S politickými názory Petra Pavla souhlasím jen výjimečně. Tentokrát však prezident postupoval správně, když vetoval novelu rozpočtových zákonů.

Novela vyjímá výdaje na dopravní a vodní infrastrukturu a na infrastrukturu energetické bezpečnosti z běžných výdajových rámců. Za určitých okolností také umožňuje vládě překročit výdaje schválené státním rozpočtem až o deset procent a oslabuje několik nástrojů parlamentní kontroly. Prezident tedy nevetoval jen možnost vyšších výdajů, ale především rozvolnění pravidel, která mají vládu při zadlužování omezovat.

Rozpočtová ukázněnost není účetní samoúčel. Jejím smyslem je bránit tomu, aby stát prohluboval hospodářskou nerovnováhu a odčerpával zdroje potřebné pro budoucí růst.

Ekonomika potřebuje rovnováhu

Jestliže nabídka převyšuje poptávku, zůstávají výrobní kapacity nevyužité a roste nezaměstnanost. Tehdy může být správné podpořit poptávku zvýšením výdajů, snížením daní nebo urychlením připravených investic.

Jestliže však poptávka převyšuje nabídku, musí být politika opačná. Ekonomice nechybějí peníze, ale skutečné kapacity: pracovníci, energie, materiál, výrobní zařízení nebo infrastruktura.

Další peníze tyto zdroje nevytvoří. Pouze zvýší poptávku po zboží a službách, jejichž množství nelze rychle rozšířit. Výsledkem není větší bohatství, ale vyšší ceny.

Právě tuto jednoduchou souvislost Babišova vláda v době covidu přehlédla.

Babišova covidová chyba

V první fázi pandemie bylo správné pomoci podnikům a zaměstnancům, kterým stát znemožnil pracovat. Bez této pomoci by zanikaly jinak životaschopné firmy a hospodářský propad by byl hlubší.

Problém vznikl ve chvíli, kdy vláda vedle cílených kompenzací začala rozsáhle podporovat také poptávku.

Pandemie narušila výrobu a dodavatelské řetězce. Chyběly součástky, suroviny i dopravní kapacity. Nabídka byla omezená, zatímco rozpočtová politika zvyšovala příjmy domácností a jejich schopnost utrácet. Babišova vláda navíc prosadila trvalé snížení daní zrušením superhrubé mzdy.

ČNB později popsala, že spotřebu podporovaly státní programy, nahromaděné úspory, zrušení superhrubé mzdy a valorizace důchodů nad zákonný rámec. Současně problémy ve výrobních a dodavatelských řetězcích omezovaly nabídku. Spojení silné poptávky s nedostatečnou nabídkou vedlo od poloviny roku 2021 k prudkému růstu inflace.

Inflaci samozřejmě nezpůsobil pouze Andrej Babiš. Přidalo se zdražení energií a surovin, válka na Ukrajině i chyby měnové politiky. Babišova vláda však vytvořila silný domácí poptávkový tlak v okamžiku, kdy nabídka nemohla odpovídajícím způsobem reagovat.

V tomto přesně vymezeném smyslu byla následná drahota také Babišovou drahotou. Nebyla výlučně jeho dílem, ale jeho politika ji významně posílila.

ODS přitom nemůže předstírat, že pouze odstraňovala následky cizích chyb. Daňový balíček obsahující zrušení superhrubé mzdy podpořili vedle poslanců ANO také poslanci ODS, KSČM a SPD. Jeho součástí bylo rovněž rozvolnění pravidel rozpočtové odpovědnosti.

Fialova vláda tak musela řešit následky politiky, kterou ODS sama pomáhala prosadit. To Andreje Babiše odpovědnosti nezbavuje. ODS však nebyla jen dědicem této politiky, ale také jejím spolutvůrcem.

Poptávka nenahrazuje produktivitu

Rozpočtová neukázněnost neohrožuje jen cenovou stabilitu. Téměř okamžitě může oslabovat také dlouhodobý růstový potenciál země.

Dlouhodobý růst není založen na množství peněz, ale především na produktivitě: na schopnosti vytvořit ze stejného množství práce, kapitálu a surovin větší hodnotu.

Jedním z hlavních motorů produktivity je konkurence. Firma musí investovat, automatizovat a zlepšovat organizaci práce, protože jinak ztratí zákazníky ve prospěch schopnějších konkurentů.

Jestliže však poptávka dlouhodobě převyšuje nabídku, tlak soutěžit o zákazníka slábne. Podniky mohou zvyšovat ceny, přenášet náklady na odběratele a déle fungovat i s nízkou produktivitou.

