Dnes budu vystupovat coby „advocatus diaboli“. Obžalovaným nebude nikdo menší než tisíckrát prokletý Cermat a „corpus delicti“ jsou přijímací zkoušky na osmiletá gymnázia, s nimiž coby otec dvou školáků mám osobní zkušenost.

První otázka zní, mají-li víceletá gymnázia vůbec existovat. V Československu byla obnovena po roce 1989; o jejich zrušení se diskutuje od roku 1996 po tehdejším doporučení expertů OECD. Ministr školství Robert Plaga jejich užitečnost zpochybnil už před loňskými volbami jako svůj osobní názor, smířen s tím, že se jeho přání nesplní: „Jejich zrušení si žádná strana do programu nedá, protože by to byla politická sebevražda; rodiče ta gymnázia chtějí.“ „Vy máte dvě dcery, pane ministře; kdepak studují?“ „Tak, samozřejmě - na osmiletém gymnáziu…“ Hlavním argumentem proti víceletým školám je předčasné rozdělování dětí a znevýhodnění méně nadaných. Lze oponovat, že v dnešní době, kdy nelze předpovědět, jak bude svět vypadat, až dítě dostuduje, jedinou jistotou je užitečnost co nejlepšího vzdělání. Žáci, kteří mají nadání a motivaci k náročnému studiu, mají lepší podmínky ve třídě, kde tempo výuky není omezováno pokrokem těch pomalejších. Naopak ti, kdo směřují k praktickému povolání - a v éře AI to může být perspektivnější volba – mohou snáz prosperovat ve třídě, kde bude menší napětí mezi primusem a žákem, kterého nepřitahují abstraktní úlohy, a tím také menší motivace k šikaně těch, jejichž rychlejší postup budí závist (jak se v praxi často děje…).

Potíž se širokým spektrem schopností se dá řešit různě. Na naší základní škole třídní učitelka provozuje třírychlostní výuku. Během hodiny se věnuje kolektivu; rychlejším žákům dává příklady navíc, aby se nenudili, a těm nejpomalejším pomáhá asistentka. V páté třídě je to ještě schůdné; až přibudou náročnější předměty, bude čím dál těžší udržet pozornost všech – když třetina žáků jsou cizinci – a nezdržovat ty, kteří chtějí postupovat rychleji. Přechod těch nejnadanějších na vyšší školu je logickým řešením, i s tím, že se desetiletý žák zavazuje k dlouholetému studiu, protože gymnázium jakožto škola bez praktického využití je prostě jen přípravka na vysokou. Celý spor se nakonec redukuje na otázku, mají-li všechny děti studovat stejným tempem až do deváté třídy, nebo zda ti nejschopnější mají postupovat rychleji už od jedenácti let. Odchod tří žáků třicetičlennou třídu neohrozí a pro učitele pak může být jednodušší pracovat s homogennějším kolektivem. Závěrečným – připusťme, že alibistickým - důvodem ve prospěch víceletých gymnázií je skutečnost, že i po čtyřicetileté pauze má tento typ školy v našich zemích tradici, společnost je na něj zvyklá ještě z první republiky a vyžaduje ho. I pan ministr si tu politickou sebevraždu nejspíš raději rozmyslí…

Otázkou je, kolik žáků by na osmileté gymnázium mělo postoupit. To je natolik strategická záležitost, že by o ní měl stát rozhodovat centrálně; místo toho je ponechána na libovůli a možnostech jednotlivých krajů. Momentálně jsou osmiletá gymnázia pojímána jako elitní školy, kam by měl z páté třídy směřovat každý desátý žák. Ve studijně slabších oblastech bývá problém naplnit třídu uchazeči s přijatelnými výsledky. Nejtěžší úkol mají naopak žáci z Prahy, kde je vyšší procento rodičů vzdělaných nebo bohatých – případně obojí - a kde navíc zabírají místa ctižádostiví Středočeši. Jak vztekle ječí Hitler v přijímačkové parodii „Pádu Berlína“ – „Co dělají ti dementi na ministerstvu, když si ani nespočítají, kolik se narodilo smradů v ročníku?!“ Rytíř Negrelli postavil za pět let dráhu z Prahy do Děčína; dnes se v Praze za deset let nepostaví ani další gymnázium…

