Jak již víte, zcela zbrusu novým předsedou KDU-ČSL se na ostravském sjezdu stal jihomoravský hejtman Jan „Honza“ Grolich. Pro informační komplexnost dodejme, že byl jediným kandidátem, který se o nejvyšší stranickou funkci letos ucházel.

Ve volbě ho podpořilo 233 z 266 delegátů. Věru pěkné číslo. Skoro jako když se volí předseda v hnutí ANO, se kterým byli ostatně lidovci kdysi ve vládní koalici a dnes mu většinou (až na pár výjimek) nemohou přijít na jméno.

Nicméně zpátky k panu Kšiltovkovi (jak jej roztomile nazývají Jihomoravané pro jeho zálibu v této pokrývce hlavy). Hlouběji zanalyzujeme jeho kandidátský projev, který mu přinesl výše citované, drtivé vítězství.

Projev plný frází o tlustých čarách

Kandidátský projev Jana Grolicha na předsedu KDU-ČSL působil na první poslech energicky a sebevědomě. Při jeho bližším čtení se však ukazuje, že jde spíše o rétoricky zdařilý, avšak obsahově neukotvený pokus o restart, který naráží na své vlastní limity.

Grolich po vzoru zkušených římských rétorů (a jejich pokračovatelů) vystavěl projev mj. na opakování úderné sentence.

Opakovaná figura „tlusté černé čáry“ měla asi vytvořit dojem razantního řezu s minulostí. Ve skutečnosti ale spíše zakrývala absenci konkrétního plánu. Vymezit se vůči moralizování, oportunismu či průměrnosti je snadné, obtížnější je říci, jak přesně bude strana fungovat jinak.

Grolich nabídl poměrně dlouhý seznam negativních vymezení, nikoli pozitivně strukturovaný program. Politika však nestojí na tom, co už dělat nebudeme, ale co dělat začneme.

Přerušená kontinuita?

Zvlášť problematický je jeho vztah k vlastní stranické tradici. KDU-ČSL historicky stavěla na hodnotové kontinuitě a schopnosti kompromisu.

Výrok děláme tlustou černou čáru za politikou „kam vítr, tam plášť“ lze vyložit jako doznání, vážení lidovci, že jste ji roky praktikovali? Věru sebemrskačské. Pevné tříprocentní jádro to možná i ocenilo.

Grolich sice šalamounsky deklaroval, že hodnoty neopouští, ale zároveň udělal „černou čáru“ mj. za moralizováním a (nepřímo) zdůrazňuje konflikt s potenciálními partnery. Patrně se již nepočítá s pokračováním koalice SPOLU, staré partnery chtějí „noví lidovci“ porazit a stát se hlavní silou opozice. A možná brzy i celého státu. Přiznávají touhu opět vládnout.

Pokud se lidovci vzdají své role mostu mezi tábory, čím ji chtějí nahradit? Ambicí „porážet“ ostatní strany? To zní spíše jako rétorika větších hráčů, nikoli středně velké (resp. malé) strany, která byla vždy úspěšná právě díky koaliční flexibilitě.

Václav Bělohradský by možná připomněl, že vše je ukryto v jazyce. Kde končí negativní „kam vítr, tam plášť“ a začíná pozitivní „koaliční flexibilita“?

Střední třída pláče

Jan Grolich správně identifikuje ztrátu střední třídy jako klíčový lidovecký problém. Samozřejmě střední třídu politici milují obecně. Je totiž nejpočetnější.

Jeho popis „normálních lidí“, na které stát přenáší náklady krizí, je výstižný. Jenže opět chybí konkrétní odpověď. Například jaká daňová politika má této skupině ulevit? Jaké výdajové priority se mají změnit? Místo toho přichází obecné ujištění, že „budeme mít ekonomickou kompetenci“. To není program, ale přání.

Ostřejší komentátor by připomněl, že před pár dny Grolich mj. vyzýval, že Českou televizi nedá, a že je pro zachování televizních a rozhlasových poplatků. Jak pak chce střední třídě reálně pomoci, když z ní nesejme ani břímě 2500 Kč ročně za překonané mediální poplatky? Navíc dlužno připomenout, že bývalá (nejen)lidovecká vláda zvedla lidem daně – například z nemovitých věcí.

Velké výzvy nesmí chybět

Podobně vágní byla i pasáž o třech velkých výzvách. Bezpečnost redukovaná na evropskou spolupráci, demografie a stárnutí populace na konstatování obtížnosti (nikdo si ji mimo lidovců prý neuvědomuje a nic s tím nedělá) a ekonomika na příkladu jihomoravského inovačního centra (JIC), to vše působí spíše jako velmi hrubý tematický náčrt než jako ucelená strategie.

Ano, regionální příklad s JICem je inspirativní, ale přenést „lokální úspěch“ na úroveň státu vyžaduje mnohem víc než jen „jasnou prioritu“. Vyžaduje institucionální reformy, politickou shodu a hlavně finanční zdroje, které v mnoha biliony zadluženém státním rozpočtu prostě nemáme. O tom však projev mlčel. Pokud věda a inovace bude priorita, tak před čím? Před školstvím, před sociální péčí, před zdravotnictvím, před ochranou životního prostředí, před ochranou památek? Kdo říká A, měl by říct i jasné B.

Za pozornost stojí i ostrá kritika dnešní vlády. Argument o „nezákonném schodku“ a hrozícím rozpočtovém kolapsu zní razantně, ale zároveň otevírá nepříjemnou otázku spoluzodpovědnosti minulé vlády, kde sedělo i „lidovecstvo“, která na tom má lví podíl. Pokud byla rozpočtová politika minulé vlády chybná, kde byli lidovci? A proč by jim měli voliči věřit, že příště to bude jiné? Navíc když lidovci chtějí masivně utrácet pardon investovat mj. do armády a inovačních priorit.

Závěrečnou, poměrně alibistickou pasáž o nevyhnutelnosti chyb lze číst jako předběžné omluvení budoucích selhání. Politika jistě není bezchybná disciplína, ale volič očekává spíše kompetenci než předem avizované omyly.

Grolichův projev tak ve výsledku nabízí více emocí než obsahu, v čemž nijak nevybočuje z řad ostatních politiků napříč politickým spektrem. Je to text, který dobře identifikuje problémy, ale nedokáže je přesvědčivě řešit. Ambice „nepřežívat, ale vyhrávat“ zní atraktivně, jenže bez konkrétního plánu zůstává na úrovni sloganu.

Pokud má KDU-ČSL skutečně projít proměnou, bude muset přijít méně rétoriky a více skutečné práce a inovací – jejda já již mluvím skoro jako lidovec.