Soutěž o zákazníka je nahrazována soutěží o nedostatkové pracovníky, materiál a výrobní kapacity. Méně výkonné podniky tak mohou déle vázat práci a kapitál, které by za vyrovnanějších podmínek přešly k produktivnějším činnostem.

Přebytek poptávky proto nejen zvyšuje ceny. Zpomaluje také přirozenou obměnu ekonomiky a oslabuje tlak na investice, automatizaci a inovace.

Krátkodobě vzniká dojem prosperity: zaměstnanost a mzdy rostou a podniky mají dostatek zakázek. Dlouhodobě však může stagnovat výkon na jednoho pracovníka.

Problémem proto není přísnější měnová politika sama o sobě. Ta může přebytečnou poptávku tlumit a obnovovat rovnováhu. Nemůže však nahradit růst produktivity, který předchozí hospodářská politika dostatečně nepodporovala.

Dlouhé dědictví kurzového závazku

Kurzový závazek ČNB v letech 2013 až 2017 nepůsobil pouze prostřednictvím slabšího kurzu koruny. ČNB při nákupech zahraničních měn vytvářela nové koruny, což vedlo k prudkému růstu likvidity bankovního sektoru a k výraznému zvětšení bilance centrální banky.

Ukončením kurzového závazku toto bilanční dědictví nezmizelo. Proti devizovým aktivům zůstaly korunové závazky ČNB vůči finančnímu sektoru. Vzniklý strukturální přebytek likvidity musí centrální banka nadále stahovat prostřednictvím repo operací.

Sterilizace nevrací bilanci do stavu před intervencemi ani vytvořené peníze neruší. Omezuje jejich bezprostřední působení tím, že přebytečnou likviditu převádí do úročených pohledávek bank vůči ČNB. Centrální banka tak musí účinky někdejší expanze dlouhodobě řídit a za stahovanou likviditu bankám platit úrok.

V roce 2024 ČNB sterilizovala v průměru 2,75 bilionu korun a její roční náklady na tyto operace dosáhly 144,4 miliardy korun. Sama ČNB uvádí, že objem přebytečné korunové likvidity výrazně vzrostl právě během kurzového závazku a že kombinace tohoto přebytku s vysokými úrokovými sazbami představovala mimořádnou nákladovou zátěž.

Nejde tedy o peníze, které by bylo možné od zbytku ekonomiky jednoduše oddělit a prohlásit za neúčinné. Jejich vliv musí ČNB průběžně neutralizovat. Tato neutralizace sama představuje součást fungování finančního systému a má své náklady.

Bilanční dědictví však není jediným problémem. Slabší koruna také zlevnila českou práci vůči zahraničí a usnadnila pokračování hospodářského modelu založeného na nízkých nákladech a vysoké zaměstnanosti.

Silnější měna nutí exportéry čelit zahraniční konkurenci růstem produktivity. Uměle oslabený kurz tento tlak naopak zmírňuje. Podniky mohou déle rozšiřovat výrobu prostřednictvím levnější práce, aniž by byly vystaveny stejně naléhavé potřebě automatizovat, inovovat a zvyšovat výkon na jednoho pracovníka. Jde o ekonomický mechanismus, nikoli o tvrzení, že každé oslabení kurzu musí automaticky snížit produktivitu.

Kurzový závazek mohl být při svém zavedení obhajitelným nástrojem proti deflaci. Současně však české ekonomice koupil čas, který měl být využit k modernizaci. Následný výzkum ČNB potvrzuje, že kurzový závazek zabránil poklesu inflace do záporných hodnot; jeho příznivé účinky na ostatní reálné veličiny byly méně statisticky průkazné.

Babišovy vlády v letech 2017 až 2021 získanou příležitost nevyužily. Příznivá konjunktura, mimořádně nízká nezaměstnanost a rostoucí příjmy byly z velké části přeměněny ve spotřebu a trvalé veřejné výdaje. Strukturální slabiny ekonomiky zůstaly zakryty silnou poptávkou.

Nelze tvrdit, že dnešní zpomalení růstu způsobily výlučně kurzový závazek a Babišova politika. Příčin je více: struktura průmyslu, demografie, vzdělávání, slabé domácí inovace i fungování státu. Hospodářská politika však měla tyto slabiny napravovat, nikoli je překrývat další poptávkou.

ČNB identifikovala kolem roku 2016 významný strukturální zlom. Podle její analýzy potenciální růst české ekonomiky mezi lety 2016 a 2023 zpomalil přibližně na 2,5 procenta. Pokud bude růst produktivity dále slábnout, může se potenciální růst přiblížit dvěma procentům.

