Česko znovu znervóznělo. A právem, jde totiž o právo. Tentokrát znervóznělo kvůli otázce, která by měla být samozřejmá: jsou čeští a moravští soudci skutečně nezávislí? Nebo jsou ve skutečnosti svázáni a je to jen nefér hra na spravedlnost?

Rozsudek v kauze Čapí hnízdo, v němž byla europoslankyně Jana Nagyová odsouzena k podmíněnému trestu a peněžité sankci, tuto pochybnost zřetelně oživil.

Nejde přitom jen o osobu obžalované. Jde o princip. Nalézací soud byl vázán právním názorem odvolací instance. Ta již dříve vyslovila závěr o vině. Prostor pro vlastní úvahu se tím výrazně zúžil, respektive reálně zcela pohřbil.

Soudce Jan Šott přitom před pár dny otevřeně připustil, že má o vině Nagyové vážné pochybnosti. Přesto rozhodl tak, jak mu nařídili – pardon, jak byl procesně veden.

Formálně je vše asi v pořádku. Trestní řád takový postup připouští. Odvolací soud může dát závazný právní názor a soud nižší instance jej musí respektovat. Smyslem je prý hlavně jednota rozhodování a předvídatelnost práva. To jsou bezpochyby legitimní cíle. Jenže právě zde se otevírá prostor pro zásadní pochybnost, ale pěkně popořadě.

Nezávislost soudce není dekorace do učebnic ústavního práva. Je to jeden ze základních pilířů právního státu. Na tom se snad všichni shodneme.

Nejde jen o institucionální garance, ale o reálnou možnost soudce hodnotit důkazy a dojít k vlastnímu závěru. Pokud je tato možnost významně omezena, dostává princip nezávislosti de facto hodně na frak.

Svěrací kazajka pro nezávislého soudce

Spolu s řadou jiných právníků říkám důrazným hlasem: závazný právní názor vyšší instance nesmí být faktickým diktátem výsledku. Jinak se řízení redukuje na šestákovou potvrzovací proceduru. Nalézací soud pak nevystupuje jako plnohodnotný arbitr, ale spíše jako doplňkový článek v řetězci, který směřuje k předem naznačenému cíli. To je stav, který může být formálně bezvadný, ale materiálně značně problematický.

Zastánci současného nastavení argumentují právní jistotou. Ano, jistě, ta je nepochybně podstatná. Bez ní by právo ztratilo stabilitu a předvídatelnost. Jenže právní jistota nesmí převálcovat individuální spravedlnost. Každý případ má a musí mít z prapodstaty své nuance. Každý jednotlivý důkaz (i subdůkaz) má svůj význam. Soudce musí mít prostor tyto nuance náležitě zohlednit.

Veřejnost ztrácí důvěru v justici

Důvěra veřejnosti v soudní moc stojí právě na přesvědčení, že soudce rozhoduje nezávisle. Občan očekává, že jeho věc nebude jen formálně potvrzena, ale skutečně nezávisle a nestranně posouzena. Jestliže vzniká dojem, že výsledek je dán předem, důvěra eroduje.

A s ní i autorita justice jako celku.

Nabízí se i nepříjemná, byť zjednodušená otázka. Pokud soudce nemá plný prostor rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jaký je smysl takto nastaveného systému? Soudní moc je nákladná. Její legitimita stojí na přidané hodnotě nezávislého lidského úsudku. Bez něj by se rozhodování mohlo blížit mechanickému procesu.

Kauza Čapí hnízdo tak dalece přesahuje konkrétní rozsudek. Nejde jen o vinu či nevinu jedné osoby – zde jedné europoslankyně. Jde o to, jak vážně bereme princip nezávislosti soudní moci. A zda jsme ochotni připustit, že i procesně správný postup může vyvolávat pochybnosti z hlediska materiální spravedlnosti.

Právní stát totiž nestojí pouze na pravidlech. Stojí i na důvěře, že tato pravidla dávají smysl. A že nejsou aplikována způsobem, který jejich smysl oslabuje.

Ergo kladívko, zopakujme si na závěr: Co si má běžný občan myslet o justici, kde sám nalézací soudce (!), ne tedy advokát, znalec nebo třeba novinář, řekne, že má o rozsudku velké pochybnosti?

Již neplatí odvěké starořímské: In dubio pro reo?

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.