Tady vstupuje do hry Cermat, jehož brutální testy zvedají tlak mnoha rodičům. Na jednoduchou – a zdánlivě kontraintuitivní – skutečnost upozornil nedávno bývalý ředitel Cermatu Miroslav Krejčí: že totiž pro šance konkrétního uchazeče je úplně jedno, jak těžké jsou přijímačkové příklady. Cermat neurčuje, kolik žáků se dostane na střední školu; počet přijatých studentů je dán kapacitou. Jeho úkolem je roztřídit uchazeče podle výkonu pokud možno rovnoměrně na stupnici od nuly do sta; odtud pak algoritmus vybere počínaje nejlepšími tolik studentů, kolik odpovídá kapacitě konkrétní školy. Když se z fronty vyřadí přihlášky těch, kteří uspěli na školách, jimž dali vyšší prioritu, stejné množství uchazečů se posune nad „čáru přijetí“. Je-li N = kapacita dané školy, mohou nastat tyto případy:

1. test byl nadprůměrně obtížný: k přijetí stačí dosáhnout například 60%-ní úspěšnosti;
2. test byl velmi snadný: k přijetí je nutné dosáhnout například 90%-ní úspěšnosti;
3. test byl nepřiměřeně obtížný a méně než N uchazečů dosáhlo hranice, kterou škola stanovila jako minimální, takže výsledek neumožňuje naplnit disponibilní kapacitu;
4. test byl nepřiměřeně snadný a víc než N uchazečů dosáhlo 100%-ní úspěšnosti: není možno vybrat nejlepších N uchazečů.

Varianty 3) a 4) by znamenaly statistické selhání výběrových kritérií a test takto zadaný nelze pro přijímačky použít. Varianta 2 by byla pro uchazeče subjektivně příjemná a úspěšně by je roztřídila. Varianta 1 by je významně stresovala, ale na školu by se dostali i mnozí z těch, kteří měli subjektivní pocit selhání, protože vyřešili zdánlivě nedostatečné množství příkladů; přesto by však překročili v tomto případě číselně nižší „čáru přijetí“.

Ti, kteří si testy vyzkoušeli, zjistili, že ani vynikající prospěch na základní škole je na přijímačky nepřipraví (oba naši notoričtí jedničkáři dosahovali na začátku přípravy třicetiprocentní úspěšnosti: 15 bodů z 50). Ukázalo se, že zejména v matematice jsou především závěrečné příklady (třináctý a čtrnáctý) zcela mimo rozsah učiva a jde spíš o test inteligence. Záměrem bylo postavit uchazeče před úlohu, s jakou se nikdy nesetkali, a vyzkoušet jejich logické myšlení. Jak se časem začala hromadit historická data, bylo možné se připravovat i na ty nejtěžší příklady. Původní účel těchto „nečekaných úloh“ se ztratil a nakonec z toho vznikl dnešní doučovací průmysl. Taková obtížnost testů pro osmiletá gymnázia je každopádně nutná, když mohou být přijati průměrně tři žáci ze třídy a v praxi každý třetí až pátý uchazeč. Pokud by ke zvládnutí testu stačily školní znalosti, přijímačky by skončily fiaskem ve výše popsané čtvrté variantě. Je-li osmileté gymnázium koncipováno jako elitní škola, pak jsou náročné testy jediným řešením. Pro uchazeče a jejich rodiče z toho plyne:

• Nenechat se odradit těžkými ukázkovými testy a nevzdávat to předem. Jak nám při webové přípravě zdůraznil skvělý profesor Krupička z matikar.cz – „u přijímaček nebudete bojovat s testem, ale s ostatními uchazeči. Není vaším úkolem zvládnout Cermat na sto procent. Přijímá-li škola třicet studentů a skončíte mezi prvními třiceti, pak je úplně jedno, na kolik jste zvládli test. Je-li těžký pro vás, bude stejně těžký i pro ty druhé.“
• Cermatové testy jsou spravedlivé v tom smyslu, že jsou pro všechny stejné a dobře předvídatelné, když celá jejich historie od roku 2015 je veřejně přístupná, včetně návodů k řešení.
• Několikaměsíční příprava je pro úspěch nezbytná; kdo to jde jen zkusit, prakticky nemá šanci, není-li zázračným dítětem.
• Nežehrejte na absurdní a nepraktické úlohy. Pravidla jsou stejná pro všechny a nezbývá, než je přijmout.

Často se tvrdí, že cermatové testy zvýhodňují děti bohatých a vzdělaných rodičů. Ani jedno z toho není úplně pravda.

