14.12.2019 | Svátek má Lýdie


ROZHOVOR: Volby coby monolog hluchých

2.6.2006

Se známým psychiatrem, básníkem, spisovatelem a překladatelem MUDr. Janem Cimickým na téma psychologie předvolební doby a chování médií.

P.Ž.: Předvolební období přináší extrémní psychické vypětí účastníků voleb, tedy kandidátů na posty poslanců Sněmovny, ale také jejich štábů, a přeneseně se logicky toto napětí přenáší do společnosti. Myslíte si, že tato adrenalinová situace může mít vliv na voličské rozhodování jednotlivých voličů? Že se mohou někdy zachovat jinak, než kdyby si svou volbu mohli v klidu a bez nervozity promyslet?

J.C.: Nejsme úplně stejní ani vzhledem, natož pak vnitřními reakcemi a schopnostmi zvládat zátěžové situace. Předvolební hašteření je pro mnohé vyčerpávající. Miloslav Šimek upozorňoval, že žert, který se týká někoho ze sympatizantů konkrétní politické osobnosti není vnímám jako žert, ale jako potenciální urážka. Předvolební boj je někým chápán jako zábavná hra, někým jako stimul k uvolnění nahromaděné agresivity. A jako každé dlouhotrvající napětí pak přináší opačný efekt – je to jako když se napíná guma u praku – až praskne – potencionální volič začíná místo bojujících kohoutů hledat alternativu. Skalního voliče konkrétní strany nějaké rozmíšky či pomluvy neovlivní, ten bude volit tak jako tak a nedolehne k němu obvykle nic, co by jeho rozhodnutí mohlo změnit Člověk potřebuje k životu harmonii a ta je zajištěna trojicí : pocit jistoty, pocit bezpečí a pocit snadné orientace v prostředí. Právě neschopnost se orientovat , tedy poznat pravdu ve vzájemných obviněních politiků,vede u některých z nerozhodnutých ke klasické reakci – dva se perou, třetí se směje, budou tedy volit někoho méně nápadného. Pro průměrného občana je rozhodování mimo rámec toho co zná – obtížné. Většina volí podle okamžité nebo dlouhodobé sympatie, jen asi čtvrtina kombinuje a přemýšlí.

P.Ž.: K předvolební atmosféře určitě neprospívá podoba kampaní jednotlivých stran. Pozorovatelé konstatují, že se kampaně bulvarizují, vulgarizují, přitvrzují, místo věcných argumentů začínají převládat silová prohlášení, či dokonce urážky. To přece nemůže mít dobrý vliv na voličovo rozhodování… Co o tom soudíte?

J.C.: To je postřeh, který navazuje na předchozí odpověď: řada voličů vnímá kampaň jako pusté vyhazování peněz a jako paradox, kdy kampaně stojí milionové částky a stejně nepřesvědčí přesvědčené, protože billboardy vlastně nevnímají – a přitom by se ty miliony mohly věnovat do oblastí, o nichž všichni mluví, na památky, na sociální péči, do zdravotnictví a školství či na kulturu. V poslední době skutečně volič postrádá v kampani humor a solidní seriózní diskusi a neuspokojuje ho jen vzájemné okřikování a urážení. Proto bylo příjemným osvěžením, když se alespoň v okrajových politických uskupeních objevil náznak legrace a odlehčení. Je to jako v televizním programu : když se divákovi dlouho předkládá jen brutalita a silácké kousky, unaví ho to a paradoxně sáhne po nenáročném programu, i po tom nejhloupějším seriálu, (kde se vlastně o nic nejedná) a nebo k pořadu o kytičkách. Psychika se potřebuje osvěžit, potřebuje změnu. Vzájemná silová prohlášení nesplní účel, pokud zároveň nepřesvědčí, že ten, kdo je vyřkl dokáže být skutečně lepší než jeho soupeř. Ale jak to dokázat? Jak to rozpoznat? A tak se občan dostává do obdobné situace jako když má chuť na borůvkový jogurt a přijde do supermarketu , kde je deset firem, které všechny vyrábějí borůvkové jogurty, každá v jiném balení a s jinou cenou a zároveň se předhánějí v cenách. Navíc velké balení bude v přepočtu podstatně lacinější než jeden kus. A zmatený nakupující se nakonec vzdá, protože není schopen rozhodnout.

P.Ž.: Do jaké míry, podle vašeho názoru, může politik či strana manipulovat veřejným míněním, resp. prioritami jednotlivce, prostřednictvím psychologických technik? Můžete nějaké takové manipulativní techniky stručně popsat, včetně jejich možných dopadů a vlivů?

J.C.: Obávám se, že politikové ani jejich štáby příliš tyto techniky nevyužívají, to je zatím na okraji jejich zájmu. Jejich taktiky jsou přímočaré a do určité míry nikterak neinovované. Možná někdy v budoucnu, protože v reklamě už tyto snahy existují a v nabízeném zboží či službách podprahové kódy fungují. Lze to sledovat třeba na nejbanálnější reklamě na prací prášek – průměrný muž, kterému manželka nařídí, aby koupil prací prášek, bude bezradně obcházet regály až narazí na ten, o němž viděl reklamu, co ho zaujala a otiskla se. Sáhne po něm, „ protože ten je přece lepší, než tvůj prášek“….Zatím se politici spíše obviňují z demagogie a populismu, (což jsou ovšem pro některé potencionální voliče mnohdy velice přitažlivé způsoby, jimiž politik získává průměrného občana, nabízí jednoduché a nesofistické, přímočaré řešení.) A potencionální volič jej přijme za své, aniž by uvažoval a zjistil, že to není proveditelné.

P.Ž.: Co všechno se vlastně z hlediska psychologického podílí na konkrétním volebním rozhodnutí jednotlivého voliče?

J.C.: Každý jedinec má možnost rozhodnout podle zásad vrozené inteligence : vnímá pestrost nabídky, srovná ty, které jsou mu z nějakého důvodu blízké, mezi nimi jednu zvolí a tu pak realizuje svou volbou. Musí tu proběhnout boj motivů a konečný výběr. Pokud volič jen sklouzne po povrchu, může zvolit toho, kdo mu nabídne něco zajímavého jako poslední. A nebo je „fandou“ svého klubu, a pak k němu nic kontroverzního nedolehne a bude volit stejně „svůj klub“.

P.Ž.: Co byste řekl na častou námitku, že volební kampaně jsou jen soutěžemi ve lhaní, kdy každý kandidát slíbí všechno, tedy i to, o čem pozitivně ví, že to nikdy nemůže splnit?

J.C.: Nebyl bych tak radikální, jistě i mezi uchazeči o hlasy jsou romantické duše, které věří svým představám a slibům, ve velké většině však sliby nemohou být naplněny i proto, že nebude vládnout jedna strana, ale nejspíš koalice stran, a tak programy budou ukrajovat ze slibů a některé kvůli vzájemné dohodě zcela vypustí. Volič by si měl uvědomit, že sliby sice mohou být míněny upřímně, ale v reálu pak budou opracovávány různými vlivy a prakticky žádný z nich nebude proto naplněn do důsledku.

P.Ž.: Jeden z nejodpudivějších rysů volebních kampaní, je hanobení protivníka. Probíhá vždy, patří k věci, ale může mít rozmanitou úroveň – od kritických výtek na věcná témata, po ostouzející difamační výlevy útočící spíše na osoby protivníků, než na jejich programy. Myslíte si, že tento způsob vedení psychologické války může mít kýženou pozitivní účinnost, tedy přinést hlasy ve volbách, nebo spíše voliče naštve, odradí, posílí v nich nedůvěru k celému politickému prostředí a systému, takže k volbám nakonec nepůjdou, což ve výsledku bude znamenat i menší mandát pro ty nakonec zvolené?

J.C.: Zdá se mi, že skutečně spíše zvítězí druhá varianta – tedy že takový způsob boje nerozhodnutého voliče odradí. Existují zkušenosti z ostatních evropských zemí, které si podobné situace zažily a některé stále přežívají. Je však třeba přiznat, že i když jsou tam kampaně dost tvrdé, nesnižují se většinou k urážkám a ponižování druhého. Ale i tam se k volbám dostavuje jen část oprávněných voličů. Vnímám nyní spíše u lidí reakci únavy, kampaň svou agresivitou vyčerpává.

P.Ž.: Politikové často procházejí školením chování a jednání, asertivity a komunikace. Odborníci na mediální komunikaci je učí, jak jednat s médii. Přesto to velice často vypadá, že to politici neumějí, či dokonce umět nechtějí. Jejich chování – ať už vůči novinářům, či navzájem mezi sebou – rozhodně není vybrané a zdvořilé. Čím to podle vás je? Je to jen silácká stylizace, nebo u nás prostě do politiky chodí nevzdělaní lidé na nízké úrovni?

J.C.: Politik u nás neprochází školami , nepřipravuje se cíleně na politiku, jako třeba ve Francii, u nás má možnost něco pochytit za pochodu, případně se podrobit nějakému zácviku – pokud je to již zavedený politik.Má kolem sebe tým, který mu dobře či špatně radí. Zdá se mi, že agresivní výpady vůči druhým jsou spíše známkou bezradnosti – jako když je živočich zahnaný do kouta a brání se zběsile. Pak tu ovšem hraje roli úvaha, že příliš se v konfliktu nezíská vstřícností ale naopak útočností a že je dobré vystrašit soupeře podobně jako v boxerském ringu předem, aby měl respekt. Vypadá to tak, že ze všech pořekadel se ve volebním boji uplatní, že „nejlepší obrana je útok“, případně „na hrubý pytel, hrubá záplata“. Nejvíce je narušena vzájemná komunikace. Dialog a naslouchání druhému se proměnil v monolog hluchých. Zdvořilost se vytratila už dávno.

P.Ž.: Podporuje tento bulvarizační trend předvolebních klání sama média? Čím? Chováním novinářů? Vytvářením celkově vypjaté atmosféry boje a nevraživosti?

J.C.: I media na tom mají svůj podíl, protože připouštějí, aby se tento styl komunikace stal dominantním. Viděl jsem řadu předvolebních diskusí ve Francii, ale zachovaly si noblesu a ač se utkali nesmiřitelní protivníci, zachovávali vůči sobě alespoň základní zdvořilost, respektovali důstojnost moderátora, který byl respektován jako rozhodčí, ale i on se choval neagresivně a nepeskoval diskutující jako malé kluky a nevyhrožoval jim bezmocně. Z takové diskuse vycházejí myšlenky a ne pouhá nevraživost.

P.Ž.: Souhlasíte s častým názorem, že se média poslední dobou celkově bulvarizují, místo věcného obsahu nadřazují efektní formu, v níž obsah často zaniká, že média vytvářejí málo kompetentní lidé, že novináři se jen honí za senzacemi atd.?

J.C.: Trend senzací se rozvíjí už dlouho a vede ke zpovrchnění. Je mi jasné, že prvořadý je zisk, tedy prodat. A to je podporováno lidskou zvědavostí, takže i lidé, kteří verbálně odsuzují „bulvár“ po něm sáhnou, aby si o někom přečetli něco zlomyslného. Dá se říci, že je to trend, který podporuje spíše ty méně vhodné lidské vlastnosti. Ale protože funguje, využívají ho i zdánlivě seriózní media. Za významně negativní lze ovšem pokládat i styl, jak jsou předkládány zásadní informace, kdy na první pohled pozitivní zpráva je podle šablony okamžitě vyvrácena opačnými názory a divák je tedy desorientován, co je vlastně správné. Jestliže veškeré informace jsou prezentovány tímto stylem, protichůdnost vjemů vede k nadprahovému stresu.

P.Ž.: Vaší téměř druhou vlastí je Francie. Pobýval jste tam často na odborných či studijných pobytech, spolupracoval jste s tamními lékařskými, ale i uměleckými osobnostmi, překládáte francouzskou literaturu a dramatiku, uvedl jste do českého kontextu slavného dramatika Roberta Thomase a další autory… Dá se tedy říci, že francouzské prostředí znáte bez nadsázky důvěrně. Mohl byste srovnat ty aspekty, o nichž jsme mluvili, tedy chování politiků, voličů a médií v předvolebním období u nás a ve Francii? Existují nějaké významné rozdíly, dané třeba mentalitou či národní kulturou?

J.C.: Domnívám se, že Francie se svou vyspělou kulturou, ovlivňuje i politické klání a nedůstojné kroky či výpady jsou ve většině případů odsuzovány. Ale ani Francie se nemůže vyhnout politikům, jejichž program využívá aktuálních neřešených problémů a získává pro ně značný počet „ politicky unavených“ občanů, protože nabízí „ snadná“ , tak říkajíc populistická řešení (viz Le Pen). Francouzi jsou mnohem emotivnější a často řeší nahromaděné problémy rovnou v ulicích. Politické debaty v televizi bývají také dost vzrušující, ale převažuje vzájemný respekt.

(Psáno pro server Česká média)

Připravil








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.