Bylo to prima povolání. Možnost došlápnout si na kohokoliv a prakticky úplná beztrestnost a to i po mnoha letech po skončení aktivní „služby“ a jistě tučná pense.

Za malého zájmu veřejnosti se ukončila jedna smutná kapitola. Obvodní soud v Praze odsoudil k podmíněnému trestu a peněžité pokutě dva staříky. Jejich jména jsou Jiří Karásek a Václav Sklenář, což přirozeně nikomu nic neřekne.

Tito dva byli „nasazeni“ na skupinu Pražský výběr, které v letech 1983 až 1986 znemožnili veřejné vystupování a prakticky je odstavili od příjmů. Pražský výběr v nejslavnějším obdobi ve složení Michael Kocáb, Vilém Čok, Michal Pavlíček a Jiří Hrubeš znamenala na naší oficiální hudební scéně naprostý fenomén. V té době v pop kultuře vládly „tvůrří skupiny“ , odkud se produkovaly cajdáky o tom, že někdo chce žít non stop apod. V Pražském výběru se koncentrovali fenomenální muzikanti, navíc texty nebyly laciné. Skupina často hrála v převlecích, jež měly svůj skrytý význam.

Bylo více než jisté, že upoutají pozornost dohledu všemocného Velkého bratra, který poodobná non konformní uskupení sledoval s podezřením a nelibostí. Představa, že někdo tvoří jiný styl, než byl ke slyšení na Sovětské písni, byla pro tehdejší kulturtrégry mučivá.

Výsledkem bylo čtyřleté stop pro jakékoliv hraní. Hudebníci se ocitli bez práce, bez možnosti si vydělat nějaké peníze. Daleko větším problémem v morální rovině byl onen zákaz vystupování. Co je muzikant bez možnosti hraní, co je herec, který nedostane roli?

Po čtyřiceti letech /dvě generace !!!/ byli tito dva estébáci odsouzení k podmíněnému trestu 2 roky a finanční pokutě. Celá tato věc má několik aspektů.

1. Trest, který přichází po 40 letech od předmětného zločinu, je silně problematický. Má-li být účinný, musí přijít co nejdříve po spáchání trestného činu (zde to mělo být z pochopitelných důvodu z kraje 90. let). Souzeni jsou nyní politováníhodní starci, možná i budící soucit a jejich vina se jeví jako bagatelní.

2. Nevím, jak soudkyně dospěla k finanční pokutě, která je svou výší více než směšná. Oba pánové mají jistě velmi vysokou výsluhovou pensi (vždyť přeci pracovali pro blaho vlasti a ta na to nezapomíná ani po mnoha letech). Zmaření čtyř let tvorby, vystupování a to v nejlepších letech, bylo ohodnoceno dohromady 33 tisíci korun českých. Bylo by dobré vědět, z jakých tabulek či pohnutek předsedkyně senátu čerpala při jeho stanovení.

3. Ukazuje se, že stát se členem StB byl u mladých jedinců v dobách totality dobrý tah. Prakticky žádný z nich nebyl citelně potrestán za svou činnost, o které museli vědět, že je morálně přes čáru. Měli jistě skvělé platy, z toho pramenící i nadstandardní pensi a tím pádem spokojený život. A to na rozíl od těch, které pronásledovali, vyhazovali z práce a studií a tím pádem jim snižovali jejich životní standard. Jak se musí cítit filosof, který celý svůj produktivní život topil v kotelně a nyní živoří, když potká svého spokojeného estébáka?

Mám pocit, že oblíbené heslo „Nejsme jako oni“ dostává trochu hořkou modifikaci.

Psáno pro www.blogosfera.cz