OECD dochází k obdobnému závěru: růst české produktivity po světové finanční krizi výrazně zpomalil a od pandemie se prakticky zastavil. Rozdíl oproti průměru OECD zůstává přibližně dvacetiprocentní.

České republice tak hrozí dlouhé období pomalého růstu nikoli proto, že by lidé málo utráceli, ale proto, že ekonomice chybějí produktivnější firmy, inovace, kvalifikovaní pracovníci a výkonnější instituce.

Účetní výjimka nic nepostaví

Stejný omyl se vrací dnes. Současnou vládu vede Andrej Babiš. Vláda tvrdí, že Česká republika potřebuje více investovat do dopravy, energetiky a dalších strategických oblastí. To může být pravda. Neznamená to však, že je správné příslušné výdaje vyjmout z rozpočtových pravidel.

Účetní výjimka nepostaví dálnici ani elektrárnu. Nevytvoří projektanty, stavební dělníky, elektrikáře, materiál ani výrobní kapacity.

Jestliže stát pouze uvolní více peněz, začne se soukromými investory soutěžit o stejné omezené zdroje. Výsledkem nemusí být více staveb, ale především jejich vyšší cena. Stát může navíc přesunout práci a kapitál z produktivnějšího využití do projektů vybraných podle politických kritérií.

Zadlužení může být ospravedlnitelné, pokud financuje dobře připravenou investici, která zvýší budoucí produktivitu. O její hodnotě však nerozhoduje to, zda ji vláda označí za strategickou a vyjme z rozpočtových omezení.

Covidový účet už dorazil

Obvyklé tvrzení, že dnešní dluhy zaplatí příští generace, je zavádějící. Zaměňuje okamžik formálního splacení dluhopisu s okamžikem, kdy společnost skutečně nese hospodářské náklady zadlužení.

Tuto skutečnost názorně ukazuje analýza Martina Kábrta Kdo zaplatí covidové zadlužení?, zveřejněná Českou národní bankou. Podle ní inflace a přecenění dluhopisů již během několika let výrazně snížily reálnou hodnotu nového covidového zadlužení ve sledovaných vyspělých ekonomikách. Část covidových výdajů tak byla přenesena na držitele státního dluhu.

Investoři během pandemie půjčovali státům za mimořádně nízké, někdy i záporné výnosy. Když později vzrostly úrokové sazby, tržní hodnota starších dluhopisů klesla. Inflace současně snížila kupní sílu jejich jistiny i úroků.

Nominální dluh tím nezmizel. Stát zůstal povinen dluhopisy splatit. Část skutečných nákladů však začali téměř okamžitě nést jejich držitelé.

Další část účtu přebírá následující vláda. Musí refinancovat splatné dluhopisy, platit úroky a vyčleňovat na obsluhu dluhu stále větší část rozpočtu. Má méně peněz na jiné výdaje a menší prostor reagovat na příští krizi.

Tak jako Fialova vláda nesla důsledky politiky Andreje Babiše, ponese příští vláda důsledky politiky dnešní. Účet nepřijde za třicet let. Začíná se platit ihned.

Jednosměrná politika

Z toho neplyne, že stát nesmí vytvářet schodek. V hluboké recesi nebo při mimořádné katastrofě může být zadlužení správným a nezbytným nástrojem.

Právě proto si však stát musí zachovat schopnost půjčit si v době skutečné krize. Vláda, která vytváří vysoké schodky i v běžných letech, tento prostor spotřebovává a současně oslabuje tlak na růst produktivity.

Rozpočtová kázeň neznamená šetřit za všech okolností. Znamená reagovat podle skutečného stavu ekonomiky. Když chybí poptávka, lze ji podpořit. Když chybí nabídka, je třeba podporovat nabídku a další růst poptávky nepodněcovat.

Andrej Babiš však používá jeden nástroj téměř na každý problém. Když ekonomika klesá, chce zvýšit výdaje. Když roste, chce zvýšit výdaje také. Když chybí poptávka, podporuje poptávku. Když chybí nabídka, podporuje znovu poptávku.

Taková politika není pružná. Je pouze jednosměrná.

Prezidentovo veto je proto správné. Připomíná dvě skutečnosti, které politické strany soustavně zakrývají:

Dluh se začíná platit ihned. A růst, který kvůli neukázněné hospodářské politice nevznikne dnes, může zemi chybět ještě za mnoho let.