Český stát zvolil neodvozenou mzdovou garanci právě ve chvíli, kdy umělá inteligence mění práci učitele.

Tvrzení, že učitelé mají být dobře placeni, je téměř samozřejmé. Mnohem méně samozřejmé je tvrzení, že prostředky na jejich platy mají odpovídat právě 130 procentům průměrné mzdy v národním hospodářství. Jde o konkrétní hospodářské opatření, které by mělo být podloženo odpověďmi na několik jednoduchých otázek: Jaký problém má řešit? Proč byla zvolena právě hodnota 130 procent? Podle čeho poznáme, že opatření funguje? A nebylo by možné stejného cíle dosáhnout účinněji jiným způsobem? Česká koncepce na tyto otázky přesvědčivě neodpovídá.

Co zákon skutečně zaručuje

Školský zákon nezaručuje každému učiteli plat ve výši 130 procent průměrné mzdy. Ukládá ministerstvu vyhlásit normativy a opravné koeficienty tak, aby celková výše prostředků určených na platy učitelů odpovídala v měsíčním průměru na jeden učitelský úvazek nejméně 130 procentům průměrné hrubé měsíční mzdy. Konkrétní platy se nadále liší podle tarifů, délky praxe, příplatků, odměn a rozhodování vedení školy. Politické heslo „učitelé budou mít 130 procent průměrné mzdy“ je proto zjednodušené. Stát ve skutečnosti garantuje určitý objem rozepisovaných prostředků, nikoli konkrétní plat každého učitele.

Hlavní problém však spočívá jinde: proč byl zvolen právě tento poměr? Vyšší platy mají zvýšit atraktivitu profese, přivést do škol schopnější uchazeče a v delším období zlepšit kvalitu učitelského sboru. Tento mechanismus je rozumný. Velmi nízké platy mohou skutečně odrazovat lidi, kteří mají lepší pracovní možnosti. Z tohoto obecného vztahu však nijak nevyplývá právě hranice 130 procent průměrné české mzdy. Neexistuje doložený bod, při jehož dosažení se automaticky zlepší výběr učitelů nebo výsledky žáků. Nevyplývá z něj ani to, že stejný poměr má platit pro všechny předměty, regiony a typy škol.

Pozoruhodné je také to, že v hodnocení dopadů původního návrhu nebyly systematicky porovnány jiné možnosti. Dokument u platové fixace výslovně uvádí, že jiná varianta nebyla zvažována. Nebylo tedy řádně posouzeno například výraznější zvýšení nástupních platů, cílené odměňování nedostatkových aprobací, regionální příplatky nebo větší prostor pro rozlišení kvality práce. Stát tak přijal dlouhodobé a nákladné opatření, aniž přesvědčivě ukázal, že jde o nejúčinnější způsob dosažení deklarovaného cíle.

Česká cesta bez mezinárodního potvrzení

Zákonná hranice 130 procent není obecným standardem OECD ani pravidlem odvozeným z praxe zemí s nejlepšími vzdělávacími výsledky. Relativní příjmové postavení učitelů se mezi zeměmi výrazně liší, aniž se projevuje jednoduchá souvislost mezi tímto poměrem a výsledky žáků. Relativně vysoké platy učitelů nalezneme v zemích s dobrými i slabými výsledky. Totéž platí pro platy relativně nižší.

Estonsko dosáhlo v testování PISA 2022 výrazně nadprůměrných výsledků, zatímco Kostarika zůstala hluboko pod průměrem OECD. Přitom při srovnání s ostatními vysokoškolsky vzdělanými pracovníky není příjmové postavení estonských učitelů mimořádně vysoké, kdežto kostaričtí učitelé vydělávají více než ostatní vysokoškoláci. Nejde o stejný ukazatel, jaký používá český zákon, ale příklad ukazuje, že vysoké relativní platy samy o sobě kvalitní školství nezaručují.

Z toho nevyplývá, že vysoké platy školství škodí. Vyplývá z toho pouze to, že poměr učitelského platu k průměrné mzdě není spolehlivým ukazatelem kvality vzdělávání. Česká republika tak zavádí vlastní dlouhodobý mechanismus, jehož konkrétní účinek zahraniční výsledky nepotvrzují a který navíc nebyl svázán s měřitelnými cíli. Nebylo stanoveno, podle čeho se bude posuzovat, zda opatření skutečně přineslo více kvalitních uchazečů, menší nedostatek učitelů nebo lepší výsledky žáků.

Průměr zakrývá skutečné problémy

Celostátní průměr nerozlišuje mezi učitelem matematiky nebo informatiky ve velkém městě, který má řadu pracovních alternativ, a učitelem oboru, o jehož místo je dostatečný zájem. Pokud má stát problém získat učitele určitých předmětů nebo v určitých regionech, plošné zvýšení je velmi nepřesným nástrojem. Nerozlišuje mezi místy, která se dlouhodobě nedaří obsadit, a místy, o něž je uchazečů dostatek.

