Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Chybí tam třetí koncepce. Tedy že Rusko je normální stát, který bude vždy v Evropě a který má obrovskou rozlohu a spoustu nerostných surovin. Tedy to, co EU nemá. A na druhou stranu EU má vzdělané lidi, technologie a výrobní kapacity, které Rusko nemá. A že by tedy pro Evropu bylo výhodné vytvořit společný ekonomický prostor, kde z toho budou všichni zúčastnění profitovat.

Vadilo by to Číně a vadilo by to Americe, ale EU má myslet v první řadě na své zájmy a ne na zájmy našeho přítele za Atlantikem.

Vystihl jste podstatu. Článek je povrchní a jenom se snaží legitimizovat ruský imperialismus. Budoucnost vidím jednoznačně v začlenění Ruska do Evropy a ve vytvoření jednotného evropského ekonomického prostoru.

Grundmannova analýza je sice elegantní, ale v praxi vytváří falešnou dichotomii. Celý ten spor se totiž dá sbalit do Rooseveltova principu: „Mluv jemně, ale drž v ruce velký klacek.“

Nesnažme se vybrat jen jednu část. Klacek bez diplomacie je jen drahá a hloupá provokace. Diplomacie bez klacku je naopak jen slabé žadonění. A musíme si přiznat, že tohle platí specificky pro Rusko, které má historickou slabost pro přepadávání slabších. S Dánskem nepotřebujeme žádný klacek, tam si vystačíme s diplomacií. Ale u Kremlu? Tam je historie až příliš výmluvná.

Rok 1968 je tragickou učebnicí toho, co se stane, jak vypadají vztahy s Kremlem, když jste bezbranní: Sovětský svaz nás tehdy prostě převálcoval, a pak diktoval, protože jsme neměli žádnou rozumnou možnost, jak agresi čelit. Takže jakékoliv férové vztahy s Moskvou v té situaci byla prostě iluze. Naopak Západ během studené války to chápal dokonale. Měl v ruce „velký klacek“ v podobě NATO a jaderných zbraní, který Moskvu odstrašoval od zahájení agrese proti němu – cena za útok by byla pro Kreml prostě příliš vysoká. Tato bezpečnostní pojistka však Západu nebránila v tom, aby s Moskvou udržoval racionální diplomatické kanály a obchodní vztahy.

Cílem „klacku“ totiž není diktovat Rusku, jak má žít, ani ho ohrožovat, ale vytvořit stav, kdy se mu jakákoliv agrese prostě nevyplatí. Skutečná politika je o pochopení, že ten „velký klacek“ je podmínkou, která nám teprve dává prostor pro tu „jemnou mluvu“ – tedy pro vyjednávání, obchod a hledání cest, jak z napětí vyjít. Potřebujeme obojí: sílu, abychom pro Rusko nebyli snadnou kořistí, a diplomacii, abychom nezůstali v izolaci. Bez klacku v ruce je totiž každá diplomacie vůči Moskvě jen neúčinnou prosbou.

Ehm ... s Dánskem nepotřebujeme žádný klacek, tam si vystačíme s diplomacií, pravíte. Budiž. Kdežto Rusko ...

No a mne napadá - co Německo, Francie? Vystačíme si taky bez klacku? O EU, potažmo bruseli, ani nemluvě ...

Tak jsme si tu pár let medili a směřovali ke spolupráci s Ruskem, až to kdesi komusi začalo vadit...

Nejhorší, že se do likvidace vzájemně výhodného soužití EU a RF pustily i SRN a Francie, státy, které na něm nejvíc získaly.

Místní konspirátoři a naše pro kremelská sebranka opět prolévají krokodýlí slzy nad zničeným obchodem a spřádají absurdní báchorky o tom, jak jakémusi tajemnému zlu na Západě najednou začaly vadit idylické hospodářské vztahy s Moskvou. Tito myslitelé přitom naprosto záměrně zamlčují ten nesporný fakt, že to bylo právě Rusko, kdo zcela bezdůvodně napadl Ukrajinu a rozbombardoval mírové soužití v Evropě. Dále se nám tito amatérští stratégové snaží vnutit falešnou představu, že budování odstrašující vojenské síly a vzájemná spolupráce se navzájem vylučují, nebo že dokonce silná armáda vede k jaderné válce. Je to přesně naopak, protože mít vybudovanou natolik silnou obranu, aby se Rusku vůbec nevyplatilo na nás zaútočit, je naprosto nutná a základní podmínka pro jakékoliv případné obchodní vztahy. S agresorem, který považuje slabost za pozvánku k invazi, se totiž žádný rovnocenný byznys prostě dělat nedá. Takže další nutnou podmínkou pro jakékoliv obnovování hospodářských styků je logicky okamžité ukončení ruské agrese na Ukrajině. Dokud to tamní diktátor neudělá, mohou si zdejší advokáti ruské rozpínavosti dál fňukat nad ztracenými kšefty, ale spíše by měli veřejnosti vysvětlit, proč tak fanaticky obhajují rozpínavý režim, který i jejich vlastní zemi neustále vyhrožuje vojenským zničením. Tímto komickým chováním ze sebe dělají pouze užitečné figurky, kterým se musí s chutí a velmi nahlas smát i samotní strůjci této války přímo v Kremlu.

