V české debatě o zahraniční politice se často mluví o jednotlivostech. O tom, kolik má stát vydávat na obranu. O tom, zda a jak podporovat Ukrajinu. O tom, zda má Českou republiku na summitu NATO zastupovat prezident, nebo předseda vlády. O tom, zda je určitý výrok odpovědný, nebo nezodpovědný. Tyto spory nejsou bezvýznamné, ale většinou zakrývají hlubší otázku. Ve skutečnosti nejde jen o jednotlivá rozhodnutí, nýbrž o dvě odlišné koncepce vztahu k Rusku.

První koncepce vychází z předpokladu vnitřně expanzivní ruské politiky. Nepovažuje ruské jednání za výsledek jedinečné souhry konkrétních okolností, ale za projev obecnějšího mocenského nastavení, které se bude projevovat vždy, když k tomu vznikne prostor. Z tohoto předpokladu plyne závěr, že evropská bezpečnost musí být dlouhodobě založena na vojenské převaze, alianční soudržnosti, vysoké připravenosti a trvalém odstrašení. Mír zde není chápán jako výsledek postupně obnovované spolupráce, ale především jako výsledek takové rovnováhy sil, při níž se další konflikt nevyplatí.

Druhá koncepce tento předpoklad nepřijímá jako samozřejmý ani konečný. Neznamená to víru v okamžité obnovení důvěry, přehlížení války mezi Ruskem a Ukrajinou nebo návrat k předchozí normalitě. Znamená to spíše přesvědčení, že evropská politika nemá jako svou dlouhodobou trajektorii přijmout trvalé nepřátelství s Ruskem. I případné budoucí uspořádání by muselo být zejména zpočátku omezené, nedůvěřivé, podmíněné a průběžně ověřované. Jeho smyslem by však nebylo pouze bezpečně spravovat odstrašování, nýbrž postupně otevírat prostor pro skutečnou vzájemnou spolupráci. To nevyhnutelně znamená, že by se s rostoucí důvěryhodností nového uspořádání musela postupně opouštět sama logika odstrašování, protože právě ona brání hlubší spolupráci, pokud se stane trvalým principem vztahu.

To je podstatný rozdíl. Nejde o laciný protiklad mezi „silou“ a „mírem“. Každá realistická politika musí počítat s bezpečnostními riziky, armádou, spojenci a schopností obrany. Stejně tak každá dlouhodobá evropská politika musí vědět, že žádný kontinent nemůže donekonečna žít pouze z nouzového režimu. Skutečný spor proto neleží v otázce, zda má být stát bráněn. Leží v otázce, jaký má být konečný směr politiky: trvale řízené nepřátelství, nebo postupné hledání uspořádání, které jednou umožní skutečnou spolupráci.

První koncepce říká: protože ruská politika je ze své povahy expanzivní, nelze na změnu vztahů spoléhat. Je třeba vytvořit takovou vojenskou a politickou převahu, aby Rusko nemohlo rozšiřovat svůj mocenský dosah silou nebo hrozbou síly. Z tohoto hlediska je trvalé odstrašení nikoli dočasným opatřením, ale základní architekturou evropské bezpečnosti. Spolupráce s Ruskem může existovat jen okrajově, technicky a pod přísnou kontrolou, nikoli jako skutečný strategický cíl.

Druhá koncepce říká: i když je bezpečnostní opatrnost nezbytná, nemá se z ní stát konečný smysl evropské politiky. Pokud Evropa předem přijme představu, že vztah k Rusku může být natrvalo pouze vztahem vojenského odstrašení, sama si uzavře možnost jiného vývoje. Cílem proto nemá být jen bezpečně spravovat nepřátelství, ale stanovit trajektorii, která může postupně vést od omezených kontaktů přes ověřitelné dohody až ke skutečné spolupráci. Ne k jejímu povrchnímu diplomatickému předstírání, ale ke stavu, v němž se spolupráce stane reálnou součástí evropského uspořádání.

Tyto dvě koncepce nejsou dvě varianty téhož. Jsou v rozhodujícím bodě neslučitelné. Nelze současně považovat trvalé odstrašení za normální a dlouhodobý základ vztahu k Rusku a zároveň pokládat za hlavní cíl postupné opuštění této logiky ve prospěch skutečné spolupráce. Samozřejmě i zastánce spolupráce může připustit nutnost vojenské připravenosti. A samozřejmě i zastánce odstrašení může připustit nějakou formu jednání. Rozdíl však spočívá v tom, co je prostředek a co je cíl. V první koncepci je odstrašení dlouhodobý princip. Ve druhé koncepci je odstrašení pouze počáteční pojistka na cestě k jinému uspořádání.

Právě tento rozdíl se v české politice většinou neříká naplno. Nahrazuje se jednoduššími nálepkami. Jedna strana bývá označována za bezpečnostně odpovědnou, druhá za slabou nebo naivní. Opačně bývá první strana označována za militaristickou a druhá za mírovou. Takové označování však skutečný problém spíše zakrývá. Spor není o to, zda někdo chce válku a někdo mír. Spor je o to, zda má být dlouhodobou osou evropské politiky vůči Rusku trvalá konfrontace, nebo postupné hledání podmínek pro její překonání.

Tento stav má ještě jeden vážný důsledek. Rozdělení veřejnosti je v otázce Ruska natolik silné, že část společnosti si už ani nedokáže představit, že by opačný postoj mohl být výsledkem racionální úvahy. Tvrdší linie často nechápe snahu o budoucí spolupráci jako odlišnou strategickou hypotézu, ale jako slabost, naivitu nebo dokonce zradu. Na druhé straně bývá důraz na odstrašení snadno vykládán jako touha po válce nebo jako neschopnost myslet na mír. Tím se debata prakticky uzavírá. Jakmile je opačný názor předem morálně diskvalifikován, není už možné porovnávat jeho předpoklady, rizika a důsledky. Zůstávají jen nálepky.

