Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Lepe se to uz napsat neda. Arabove v Judsku a Samari nemaji co delat. Prisli tam jako okupante z Jordanska a tam by se take meli vratit...

Výborně napsané, díky.

U autorky mi vadí selektivnost jejího myšlení. Jako příklad krvavé diktatury uvádí Sýrii prezidenta Asada. Ovšem jeho režim byl sekulární a zahrnoval společnství aláwitů, křesťanů, šíitů, jezídů, Kurdů, Drúzů a dalších národních a náboženských menšin, které bojovali o svoji existenci proti Islámskému státu a jeho derivátům podporovaných USA, Západem, islámskými ropnými monarchiemi a Tureckem. Tento sekulární režim svůj boj prohrál a exponenti Západu, islámští teroristé v čele s Ahmadem Šarou (co si s ním potřepával pravicí prezident Pavel) zahájili svoji vládu masakry aláwitů a křesťanů. Pokud si autorka myslí, že režim islámského teroristy bude vůči židům a Izraeli přítulnější, pak se hrubě mýlí. Je jen otázkou času, kdy se zařadí do přední linie antisemitské války. Ostatně jeho příznivci, islámští radikálové, kteří utekli pod ochranná křídla vítačů v zemích EU, už rozběhli euroakci Ohnejuden, což může potvrdit i jak sama autorka, tak každý kdo vidí, slyší a je gramotný.

I sekulární režim může být dost krvavý, což Asad prokázal několikrát.

Jaký bude nový režim, to uvidíme. Demokratický moc ne, protože to tamní obyvatelé (vyjma Izraelců) neumí.

Každopádně s novým vládcem si rukou potřásá kdekdo, nejen český president. To je prostě realita.

Židé mají stejné právo na Palestinu jako jejich nevlastní bratři Arabové, ať si židovská roztleskávačka a celá zdejší židovská lobby pabí co chce. Pan Grundmann pode mnou totéž vyjádřil 1000 slovy, já jednou krátkou větou...

A u té krátké věty se dá její pitomost rozeznat rychleji.

Autorka vychází z předpokladu, který ale není neutrální. Považuje za samozřejmé, že existuje specifické právo Židů na území, které sionistický myšlenkový rámec označuje jako historickou židovskou vlast. Z tohoto předpokladu pak logicky vyvozuje, že odpor proti židovskému osídlování Judeje a Samaří je vlastně pokračováním evropské protižidovské politiky. To je vnitřně soudržné pouze tehdy, pokud čtenář tento rámec už předem přijímá.

Jenže skutečný spor není o to, zda jsou Židé zvláštní národ, zda mají k území historickou vazbu, ani zda Evropa v minulosti s Židy zacházela hanebně. To všechno může být pravda, a přesto z toho ještě automaticky neplyne politické nebo právní právo dnešního Izraele či jednotlivých osadníků na každé území, které je v národně-náboženské historické paměti označeno jako vlastní. Právě tento přechod od historické vazby k současnému územnímu nároku je jádrem sporu.

Autorka tento přechod nevysvětluje jako spornou tezi, ale předkládá ho jako samozřejmost. Proto také sankce EU interpretuje nikoli jako politický či právní postoj k izraelskému osidlování okupovaných nebo sporných území, nýbrž jako snahu zbavit tato území Židů. Tím se ale mění rámec debaty. Z otázky „má být osidlování těchto území sankcionováno?“ se stává otázka „smějí Židé žít ve své historické vlasti?“ A kdo nepřijme druhou formulaci, je okamžitě posunut do podezření z protižidovské zaujatosti.

To je podstatné. Debata není primárně o tom, zda Evropa smí „soudit Židy“. Debata je o tom, zda evropské státy, mezinárodní instituce nebo část veřejnosti přijímají sionistický výklad dějin jako závazný politický rámec. Autorka odpovídá ano: historická židovská vazba k Judeji a Samaří má mít současnou politickou relevanci. Kritici odpovídají ne: historická vazba sama o sobě nestačí k legitimizaci dnešního osidlování, zejména pokud je v konfliktu s právy jiné zde žijící populace.

Proto je zavádějící vydávat odmítnutí sionistického rámce za antisemitismus. Antisemitismus je nepřátelství vůči Židům jako Židům. Odmítnutí určité národní, územní nebo nábožensko-politické interpretace dějin je něco jiného. Samozřejmě se tyto věci v praxi mohou překrývat, a v evropském prostředí je na místě opatrnost. Ale analyticky je třeba je rozlišit. Jinak se z historické viny Evropy stane argument, kterým se předem uzavírá každá debata o současné izraelské politice.

Silnější argument by proto nezněl, že EU chce území „Judenrein“. Silnější a přesnější otázka by zněla: podle jakého rámce se má dnešní právní a politický status Judeje a Samaří posuzovat? Podle sionistického rámce historické vlasti? Podle rámce palestinského sebeurčení? Podle rámce mezinárodního práva? Nebo podle realistického mocenského uspořádání? Dokud se nepojmenuje tento základní spor rámců, bude každá strana považovat argumenty té druhé nikoli za odlišnou interpretaci, ale za morální selhání.

Jak rovněž poukázal duchovní otec nynější sjednocené Evropy - hrabě R.M.C.-Kalergi:

"Boj mezi kapitalismem a komunismem o dědictví po poražené dědičné šlechtě je bratrovražednou válkou vítězné šlechty intelektuální, střetnutím mezi individualismem a socialismem, egoismem a altruismem, pohanstvím a křesťanským duchem. Generální štáby obou stran se pak z velké části rekrutují z řad duchovní vůdcovské rasy Evropy: Židovstva."

...a ten o tom věděl leccos. Mj. z titulu skutečnosti, že 2 z jeho 3 manželek z oné vůdcovské rasy vzešlo. A de iure i jeho potomstvo, žejó.

!!! Sexy holky na tebe čekají ~~ Meet4.fun