Roman Joch, vážený publicista a mj. bývalý poradce premiéra za ODS Petra Nečase, ve svém textu z 12. srpna obhajuje Senát jako důležitou ústavní pojistku proti „tyranii většiny“. Je to argument, který zní působivě a na první poslech téměř nezpochybnitelně: Poslanecká sněmovna reprezentuje většinu, Senát ji koriguje, a demokracie je proto lépe chráněna. Jenže ústavní právo bývá, podobně jako život, poněkud komplikovanější.

Dvoukomorový parlament není synonymem demokracie, stejně jako jednokomorový parlament není synonymem jejího ohrožení. Počet parlamentních komor sám o sobě o kvalitě demokratického režimu mnoho nevypovídá.

Stačí se podívat do zahraničí.

Dvě komory, a přesto žádný demokratický ráj

Rusko má dvoukomorový parlament. Státní duma je dolní komorou a Rada federace komorou horní. Formálně tedy máme přesně ten model, který bychom podle logiky „druhá komora = pojistka proti tyranii většiny“ měli vítat.

Text Romana Jocha, na který ve své polemice Petr Kolman reaguje:

Proč Senát? Náklady na jeho provoz jsou minimální, přitom je pojistkou proti tyranii většiny Schůze Senátu (21.ledna 2026)

Jenže asi nikdo soudný nebude tvrdit, že současné Rusko je ukázkovým příkladem fungující liberální demokracie.

Druhou komoru tedy samo o sobě nestačí vytvořit. Můžete mít dvě komory, tři komory a třeba komoru s vyřezávaným dubovým obložením – a přesto můžete mít velmi nedemokratický politický systém.

A pak tu máme opačné příklady. Švédsko a Finsko mají jednokomorové parlamenty. Žádný Senát, žádná druhá komora, žádná další parlamentní „pojistka“. Přesto patří dlouhodobě mezi demokraticky vyspělé evropské státy.

Co nám tedy tato jednoduchá komparace říká?

Že demokracii nevytváří (ani vytvářet nemůže) počet parlamentních komor. Vytváří ji především dělba moci, právní stát, nezávislé soudnictví, kvalitní školství, svobodná média, férové volby, svobodná politická soutěž a skutečná možnost vládu změnit.

Senát může být jednou z institucí, které demokracii chrání. Není však její automatickou zárukou. Prostě není to žádný všelék a povinná výbava demokratického automobilu.

Tyranie většiny, nebo někdy tyranie menšiny?

Katolický intelektuál Roman Joch správně připomíná, že demokracie není pouze vláda většiny. I většina může přijímat rozhodnutí, která zasahují do práv menšin. Právě proto existují ústavní limity a instituce, které mají většinové moci bránit.

Jenže tady bychom měli být stejně opatrní i na druhé straně. Existuje totiž také problém tyranie menšiny. Jestliže dáme určité menšině prostřednictvím druhé komory velmi silné pravomoci, může se stát, že menšina bude dlouhodobě blokovat vůli většiny, přestože získala mandát od výrazně menší části voličů.

To není automaticky vždy špatně. Ústavní systém je právě o hledání rovnováhy. Ale není ani správné tvrdit, že každé posílení Senátu znamená automaticky více demokracie.

Kouzlo jedné koruny

Ještě zajímavější je Jochova argumentace údajně nízkými náklady Senátu. Konzervativec Roman Joch upozorňuje, že při přepočtu nákladů na jednoho občana prý nejde o nijak dramatickou částku.

Jenže tento způsob argumentace (cokoliv dělíme skoro 11 milióny obyvatel včetně nemluvňat, osob zbavených svéprávnosti anebo vězňů) má jednu nedrobnou vadu: stejnou metodou bychom mohli obhájit téměř jakýkoli veřejný výdaj.

Představme si například, že nějaký politik hypoteticky „odkloní“ z veřejných prostředků jedenáct milionů korun. Rozpočítáme částku, po vzoru pana Jocha, na přibližně 11 milionů obyvatel České republiky. Výsledek?

Přibližně jedna koruna na občana. Takže vlastně nic. Tedy alespoň podle této „celonárodní“ logiky.

Veřejné finance se nemají posuzovat pouze podle toho, kolik korun připadá na jednoho občana, ale především podle toho, co za vynaložené peníze společnost dostává. Ostatně o tom byl i můj původní text, na který Roman Joch kriticky reagoval.

U Senátu tedy není hlavní otázkou, zda jeho provoz stojí každého občana relativně málo. Hlavní otázkou je, zda jeho přínos pro český ústavní systém odpovídá jeho postavení a stamilionovým nákladům. A to je zcela legitimní otázka, nikoli útok na demokracii.

Kritizovat Senát neznamená chtít tyranii většiny

Český Senát má bezpochyby své argumenty pro existenci. Může zklidňovat legislativní proces, opravovat chyby Poslanecké sněmovny, představovat určitou personální a politickou protiváhu a v některých situacích působit jako poměrně důležitá (ne však zcela nezbytná) ústavní brzda.

Ale právě proto bychom o něm měli diskutovat věcně, nikoli adorovat a sakralizovat jeho existenci, jak to činí vážený pan Joch.

Když někdo zpochybňuje potřebnost Senátu, není tím automaticky zastáncem tyranie většiny. Může pouze a jen zastávat názor, že stejného cíle, tedy ochrany ústavnosti a práv jednotlivce, lze dosáhnout jiným institucionálním uspořádáním.

Senát může a také nemusí být pojistkou demokracie. Ale rozhodně není demokracií samotnou. A už vůbec neplatí, že čím více parlamentních komor máme, tím více demokracie jsme si pořídili.

Ústava totiž není domácí elektroinstalace. Když přidáme další pojistku, nemusí to nutně znamenat, že celý dům bude bezpečnější.

Nota bene i před rokem 1989 mělo socialistické Československo dvoukomorový parlament…

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.