Právě proto je třeba tento spor formulovat věcněji. Není pravda, že jedna strana prostě chce bezpečnost a druhá ji odmítá. Stejně tak není pravda, že jedna strana chce mír a druhá válku. Obě koncepce pracují s určitou představou budoucnosti Evropy a obě nesou rizika. První riskuje zakonzervování trvalého nepřátelství jako normálního stavu evropské politiky. Druhá riskuje, že příliš brzy přisoudí politickému uspořádání schopnost měnit chování mocnosti, která takovou změnu nemusí chtít. Právě proto by se o nich mělo mluvit otevřeně. Jenže současná atmosféra takovou debatu téměř neumožňuje.

Petr Pavel je v této dichotomii poměrně čitelný. Jeho veřejné vystupování, profesní zkušenost i důraz na závazky vůči NATO ukazují, že má blízko k prvnímu rámci. V jeho pojetí je bezpečnost založena na důvěryhodné síle, vojenské připravenosti a schopnosti odradit druhou stranu od jakéhokoli dalšího postupu. To neznamená, že by chtěl válku. Znamená to, že mír chápe především jako výsledek převahy a odstrašení. Rusko je v této optice politický a bezpečnostní problém, který nelze řešit především otevíráním budoucí spolupráce, ale dlouhodobou schopností udržet je v mezích.

Andrej Babiš se jeví spíše jako představitel druhé politické intuice. Nejde nutně o propracovanou zahraničněpolitickou doktrínu. Přesto v jeho veřejném vystupování opakovaně vystupuje důraz na ukončení války, jednání, domácí priority, ekonomickou racionalitu a odmítnutí představy, že se evropská politika má dlouhodobě organizovat především kolem vojenského konfliktu s Ruskem. V této optice není hlavní otázkou, jak vytvořit co nejtrvalejší vojenskou převahu nad Ruskem, ale jak zabránit tomu, aby se logika nepřátelství stala trvalým stavem Evropy.

Tento rozdíl není okrajový. Je zásadní pro otázku, kdo může v této oblasti zastupovat Českou republiku. Prezident republiky může podle Ústavy zastupovat stát navenek. Zastupování však není jen fyzická účast na jednání, přednes projevu nebo přítomnost na společné fotografii. Zastupovat stát znamená nést určitou politickou linii, interpretovat ji a v konkrétní situaci ji proměňovat ve stanoviska, signály a závazky. Pokud se prezidentova dlouhodobá koncepce vztahu k Rusku podstatně liší od koncepce vlády, nemůže v této věci vystupovat jako neutrální nositel vládní politiky.

To neznamená, že prezident nemá mít názor. Může veřejně hájit tvrdší strategii. Může varovat před riziky. Může kritizovat vládu, pokud podle něj podceňuje bezpečnostní situaci. Může se účastnit domácí debaty jako významný ústavní činitel. Jiná věc je však zastupování státu tam, kde nejde o obecnou ceremoniální reprezentaci, nýbrž o konkrétní zahraničněpolitickou orientaci. Tam se prezident nemůže tvářit, že jeho vlastní strategická koncepce neexistuje. Právě proto, že existuje, vzniká kolize.

Stát v zahraničí nemluví pouze větami v závěrečné deklaraci. Mluví také tím, koho pošle, jaký tón zvolí, co zdůrazní, co relativizuje a co ponechá stranou. U běžných ceremoniálních příležitostí může být tento rozdíl méně podstatný. U vztahu k Rusku je však zásadní. Jeden signál říká: evropská bezpečnost má být dlouhodobě postavena na odstrašení a převaze. Druhý signál říká: evropská bezpečnost nemá zůstat natrvalo uvězněna ve vojenském nepřátelství a má postupně hledat cestu k jeho překonání. To nejsou dvě řečnické varianty jedné politiky. To jsou dvě různé politiky.

Proto nelze spor o zastupování státu navenek chápat jen jako protokolární otázku nebo osobní rivalitu mezi prezidentem a premiérem. Je to spor o to, zda může prezident převzít reprezentaci v oblasti, kde se jeho vlastní politická koncepce podstatně liší od koncepce vlády. V parlamentní demokracii musí být odpověď zdrženlivá. Prezident není druhým zahraničněpolitickým centrem státu. Není alternativní vládou. Nemůže v zahraničí fakticky prosazovat jinou strategickou trajektorii než tu, za kterou odpovídá vláda.

Česká politika by si měla tento spor přiznat otevřeněji. Nejde jen o Petra Pavla a Andreje Babiše. Jde o dlouhodobou dichotomii, která tu zůstane i po nich. Budeme vztah k Rusku chápat jako trvalý režim odstrašení, vojenské převahy a řízeného nepřátelství? Nebo budeme i za obtížných a nedůvěřivých podmínek hledat cestu k uspořádání, které jednou umožní skutečnou spolupráci?

Na tuto otázku mohou existovat různé odpovědi. Tento text netvrdí, že jedna je samozřejmě správná a druhá samozřejmě chybná. Tvrdí pouze, že jde o odpovědi rozdílné a v podstatné míře neslučitelné. Právě proto je nelze schovat za protokol, obecné fráze o jednotě státu nebo formální výklad prezidentského zastupování navenek. Pokud má vláda jednu strategii a prezident druhou, pak prezident nemůže v této otázce vládu plnohodnotně zastupovat. Ne proto, že by byl méně legitimní. Ale proto, že zastupování bez shody o základní strategii přestává být zastupováním a stává se paralelní zahraniční politikou.