I když jsem celoživotním odpůrcem toho, že by stát měl prostřednictvím grantů suplovat odpovědnost občanské společnosti, a vytvářet tím nerovné podmínky, prostředí pro korupci a klientelismus, tak zároveň cítím, že vzít v tomto objemu už z tak vyhladovělé kulturní sféry finance, je likvidační v tom nejširším slova smyslu.

Paradoxně s rozhodnutím ministerstva kultury naprosto nesouhlasím, a tím hlavním důvodem je, že se nejedná o „šetření“ ale opravdu o mrzačení vztahů. I bez aktuálních dat si taky umím představit, že škrty podobného rozměru, se dotací pro agroimpérium pana předsedy vlády týkat nebudou.

Jo, on už Agrofert nevlastní, jo ajóóó, já zapoměl ??

Osekat kulturu tímto šokovým způsobem, je jako kdyby principál cirkusu ubral potravu už tak podvyživenému zvěřinci, kterej už není schopen se v divočině sám uživit. Víte co se bude dít? Zvířata nevylezou z klece, ale budou se žrát navzájem a věřte mi, že o chování umělců za ty roky toho vím už hodně. Skončí to tak, že zůstanou jen poslušné a nejzákeřnější kusy, a obecenstvo bude opět tleskat jen když k tomu bude vyzváno cedulí s nápisem aplaus!

Na druhou stranu mě nepřekvapuje ani jedna z obou stran. Ota se se mnou pravidelně setkával v Paralelní Polis, a na koncertech dokonce vystupoval v tričku Institute of Cryptoanarchy, což v kontextu současných událostí opravdu bizár na druhou. Mnoho let ode mě slýchal, že provozujeme Paralelní Polis jako neziskovku, zabývající se (tenkrát) okrajovými tématy, bez podpory státu především proto, že chceme ukázat to, že kulturný centrum, jehož provozní náklady na měsíc přesahují půl milionu lze financovat ze soukromých zdrojů. Ani náhodou by mě sle nenapadlo, že bude ministrem kultury, notabene takovým, který bude reprezentovat etatizaci Čt, a likvidaci kulturní plurality.

Můžeme si za to ale sami. V západním světě je běžné, že mecenáštví v umění a obecně kultuře patří k prestižním aktivitám vyšší střední třídy. U té nejvyšší (old many) je to samozřejmost, ale tu jsme si po válce úspěšně zlikvidovali.

V historii vyspělé státy právě v dobách krizí umění a kulturu podpořili. Píšu to proto, abych poukázal na to, že Ota nás z pozice ministra markeťácky bullshituje. Taková rozhodnutí, nejsou rozhodnutí státníků, ale zasranejch pohunků oligarchy Bureše. Je to opět úryvek z loutkového představení s názvem „Něco za něco“.

Škrtat kulturu v době krize není „rozpočtová odpovědnost“. Je to krátkozrakost. A v horším případě intelektuální lenost.

Historie je v tomhle neúprosná. Když se Spojené státy propadly do Velké hospodářské krize, Franklin D. Roosevelt nespustil program „Zavřeme divadla, lidi mají hlad“. Spustil Works Progress Administration. A jeho kulturní část zaměstnala tisíce umělců. Ne proto, že by Amerika měla přebytek peněz. Ale protože pochopila, že když lidem vezmete práci a smysl, máte zaděláno na rozklad společnosti.

Británie po válce – rozbombardovaná, zadlužená, na přídělovém systému – zakládá Arts Council England. V okamžiku, kdy by bylo politicky nejjednodušší říct „na to teď nemáme“.

Proč? Protože kultura není luxus. Je to infrastruktura vědomí.

Německo po roce 1945 investuje do kultury jako do součásti denacifikace a obnovy identity. Dnešní Německo drží jeden z nejsilnějších veřejných kulturních rozpočtů v Evropě. Ne proto, že by to bylo roztomilé. Ale protože pochopili, že když stát rezignuje na kulturní rámec, zaplní ho někdo jiný. A obvykle to nebývá Mozart.

Skandinávie? Norové a Švédi během krizí kulturu spíše kompenzovaly než ořezávaly. Protože ji berou jako veřejnou službu – stejně jako zdravotnictví nebo školství.

A teď k Česku.

Rozpočet na kulturu je kolem zlomku procenta státního rozpočtu. To není díra, kterou by bylo možné „zalepit škrty“. To je symbolická položka.

Takže když ji ořežete, neřešíte makroekonomiku.
Jen vysíláte signál: kultura je zbytná.
To je intelektuálně líné, zákeřné a politicky zbabělé.