Často slýcháme, že český stát by měl dávat více peněz na armádu, protože hrozí válka s Ruskem a vůbec geopolitická situace je nejhorší za posledních 50 let. Současně by se měly zvýšit platy našim učitelům (učitelkám) a lékařům, protože jsou podhodnocení. Důchodci si zaslouží vyšší (pardon, důstojnější) penze. Děti by měly mít v 21. století školní obědy, „lyžáky“ a kroužky zdarma. A tak bychom mohli pokračovat dál…

… více peněz na policii, více peněz na zdravotnictví. Samozřejmě více peněz pro samoživitele a boj s menstruační chudobou. Dále pak více peněz pro stavbu dálnic a mj. silnic první a druhé třídy. Více veřejných peněz pro hokejisty, tenisty, kajakáře, biatlonisty a „čutálisty“.

Nesmí se zapomínat také na podporu ženského sportu, který nám dělá dobré jméno v zahraničí. A jak náš stát zanedbává historické památky, podporu filmu a divadla, tam musíme dát samozřejmě také více peněz, pokud se chceme počítat mezi vyspělou Evropu.

To všechno zní hezky, ale má to jeden háček: kde na to vzít?

Ekonomická realita vs. politické sliby

Mnoho lidí si stále představuje stát jako kouzelnou studnu plnou peněz. Jenže stát nemá žádné vlastní peníze – má jen to, co vybere na daních. I dnešní zdravotní a sociální pojištění jsou jen jinak nazvané daně.

Pokud někdo požaduje, aby stát více utrácel, měl by si zároveň položit otázku: jsem ochoten platit vyšší daně (nebo sociální pojištění), aby na to bylo?

Podívejme se na jednoduchý výpočet. Pokud bychom chtěli pokrýt všechny tyto požadavky a dramaticky navýšit výdaje, znamenalo by to zvýšení daní – a to nikoli o pár procent, ale klidně i na trojnásobek současné úrovně. Opravdu chceme platit 50–60 procent ze své mzdy/platu na daních? Opravdu chceme, aby základní sazba DPH vyskočila například na 35 procent?

Politici rádi slibují – vyšší důchody, vyšší platy pro učitele, více peněz do školství a zdravotnictví. Jenže když přijde řeč na to, jak to zaplatit, najednou se mlčí a mlčí.

Jedna cesta je citované zvýšení daní – což znamená méně peněz pro pracující, vyšší ceny a zpomalení ekonomiky.

Druhá možnost je ještě vyšší zadlužení – ale dluhy se musí jednou splatit, nejlépe i s úroky. A také by nám klesl rating u věřitelů a platili bychom vyšší úroky ze státního dluhu (omlouvám se makroekonomům za zjednodušení).

Třetí varianta jsou nepopulární škrty – ale komu vezmeme? Důchodcům? Rodičům? Učitelům? Nebo snad armádě, o které se teď (v zásadě věcně) tvrdí, že je klíčová a podfinancovaná (dlouhodobě neplníme závazky z NATO)?

Selský rozum místo populismu

V diskusích o státním rozpočtu by měl platit jednoduchý princip: kdo říká A (že stát má více utrácet), měl by říct i jasné B (kde na to vzít). Pokud někdo požaduje, aby stát přidal určité skupině obyvatel, měl by být ochoten říct: „Ano, a já jsem ochoten platit vyšší daně.“ Pokud ale lidé (i politik je jen člověk) chtějí více výdajů, ale zároveň nechtějí vyšší daně, pak je něco špatně. Buď musíme přijmout realitu, že stát není bezedný, nebo budeme dál žít v pohádce, která skončí krutým probuzením. I globální věřitelé mají jenom jedny nervy.

A pichlavá otázka na závěr: chcete se jednou opravdu probudit do reality, kde vám z výplaty zůstane sotva polovina, protože stát „musí“ přece platit všechno?