Organizace Sofa, chce do učebních plánů impelementovat výuku práce s emocemi:

Organizace SOFA: Žáci by se ve školách měli naučit pracovat se svými emocemi, zvládat stres nebo i to, jak vyhledat pomoc | Týden.cz

Pominu, že učitelé již tak mají plné ruce ráce s řešením běžných výukových problémů, které od nich očekáváme: čtení se správným vyslovováním (logopedických vad přibývá), porozumění čtenému, logické uvažování a jiné matematické manévry, dovednost psaní s porozuměním čtenáře, který to po dětech musí louskat, také specifickou práci a dětmi s nejrůznějšími neduhy chování a učení. Socializace vyčleněných dětí a řešení vztahových a situačních problémů, kterých je vždy víc než hodně, samozřejmě patří do škály dalších činností učitele. Učitel také musí znát dynamiku skupiny toho kterého vývojového stupně dětí, jelikož toto je nejlepší preventivní přístup proti šikaně. Také by měl znát nejrůznější přívětivé taktiky práce s rodiči, aby byla spolupráce školy a rodiny v efektivní kondici. Organizace exkurzí, výletů a vzdělávacích programů mimo budovy škol, kam musí dětí doprovázet třeba i v hustém městském provozu a plně odpovídat za jejich bezpečnost, dozory na chodbách místo odpočinku mezi vyučovacími hodinami a třídnická úředničina, jsou už jen višinkou na dortíku učitelského poslání.

Sofa přišla na to, že by učitelé měli přidat. Měli by děti učit pracovat s emocemi, porozumět jim a umět se vystříhat se negativním dopadům emocí s negatvní konotací. Kdo z dospělých to umí?!

Nezlobte se na mě, ale to, že dítě prožívá smutek, vztek nebo radost, je zcela normální. A normální je i to, že jej od nejútlejšího mládí učí negace těch záporných emocí přirozeně vybalancovat rodiče. Ne systematicky a teoreticky, ale vzorem a nápodobou. Hlavně ale zcela přirozeně v té které situaci, která je pro to vhodná. Nápodoba a příběhy, na jejichž základě máma či táta dítěti popovídá o tom, jak řešil v mládí strach, když se v „žákajdě“ objevila pětka nebo paniku po ztrátě klíče od bytu, je daleko efektivnější, než všechny lidumilné rozvojové programy do škol. A když otec synkovi předvede, jak se ovládne na silnici, když jej některý ze závodníků na déjedničce podjede zprava a nezačně jej třeba zběsile dohánět nebo zlostně blikat dálkovými světly či pokřikovat, to je už vyšší dívčí – pardon otcovská.

Nám to najednou nestačí. Dovolujeme progresivistickým organizacím modelovat chování našich dětí. Vůbec při tom nevíme, jak tento „výcvik“ práce s emocemi vypadá. Učitelé tuto práci nikde nestudovali a možná ji ani nechtějí nebo nezvládají dělat. Systém našeho vzdělávání je však do této činnosti vtahuje pod rouškou potřebnosti – mnoho dětí prý má duševní obtíže. Nikdo validně nevyzkoumal pravou příčinu těchto obtíží, ale už se objeví instituce, která nám tyto neduhy u dětí vyřeší. Tento jev se jistě netýká jen organizace Sofa. Řešení negativních dopadů takzvaně nezpracovaných emocí a jiných nesmyslů se ve školách množí jak houby po dešti. Škola, místo aby vzdělávala, začíná řešit jen a jen štěstí našich dětí.... Spokojený a šťastný život dětí samozřejmě chvályhodný cíl, neměli by se o něj ale postarat především rodiče?

Nezpochybňuji lékařskou péči o duševně nemocné. Nechat působit plošně „emoceučící“ organizace ve školách je ale špatně! I normálně vedené zdravé dítko se začně nimrat ve svých pocitech. Místo násobilky a zkoumání slovních úloh bude radši zkoumat, jestli je dostatečně šťastné... Je přece pohodlnější špekulovat, jak být spokojený a šťastný, než si lámat hlavu s tím kolik jablek mu v košíku zůstane, když se o ně s kamarádem podělí, nebo kolik metrů stuhy mu bude stačit na zavázání krabice, kam vložil dárek pro maminku.

Nevěřím, že můj článeček nekoho probudí, nemohu ale mlčet.