Rozsudek pražského obvodního soudu ve věci předsedy hnutí SPD Tomia Okamury vyvolává otázky, které opravdu dalece přesahují konkrétní spor. Nejde totiž jen o to, zda byl některý předvolební plakát za hranou vkusu či politické korektnosti. Jedná se o mnohem zásadnější problém: kde končí ochrana lidské důstojnosti a kde začíná omezování politické soutěže?

Máme za to, že se pražský soud pustil na velmi tenký led, když za výroky a vizuály v politické kampani „nasolil“ nevídaně přísnou třímilionovou (!) pokutu. To je opravdu silná káva.

Souboj idejí ve stínu exemplárních trestů

Demokracie je založena na tom, že politické názory se střetávají především ve veřejné debatě a u volebních uren. Pokud se z politického sporu stane soudní spor s astronomickými sankcemi, vzniká nebezpečný precedens. Politici a politické strany mohou začít kalkulovat nikoli s reakcí voličů, ale s rizikem žalob. Což logicky vede k autocenzuře, která je pro svobodnou soutěž názorů ve finále stejně nebezpečná jako přímý zákaz.

Nikdo rozumný netvrdí, že politika má být prostorem pro bezbřehé urážky či podněcování nenávisti. Jenže právě proto musí být hranice zásahu nastavena mimořádně opatrně.

Evropská recentní judikatura dlouhodobě zdůrazňuje, že politický projev požívá nejvyšší míru ochrany a že veřejně činné osoby musí snášet i výroky, které jsou přehnané, provokativní nebo šokující. V opačném případě se soudy dostávají do role rozhodčích politických názorů.

Problematická je i samotná výše udělené pokuty. Tři miliony korun opravdu nejsou symbolickou sankcí. Taková částka může mít na menší politické subjekty až likvidační dopad.

Otázka proporcionality: skutečně byla způsobena újma na veřejném zájmu odpovídající tak mimořádnému pokutování? Nebo jde spíše o exemplární trest, který má vyslat politické scéně výchovný signál?

Svoboda projevu (po projevu) pláče

Právní stát stojí na důvěře občanů v nestrannost soudů. Pokud však soudní rozhodnutí začnou být vnímána jako zásahy do politického boje, důvěra se zákonitě oslabuje. Voliči a voličky pak mohou nabýt dojmu, že o některých politických otázkách už nerozhodují oni sami, nýbrž soudní moc.

Je samozřejmě možné s postoji SPD nesouhlasit. Je možné je kritizovat, zesměšňovat nebo odmítat. To vše patří do demokratické diskuse. Horší je, když se odpovědí na kontroverzní politický názor stane milionový rozsudek. Koneckonců tak extrémně vysoké pokuty nedávaly disidentům ani komunistické soudy.

Pravda, Tomio Okamura není disident, ale třetí nejvyšší ústavní činitel, což věci dodává další (až kafkovský) rozměr. Nicméně na faktu, že je pokuta enormní, se asi všichni shodneme. Proč pražský soud neudělil například symbolickou pokutu jednu korunu, tomu také nerozumíme. Chtěl se zapsat do dějin?

Důvod k obavám

Demokracie se v Evropě vyznačuje mj. schopností snášet i názory, které považujeme za mylné, nepříjemné, „neestetické“, odporné nebo pobuřující. Právě proto je rozsudek v kauze „Okamura, chirurgové z dovozu a SPD“ důvodem k relevantním obavám. Ne kvůli jedné menší straně či jednomu prostořekému politikovi, ale kvůli principu.

Sotva soudy začnou stále častěji určovat meze politické debaty, hrozí, že se z volebního souboje stane právnické cvičení nebo i právní tyranie. A to by byla pro svobodnou demokracii velmi vysoká cena. To vážně chceme?

Poznámka na úplný závěr. Soudy v ČR jsou nezávislé (aspoň stále doufáme), ale určitě ne nekritizovatelné. Takže, kdo slušně negativně recenzuje předmětný nepravomocný rozsudek pražského obvodního soudu ve věci „SPD a svoboda slova“, není žádný „odpad“ ani „dno“ ani „proruský poskok“, jak se nám snaží vnutit mravokárná opozice. Nicméně to je zase námět na jiný komentář.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.