Sporný je i samotný srovnávací základ. Absolvent učitelství neporovnává nabízený plat s hypotetickým průměrným zaměstnáním v ekonomice. Porovnává jej s příjmem, kterého může dosáhnout v jiných profesích odpovídajících jeho vzdělání, oboru a schopnostem. Jinou alternativu má absolvent matematiky, jinou učitel jazyků a jinou absolvent oboru, po němž mimo školství není vysoká poptávka. Jednotný celostátní koeficient tyto rozdíly ignoruje.

Samotné zvýšení průměrného objemu prostředků nerozlišuje ani kvalitu. Nevytváří žádnou záruku, že dodatečné peníze získají především nejlepší učitelé, nedostatkové profese nebo školy, které mají skutečný problém pracovníky získat. Zvyšuje cenu systému, ale samo o sobě nezaručuje vyšší výkon. Vyšší platy mohou omezit odchody a zvýšit počet uchazečů. Samotné množství uchazečů však kvalitu nevytváří, pokud školy neumějí vybírat, odměňovat dobrý výkon a řešit dlouhodobě špatnou práci.

Má-li stát řešit nábor, měl by sledovat nástupní platy, počet uchazečů o konkrétní místa, délku jejich neobsazenosti a odchody začínajících učitelů. Má-li řešit kvalitu, musí zjišťovat, co se žáci skutečně naučili. Celostátní platový průměr neříká ani jedno.

Profese učitele se právě mění

Do celé konstrukce nyní vstupuje faktor, který při vzniku hesla 130 procent ještě neměl dnešní význam: rychlý rozvoj generativní umělé inteligence. Není doloženo, že by učitelé měli během několika let hromadně zmizet ze škol. Učitelství však patří mezi profese, jejichž tradiční pracovní náplň může umělá inteligence změnit velmi hluboce. Nejbezprostředněji se změna pravděpodobně dotkne informační, přípravné a hodnoticí části učitelské práce.

Umělá inteligence již dnes dokáže v určité míře vysvětlovat učivo různými způsoby, vytvářet příklady, přizpůsobovat obtížnost jednotlivému žákovi, připravovat testy, poskytovat okamžitou zpětnou vazbu a opravovat některé druhy úloh. Lidský učitel nemusí ztratit význam, ale jeho role se může přesunout. Méně času může věnovat předávání snadno dostupných informací a přípravě rutinních materiálů, více motivaci, organizaci práce, ověřování výstupů, udržování kázně a individuálnímu vedení žáků.

Nevíme, zda výsledkem bude nižší počet učitelů, intenzivnější osobní práce se žáky, nebo pouze další technologická vrstva přidaná ke stávajícímu systému. Právě tato nejistota zpochybňuje představu, že lze dlouhodobou personální a platovou politiku školství založit na jediném pevně stanoveném poměru, aniž se současně přehodnocuje obsah učitelského úvazku, potřebná kvalifikace a počet pracovníků.

Umělá inteligence není argumentem pro nižší platy učitelů. Může naopak zvýšit hodnotu skutečně kvalitního učitele, který dokáže nové nástroje používat, kontrolovat jejich výstupy a věnovat více času individuální práci se žáky. Je však argumentem proti představě, že povaha učitelské práce zůstane neměnná a že jedinou dlouhodobou odpovědí na problémy školství je pevně stanovený poměr platu k průměrné mzdě.

Garantujeme peníze, nikoli výsledek

Zákonná garance není spojena s žádným jasně měřitelným výsledkem. Není stanoveno, o kolik má vzrůst počet kvalitních uchazečů, snížit se počet neobsazených míst, omezit odchody začínajících učitelů nebo zlepšit výsledky žáků. Neexistuje ani automatický mechanismus, který by po určité době vyhodnotil, zda zákonná indexace přinesla očekávaný účinek. Stát předem garantuje objem rozepisovaných prostředků, nikoli výsledek.

To je politicky pohodlné. Vláda může prohlásit, že podporuje školství, odbory získají snadno srozumitelný požadavek a ministerstvo může vykázat splnění numerického cíle. Jediný, kdo v této konstrukci nemá zaručeno vůbec nic, je žák.

Učitelé nemají být špatně placeni. Dlouhodobě nekonkurenceschopné odměňování může školství připravit o schopné lidi. Z toho však nevyplývá potřeba zákonem fixovat jeden celostátní poměr bez ohledu na předmět, region, kvalitu práce a technologický vývoj.

Sto třicet procent není koncepcí kvalitního školství. Je to politicky stanovená garance objemu peněz pro profesi, jejíž budoucí podobu zatím neznáme. Česká republika si zvolila vlastní zákonný mechanismus, jehož účinnost zahraniční výsledky nepotvrzují. Určila tím, jaký objem prostředků má v průměru připadat na jeden učitelský úvazek. Neurčila však dostatečně přesně, co má za tyto peníze získat a podle čeho pozná, že toho dosáhla.