V Eurosajuzu nýčko akcelerujeme, jak v té skazce:

Širou ruskou stepí jede vlak komunismu. Vlakvedoucí soudruh Lenin prochází vlakem a spokojeně sleduje šťastné soudruhy cestující, když vlak náhle zastaví. - Co se děje? - Soudruhu, problém, koleje dál nevedou. Co teď? - Nevadí, koleje, po kterých jsme přijeli, už nepotřebujeme, tak je rozebereme a postavíme dopředu. Tak se stane, vlak opět chvíli jede, ale pak se zase zastaví. - Soudruhu Lenine, došlo palivo, v lokomotivě není čím topit. Co teď? - Tak nám ještě zbyly nějaké pražce, rozštípeme je a pojedeme. - Vlak opět chvilku jede, ale pak se zase zastaví. - Soudruhu, máme zase potíže. Koleje dál nevedou, dřevo došlo, došlo i jídlo, lidi nemají co jíst, co pít, co budeme dělat? - Vystupujeme! Křičte SLÁVA! Jsme u cíle ( ! )

Jakmile je jedno uskupení států programově nepřátelské k jinému uskupení států a má převahu, pak tu převahu použije. Nekončí to odstrašením, ale útokem.

Takto použily svoji vojenskou dominanci v posledních desetiletích USA, když napadaly jim nemilé státy, stejně jako předtím to činily dominantní mocnosti jiné.

Studená válka byla výjimečná tím, že převahu neměla ani jedna strana. Proto se USA i SSSR většinou vyhýbaly přímým zapojením do válek. Korea, Vietnam a Afghánistán nejsou mnoho za 40 let - porovnejme například s polovičním časovým úsekem 2000-2020.

Bohužel je to přesné. Programové nepřátelství spojené s převahou nekončí automaticky stabilním odstrašením. Velmi často vede k pokušení převahu použít. Spojené státy to po skončení studené války opakovaně předvedly: jakmile zmizela protiváha, vojenská dominance se začala politicky používat.

Právě tuto zkušenost zastánci tvrdé linie Petra Pavla odmítají promítnout na vlastní politiku. Vidí velmi dobře, proč se máme obávat ruské převahy, ale nechtějí přijmout, že zbytek světa může úplně stejně vnímat převahu Západu a NATO.

Otevřená rozhodnutí NATO z let 2016 a 2022 nebyla z tohoto hlediska počátkem problému, ale jen jeho potvrzením. Západ tehdy nahlas pojmenoval to, co zbytek světa mohl tušit od samého začátku rozšiřování NATO: že Aliance není jen neutrální obranný klub, ale mocenský blok, který postupně posouvá svůj bezpečnostní prostor na východ a je připraven tento prostor vojensky zajišťovat.

Z našeho pohledu jde o obranu. Z ruského nebo obecně nezápadního pohledu však může jít o dlouhodobé vytlačování jedné mocnosti z evropského bezpečnostního uspořádání a o nahrazování rovnováhy převahou. Právě to je hlavní slepé místo tvrdé linie: předpokládá, že naše převaha je vždy jen obranná a racionální, zatímco převaha protivníka je vždy útočná.

Jenže mezinárodní politika takto jednostranně nefunguje. Každá mocnost svůj tlak popisuje jako obranu a tlak druhé strany jako agresi. Pokud to nevidíme, neanalyzujeme realitu, ale pouze vlastní morální sebeobraz.

