Přizpůsobil jsem si rčení „po obědě jak po výprasku‟ pod vlivem hlasů, které doporučují přímou volbu prezidenta zrušit. Kampaň že je hnusná, rozděluje lidi i v rodinách a na Hrad vynesly exkomunistu rozvědčíka a kdyby dopadly jinak, chystal by se tam exkomunista estébák. Zhustil jsem do jedné věty námitky, které teď jsou obsahem sáhodlouhých elaborátů. Všechny se týkají voleb, které přivábily k urnám bezmála šest milionu voličů. Po létech zklamání a znechucení politikou volaly zájem veřejnost, jaký se dá srovnat jen s porevoluční dobou, kdy lidé byli opojeni samotnou myšlenkou, že po nich někdo chce svobodnou volbu. Byly to tedy volby mimořádně úspěšné. Že se ze všech stran ozývá „zrušte ten nesmysl‟? My Češi už jsme takoví. Dovolím si k tomu několik postřehů.

Osobnosti a politika
Čteme o vyprázdněnosti, o personálně vyschlé studně politiky, která že neláká úspěšné podnikatele, akademiky a soudce. No, soudci by se z povahy svého poslání neměli do politiky plést. A podnikatelé? Ve finále těchto voleb byl vrcholně úspěšný podnikatel Andrej Babiš a do klání se vrhli další úspěšní podnikatelé , Karel Diviš v nominaci uspěl, Tomáš Březina a Karel Janeček neuspěli, ale snahu projevili. K favoritům patřila Danuše Nerudová coby reprezentant akademické obce a Tomáš Zima stejně jako ona dosáhl v akademické sféře coby univerzitní rektor vrcholu. Když pak budeme probírat další uchazeče o nejvyšší úřad, jsou to vesměs osobnosti s příběhem a výsledky, ať je to odborář Josef Středula, senátoři Pavel Fischer a Marek Hilšer, anebo ex-disident pronásledovaný komunisty za levicovost a nyní přisátý k nacionalistické pravici Jaroslav Bašta. Nakonec zvítězil extrémně úspěšný voják a diplomat Petr Pavel. Ať koukám jak koukám, do záře reflektorů se nedostal žádný no name vyrobený marketingovými agenturami.

Charakteristika finalistů opravdu budí podiv. Třicet let po převratu proti sobě stanuli… nebudu unavovat stokrát řečeným. Jisté je, že kdyby se volby konaly postaru na parlamentní půdě, k podobnému finále by nemohlo dojít. ANO coby nejsilnější parlamentní strana, momentálně v opozici, by možná Andreje Babiše postavila, ale vládní koalice by na Petra Pavla nepomyslela ani v bláznivém snu. To se mohlo stát jen v prostředí přímé volby, kdy do výběru od počátku mluvila veřejnost.

Častá námitka se týká „nerovnosti kandidátů‟. Kritika cílí na televizní stanice a na jejich dvoupatrové diskusní programy. Jenže přímé prezidentské volby začínají pohledem na kalendář a konstatováním, že jsou za dveřmi. Nastupují výzkumníci agentur. Objevují se první žebříčky pořadí. I proti tomu slýcháme námitky, ale na druhou stranu: dá se to zakázat? Odpověď je nabíledni, nelze. Osobnosti, a že tu skutečně byly a nebylo jich málo, se prezentují i mimo televizní kamery a mikrofony novinářů. Tak vznikají žebříčky. Pro Josefa Středulu znamenalo fiasko odborářské demonstrace na Václavském náměstí konec prezidentských nadějí. Není rovnosti mezi lidmi, není rovnosti mezi kandidáty a pošetilé a mnohdy nebezpečné jsou pokusy rovnost uměle navodit.

Záhada voleb
Karel Hvížďala pojal v rozhlase referát o volbách jako divadelní recenzi. Je to správný přístup a pokusím se jít dál. Jako spisovatele mě nejvíc zaujalo nikoli drama finále, ale drama tří favoritů prvního kola. Byli to Andrej Babiš, Danuše Nerudová a Petr Pavel. Výzkumy jim přisuzovaly rovný podíl v mezích statistické chyby, ostatní byli hluboko pod nimi. Přitom Nerudová měla odporu mladých lidí, podporu liberální části novinářské akce. Nerudová propadla, Babiš a Pavel šli do finále s těsným odstupem jednoho proti druhému.

Odborníci nabízejí sto a jedno vysvětlení. Mám sto druhé. Babiš i Pavel jsou idoly s nálepkou padoucha. Jsou to polepšení hříšníci, přičemž příznivci věří polepšení jejich favorita a znevažují polepšení protivníka. Svatá Danuše byla proti nim bezbarvá a tudíž nezajímavá. Ano, tyto dramatické prvky hrají v přímé volbě roli. Jde o lidské ztotožnění. Střetnutí dvou padouchů zaujalo, Mirkové Dušínové zůstali dole.

Debaty o návratu k nepřímé volbě mají význam akademický. Je nepravděpodobné, že by si lidé nechali přímou volbu vzít. Každý kdo volil, a bylo nás skoro šest milionů, měl pocit účasti na uspořádání věcí veřejných, co je na tom špatného?

Poučení pro budoucnost z toho neplyne žádné. Právě tou eliminací zájemců na úzký okruh a posléze na dva finalisty jsou každé přímé volby unikátní, to lze konstatovat už při této, v pořadí třetí zkušenosti. V obou předchozích zvítězil neskrupulózní lhář pomocí podrazů a šalby – ale pokaždé to bylo jinak, záleželo na tom, kdo proti němu stál. Za pět let, pokud bude Petr Pavel chtít pokračovat, nakonec proti němu vyvstane vyzyvatel. Určitě ho známe, nikdo neznámý nebude mít šanci. Bude to zase tvrdé, o tom netřeba pochybovat. Přitáhne to pozornost, protože lidé chtějí mít politiku ztotožněnou s osobností, chtějí ji vnímat jako tvář. S tou osobností si přejí mít dotyk, zprostředkovaný vhozením lístku do urny.