Za přípravu lze snadno utratit desítky tisíc, ale za šest tisíc se dá pořídit výborný on-line kurs absolvovaný z domova; k tomu za dalších šest tisíc týdenní domácí testy „nanečisto“ s kompletním souborem video-návodů k řešení, a za tisícovku neocenitelné „přijímačky nanečisto“ na gymnáziu v reálném prostředí s přísným dozorem. Za takové peníze nepořídíte ani novou televizi.

Jelikož mám jen jednu vysokou školu, testy pro pátou třídu mi dávaly pořádně zabrat. Nejhorší byly závěrečné „čtrnáctkové“ úlohy; taková zvěrstva jsme na Elektrofakultě nebrali. Pomohl až videonávod z kursu. Na úlohy typu „kolik bylo na planetě Zorstar dvouokých a tříokých bytostí“ jsem synka naučil řešit soustavy dvou rovnic o dvou neznámých (“Ty rovnice z té úlohy přímo křičí – podívej, tady jsme! Jakmile tu soustavu složíš, příklad je prakticky vyřešen; další postup je vždycky stejný!“). Byla-li matice dostatečně řídká, synek vyřešil i tři rovnice (i takové úlohy tam jsou…). Na příklady „kolik tříčlenných skupin může sestavit sedm kamarádů“ jsem ho naučil faktoriály a kombinační čísla. Čte-li tohle nějaký pedagog, právem mumlá cosi o starém oslovi. Vskutku se to neobešlo bez domácích dramat. „Těm tvým debilním výkladům vůbec nerozumím!“ vřeštěl synek, „já budu počítat čísla, a ne ty tvoje pitomý písmenka!“ Kocour nestíhal uskakovat před přelámanými tužkami a roztrhanými papíry létajícími přes celý dětský pokoj. Když se synek naučil rovnice, ječela zase manželka: „Tomu nebohému dítěti jsi úplně vymyl z hlavy selský rozum! V ordinaci vás poznám už ode dveří: brejličky, přihlouplý úsměv, v jedné ruce vybarvený graf teploty dítěte, ve druhé diagnóza z Googlu a seznam léků, které mám předepsat! Inženýry by měli topit hned po narození!“ Nakonec jsem pochopil, že všechny příklady se opravdu mají řešit nástroji páté třídy; návody jsme studovali spolu. Není těžšího zadání než „tady máš úlohu a nesmíš napsat ani jednu rovnici!“ Manželka: „Kolik rovnic jsi nakonec u zkoušky použil?“ „Jednu; spíš ze sportu, a abych tátovi udělal radost. Jenže pak jsem tam zase někde udělal nějakou hloupou chybu, a když mi začaly vycházet nedělitelné zlomky, radši jsem to spočítal úsečkovou metodou…“ Chcete-li připravovat dítě na přijímačky a máte matematické vzdělání, vězte, že je zle. Raději to nechte odborníkům.

Když po dvou letech šel k přijímačkám mladší synek, trval na tom, že ho bude učit starší bratr. Taky na sebe křičeli, ale šlo jim to lépe. Největší trouba na světě je vždycky otec. Na mě zbyly už jen ty nejtěžší příklady.

Připravujete-li dítě na přijímačky, nepotřebujete desítky tisíc ani Matfyz. Stačí čas a trpělivost. Na dítě musíte dohlížet od října do března; stáhnout si celý Cermat a projít všechny příklady nejméně dvakrát. Práce pro celou rodinu. Trénovat se musí i rychlost: 70 minut na 27 matematických podúloh je sprint. Sám jsem to nestíhal…

Jaký to má všechno smysl? Chcete-li dostat dítě na gymnázium, musíte tuhle speciální disciplínu absolvovat. Praktický užitek to nemá a poslouží to jedinému účelu: u zkoušky žák prokáže, že má jakési nadání a hlavně motivaci. To druhé je důležitější. Statistiky jsou plné uchazečů, kteří nedosáhli ani na 50%; s takovou „přípravou“ tam nemá smysl chodit. Na historických testech a úlohách nanečisto si můžete průběžně kontrolovat, děláte-li Cermat aspoň na 75% (slušná šance) nebo přes 82% (prakticky jistota). U zkoušky nebude čas něco vymýšlet. Tam musíte mít za sebou týdny drilu a podle nacvičeného schématu drtit příklady jak robot. Těžko na cvičišti atd. Tohle funguje už tři tisíciletí. Na tvůrčí uvažování budete mít osm let.