RE:"Právě to je ale ideologický předpoklad, nikoli neutrální historický popis. Dějiny Ruska jistě obsahují silnou tradici autoritářství a imperiální politiky. "

----------------

Dejiny Ruska, mineno ruskojazycna uzemi, letopocet po Kristu, je cca 15 stoleti valek/boju/utlaku/vazalstvi, zejmena z jihu a vychodu=Tatari/Mongolove, sever Varjagove/Svedi, zapad Polaci. Opacny smer, expanze/osvobozovani ruskych uzemi nastava az za vlady Ivana IV Hrozneho, 16 stoleti. Pokud nekdo chce mluvit o "imperialismu", drtiva vetsina tech uzemnich zisku jsou zabrana uzemi na vychode Ural/Sibir lidmi obyvana velice ridce ci vubec, uzemi ziskana bojem pramenila ze staleti trvajiciho nebezpeci z jihu/vychodu, Tatari=Turci, zejmena Kavkaz a Krym. "Imperialisticke" Rusko nikdy nemelo zamorske kolonie jako GB/Francie/Hollandsko/Belgie/Spanelsko/Portugalsko. Jedinym uzemim byla Alaska, kterou Rusko prodalo USA.

V zasade je mi to jedno, jen bych uvital aby se Rusku merilo stejnym metrem. Historicka realita je takova, ze to byl vzdy zapad kdo se vojensky/imperialne tlacil do Ruska a ne naopak.

Cest

Rusko je země, která do 16 století byla ovládána Monogoly- Tatary- Zlatou Hordou.: V 16 století vznikla Moskevská Rus, splynutím s Tatary- Zlaté Hordy. Vlláda Tatarů na území Ruska za 250 let, to je 15 generací a ovlivnila myšlení Rusů. Tatarská feudalita v ruském prostředí splynula, ale zároveň mu zprostředkovala své tradice a způsob myšlení. V Evropě v té době byla renesance. V Rusku v té době byl hluboký středověk. Rusko se soustřeďuju na výboje a ovládání dalších území. Od 16 století do 19 století se Rusko rozšiřuje rychlostí 9O km čtverečních za den, až dosahuje hranic Kanady.. V 16 století Rusko přejímá pravoslaví a podle jejich nauky, která trvá do dnes, že . všichni ti, co nevěří v pravoslaví jsou lidé nečestní. Západ je zkažený a jedině Rusko jej může zachránit- Rusko věří, že je výlučné a nadřazené všem, kdo tuto víru nevyznávají. Car vždy, když podal ruku velvyslance západní země ruku, šel si hned umýt ruce, protože velvyslanec svoji vírou byl nečistý . V Rusku je jiná kultura, jiný způsob uvažování než v Evropě.

Problém je, že první koncepce poměrně jasně vede k válce, dokonce jaderné a k destabilizaci Evropy. Vždy je důležité jasně vidět cíl ne jenom cestu. První koncepce nemá cíl, tedy pokud za cíl nepovažujeme totální zničení Ruska, cesta je jasná, zbrojit, zbrojit a zbrojit; druhá koncepce si musí ujasnit, jak cíle dosáhnout, tedy najít cestu.

Zatím to ale vypadá tak že EU úspěšně / a ráda / odzbrojila, zatímco Rusko si leštilo zbraně co má ve skladech ještě z dob SSSR a opravdu jich nemělo málo...

Pokud není možno na vrcholné úrovni NATO otevřeně vyhodnotit válečnou situaci na frontě i v jejím evropském zázemí, nemůže se ani dospět k mírovému dojednání trvalejší povahy.

Mezitím, co se Evropa a RF vzájemně vyčerpávají válkou RF - UA, Čína posiluje svoje posice na severovýchodě Ruska. S tímto vývojem euroatlantičtí stratégové, opilí rozpadem sovětské moci a navíc podceňující dynamiku Číny v procesu osvojování si nových technologií při plánování třetího pokusu o ovládnutí Ruska zřejmě nepočítali.

Hlavně s tím nepočítají Rusáci ...

Poláci se diví, jak je možné, že tak obrovské množství ukrajinských utečenců se vrací na prázdniny domů na Ukrajinu? Vždyť tam mohou umřít, je to válečná zóna, je to sebevražda.

Není.

Na Ukrajině je největším nebezpečím jízda autem. Ruských bomb, raket a dronů se nebojí. Nebezpečí je na silnicích.

Podle oficiálních statistik v minulém roce na Ukrajině zemřelo v důsledku silničních nehod:

3249 civilních obyvatel.

V důsledku válečných operací zemřelo:

2526 civilních obyvatel a z toho jenom 686 zabitých ruskými raketami.

U zraněných je to ještě větší rozdíl.

Dopravní nehody: 31898 zraněných

Ruské raketové útoky: 12162 zraněných.

Takže proč nejet na dovolenou do Karpat nebo k Černému moři.