utajení.

Oslabení transparency vždy vede k oslabení důvěry v demokracii jako takovou. A v situaci, kdy důvěra v instituce už tak není vysoká, je tento krok nejen chybný – je nebezpečný. Vláda by měla návrh stáhnout a místo utajování se raději soustředit na skutečnou otevřenost a odpovědnost. Jinak riskuje, že se do historie zapíše jako další kabinet, který si demokratické mechanismy upravil podle svého.