Uprchlická vlna přichystala českému školství další zatěžkávací zkoušku

Těžko odhadnout, co se uprchlíkům z válkou sužované Ukrajiny honí hlavou, když poslouchají české úvahy o tom, jak budou vydělávat na naše důchody. Pokud o to ale skutečně stojíme, musíme jim zajistit nejen přístřeší a důstojnou práci, ale přinejmenším v případě dětí a omladiny také kvalitní vzdělání. K tomu jsou v první řadě nutné kapacity ve školách a dostatek pedagogů.

O kolik žáků se bude jednat, je ve hvězdách. Ještě v půlce března jich ministr školství Petr Gazdík očekával sto tisíc. Dnes už se hovoří o sto dvaceti až sto padesáti tisících.

Problém nastává již v mateřských školách. V řadě měst jsou naplněné po okraj a mezi neuspokojenými českými rodiči začíná probublávat žárlivé podezření, zda nepřijdou zkrátka kvůli Ukrajincům. Jako nezbytné se ukazují dynamické změny legislativy. O co se kdysi bojovalo roky, musí být nyní vyladěno v řádu týdnů.

V péči o drobotinu by mohli být zainteresováni zaměstnavatelé maminek, které celkem pochopitelně chtějí rychle vydělávat a při práci též zapomenout na zážitky z pekla. Už teď mnohé firmy stejně jako neziskovky obstarávají alespoň elementární kursy češtiny.

Vrásky naskakují též ředitelům základních a středních škol. Jedna věc je úprava maximálního počtu žáků na třídu, druhá dostatek kantorů a třetí pak model výuky, který pomůže Ukrajince integrovat, aniž by byla snížena kvalita vzdělání českých dětí. Štěstí mají tam, kde se pro nejmenší školáky podařilo zřídit čistě ukrajinské malotřídky, ideálně pak i s ukrajinskými vyučujícími.

Ve smíšených třídách roste význam asistentů pedagogů. Rozumné je i tato místa nabízet Ukrajincům. Vedle přednostní výuky češtiny je důležité upravit pro malé přespolní učební plány tak, aby se necítili být ztraceni v džungli.

Ne všude mohou počítat s dospělými ukrajinskými pedagogy či vypomáhajícími maminkami. V takovém případě je na českých učitelích, aby se opět přizpůsobili novým podmínkám.

To už se ale po nich chtělo za koronavirové pandemie. Většina z nich obstála na výbornou. Změnil se styl výuky, zapojila se technika a upravil se obsah učiva. Jestli nás v nějaké oblasti učinila infekce odolnějšími a flexibilnějšími, je to právě školství. Tenkrát ale ještě nikdo nečekal, před jaké další výzvy budou kantoři postaveni.

Nyní si můžeme všimnout, že jich není k dispozici tolik, kolik bychom si přáli. Nadto se zpomalil růst jejich platů. Vláda Andreje Babiše (ANO) jim letos chtěla přidat tři a půl procenta, Fialova tvrdí, že má jen na dvě. Ministr Petr Gazdík (STAN) hodlá držet závazek 130 procent průměrné mzdy pro učitele, předchozí měsíce však naznačily, že jeho hlas není v rámci vlády tak silný, jak by být měl. Snad jim aspoň rychle ulehčí v administrativní rovině.

Potíž je, že kabinet dál naslouchá ministrovi financí Zbyňku Stanjurovi (ODS), jenž se nevzdává snahy o snižování rozpočtového schodku, aniž by do státní kasy přitekly čerstvé příjmy. Jeden by řekl, že co už jiného než válka za humny by mělo strážce kasy obměkčit. U nás to však neplatí. Konzervativní pravice dál vzývá štíhlý stát a individuální odpovědnost občanů.

Gazdík přitom soudí, že do konce srpna bude potřebovat navíc přes pět miliard korun a celkově že se částka na školskou integraci běženců může pohybovat kolem 17 miliard. Leccos půjde pokrýt z prostředků Evropské unie, k dispozici jsou i miliony eur z norských fondů, ovšem první a klíčová finanční injekce musí přijít od českého státu.

Zdánlivě je to jednoduché. Pokud chceme pomáhat Ukrajincům, stojíme o růst práceschopné populace a klademe důraz na její vzdělání, musí být příliv peněz do školství samozřejmostí. Realita však bude patrně drsnější a největší náklad ponesou na bedrech opět učitelé.

Autor je politický analytik

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus