SANKCE: „Judenrein“ v politice EU
Evropa si vůči židovskému národu zachovává nestoudnou aroganci, kterou nejnovější kolo „lidskoprávních“ sankcí Evropské unie plně odhalilo.
Režim globálních sankcí EU v oblasti lidských práv existuje, jak se nám říká, proto, aby trestal tyrany a vrahy po celém světě – strůjce a pachatele genocidy, provozovatele vězeňských táborů, lidí, kteří nařizují mimosoudní popravy. Soudí řezníky z Pchjongjangu a tyrany z Teheránu.
A nyní zařadila Evropská unie na ten samý seznam izraelské Židy a židovské organizace, jejichž „proviněním“ je snaha stavět domy a žít v historické židovské vlasti Judeje a Samaří.
Zamysleme se nad tím, co tato rovnost znamená. Objevit se v tomto registru znamená být z pohledu Evropské unie zařazen po bok vedoucích politických a vojenských představitelů, kteří mučí disidenty k smrti a nechávají mizet vlastní občany. Žid, který pokládá základy svého obytného domova ve své historické zemi, je považován za člověka stejného druhu jako ti, kteří provozovali mučírny syrského diktátora Bašára Asada. Stojí za to položit si otázku, zda evropští byrokraté si svůj vlastní seznam, který sestavili, pozorně přečetli.
Vezměme si například Daniellu Weissovou, babičku a celoživotní zastánkyni židovského osídlování. Ať už si o jejích politických názorech myslíme cokoli – a mnoho Izraelců s nimi ostře nesouhlasí –, je sankcionována evropskou velmocí, jako by byla válečným zločincem. Její skutečná činnost je ideologická a politická: prosazuje židovskou přítomnost v Judeji a Samaří. To je záležitost pro demokratickou diskusi, nikoli pro zmrazení majetku a zákaz cestování, které ukládají ministerstva zahraničí, která se nezodpovídají žádnému izraelskému voliči.
Ve skutečnosti právo židovského národa na osídlení této země není okrajovým tvrzením; opírá se o nejjasnější řetězec právních dokumentů v moderním mezinárodním právu. Rezoluce ze San Rema z roku 1920 a mandát Společnosti národů z roku 1922 uznaly historickou vazbu židovského národa k Zemi izraelské a výslovně vyzvaly k intenzivnímu židovskému osídlení této oblasti. Po rozpuštění Společnosti národů zachoval tato práva článek 80 Charty OSN.
Podle zásady uti possidetis juris, podle níž nový stát přebírá hranice předchozího správního celku, má Izrael nejsilnější nárok, protože po skončení britského mandátu žádný uznaný suverén nikdy zákonně nevládl Judeji a Samaří. Jordánskou anexi uznaly přesně dvě země.
Pokud jde o Čtvrtou ženevskou úmluvu, kterou se neustále mává před židovskými komunitami, byla vypracována v roce 1949 s cílem zabránit masovým deportacím a nuceným demografickým změnám v nacistickém stylu. Zakazuje státům násilně přesouvat obyvatelstvo. Nezakazuje však soukromým osobám jakéhokoli vyznání, aby se rozhodly někde dobrovolně žít. Vykládat ji tak, že židovské bydliště – a pouze židovské bydliště – je výlučně trestné, není právním závěrem. Jedná se o politické rozhodnutí v právním hávu, které se svým duchem blíží spíše restriktivním smlouvám, které se kdysi používaly k tomu, aby se černí Američané nedostali do bílých čtvrtí než čemukoli, co by se podobalo zákonům o lidských právech.
Nyní k obvinění, které tyto sankce podněcuje: „násilí osadníků“. Stojí za to jasně říci, že k určitému násilí Židů proti Palestincům také v menší míře dochází. Ale tento výraz byl nafouknut do rozměrů, které data nepodporují.
Podrobná zpráva organizace Regavim prozkoumala zhruba 8 500 incidentů, které Organizace spojených národů za sedm let zařadila pod hlavičku „osadníci“, a zjistila, že velká část z nich k této kategorii vůbec nepatřila: šlo o židovské turisty obviněné z neoprávněného vstupu, Židy navštěvující Chrámovou horu nebo Židy, kteří se bránili po napadení.
Odstraňme nesprávné klasifikace a skutečně závažné případy se zmenší na zhruba 10 % původního hanlivého množství.
Mezitím nejsou útoky na židovské civilisty pouze páchány, ale i oslavovány. Palestinská samospráva dokonce vyplácí mzdy těm, kteří je páchají.
Zde je ta část, kterou Evropská unie považuje za nedůstojnou své pozornosti. Izrael je stát s fungujícími soudy. Když osadníci páchají násilné činy, izraelská policie je vyšetřuje a státní zastupitelství podává obžalobu. Izraelci se mezi sebou dohadují o tom, jak tento systém funguje: někteří ho považují za příliš tvrdý, jiní za příliš mírný. Případy však ve skutečnosti vyšetřuje izraelská policie, která se zodpovídá izraelské veřejnosti a soudnímu systému.
Tak funguje demokracie. Evropská unie to však nepovažuje za dostačující. Vyhlásila se za dozorčí orgán nad židovským státem, jako by Izrael byl neschopný spravovat své vlastní záležitosti, a Evropa byla za něj zodpovědná.
Za tímto postojem se skrývá dlouhá a velmi tragická historie. Po staletí si evropské mocnosti dovolovaly rozhodovat o tom, kde mohou Židé žít, co mohou vlastnit a zda se jim dá důvěřovat, že si budou umět spravovat své vlastní záležitosti. Taková arogance nedopadla dobře. To, že tentýž kontinent nyní vydává nařízení o tom, na jakých vrcholcích kopců mohou Židé žít, a to pod rouškou rétoriky lidských práv, není pouhou náhodou, jedná se o velkou urážku Židů. Je to starý reflex v novém hávu.
Selektivita prozrazuje pravdu. A Organizace spojených národů, jejíž morální gramatiku Evropská unie tak věrně opakuje, poskytuje důkaz. Mezi lety 2015 a 2024, v desetiletí, kdy válka a teror zabili po celém světě něco kolem 2,5 milionu lidí, přijalo Valné shromáždění OSN 173 rezolucí odsuzujících Izrael a zhruba 80 odsuzujících všechny ostatní národy na Zemi dohromady. Ne Sýrii. Ne Severní Koreu. A ne režimy, které skutečně provozují vězeňské tábory a mučírny.
Takové rozložení pobouření nevzniká náhodou. Vzniká z antisemitské posedlosti.
Řekněme tedy na rovinu, co logika těchto sankcí ve skutečnosti znamená. Jestliže nejzávažnějším problémem v oblasti lidských práv, který evropští úředníci dokážou identifikovat, je to, že Židé obývají svou historickou rodovou domovinu, pak je nevysloveným řešením Judea a Samaria s menším počtem Židů, a nakonec bez jediného. Existuje slovo pro území, které bylo očištěno od Židů. Světu ho dali němečtí nacisté: Judenrein.
To je konečný cíl, ke kterému tato logika směřuje, a samozvaní morální strážci z Bruselu by se nad tím měli zamyslet, než zveřejní další svou „černou listinu“.
Domnívají se, že hájí lidská práva. Ve skutečnosti však obhajují své vlastní prastaré domnělé právo soudit Židy – právo, které si nikdy nezasloužili, které jim nepřísluší, a které opakovaně zneuctili, což mělo vždy krvavé následky.