Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?
Mít vlastní stát, ať už je jeho suverenita jakkoliv pochybná a jeho nezávislost jakkoliv iluzorní, má nesporně svůj smysl. Jezdím už deset let pravidelně do Baskicka a několikrát jsem měl přednášky na Katalánské univerzitě v Barceloně. Mám tedy vcelku dobrou představu o tom, jak se cítí lidé, kterým je právo na jejich vlastní stát odepíráno a jejich země je vedena jen jako administrativní součást jiného státu. Obávám se, že si mnoho z nás neuvědomuje, jakou hodnotu prostý fakt vlastního státu představuje. Teprve, až o svůj stát zase přijdeme, některým to snad aspoň zpětně dojde.
Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?
Z toho, co jsem předznamenal, plyne, že Miloš Zeman má pravdu. Přinejmenším napůl. Česká republika je skutečně naše značka a nikdo jiný než my nemá právo stydět se za to, co s touto značkou provádíme, jak jsme ji nechali vytunelovat a jak už zase panáčkujeme jako opuštění pejsci, aby se nás, proboha, někdo ujal a naučil nás správně aportovat.
Co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále…
Kdyby nevznikl nezávislý stát, měli bychom o sobě příliš přehnané iluze. Vůbec by nás nenapadlo, že si třeba ani neumíme vládnout, takže bychom se ani nemohli začít pídit po tom, co vlastně děláme špatně. Dostali jsme šanci a z toho, jak s ní nakládáme, se už nikdy nevykecáme. To považuji za historicky spravedlivé.
Co pro vás znamenají pojmy národ, vlast, národovectví a vlastenectví?
Abych byl zcela upřímný (doufám, že to zůstane jen mezi námi a čtenáři), Česko v současných hranicích mi vlastně ani moc neříká. Já na jedné straně pořád zůstávám Čechoslovákem, na straně druhé jsem Moravák, konkrétně Lach. Bratislava je pro mne nejen geograficky mnohem blíže než Praha a na Slovensku je už po dlouhá léta zvykem označovat mne za moravského sociologa. Hodně času trávím v cizině. Pocit, že jsem zase doma, nezažívám v Rozvadově, ale když vidím na dohled Beskydy. Intenzivní pocit domova prožívám též na jižní Moravě, a to nejen ve sklípcích, i když tam je pochopitelně zdaleka nejsilnější. V českých krajích se cítím spíše jako turista, který zavítal do velice hezké a sympatické země. Pokud mne někdo označuje za českého nacionalistu, vždycky mne tím rozesměje.
V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?
To je spíše otázka pro naše mrtvé předky. Hrdí by mohli být třeba na to, že stále mluvíme, a to dokonce i v úředním styku, česky. To nebylo vždy zdaleka samozřejmostí. Stydět by se mohli za to, jakou češtinu při tom používáme, jaká se na nás valí z médií a jak zoufale s ní neumějí pracovat mnozí naši politici a mnohé takzvané celebrity (hezké české slovo), kteří veřejně vystupují.
Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A dle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zalezlí čecháčci a xenofobové a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?
S výjimkou válek, náboženského běsnění a morových epidemií to v historii zpravidla fungovalo tak, že se novým generacím žilo lépe než těm předchozím. Pokud to tak funguje dokonce i dnes, nijak zvlášť bych se tím neopájel. Jako sociolog vám musím říci, že některým vrstvám lidí se žije dnes nesrovnatelně lépe než řekněme před 30 či 40 lety. Jiným se žije o něco málo lépe, dalším zhruba tak stejně a přibližně každý desátý člověk v naší zemi je na tom výrazně hůře než dříve a jeho vyhlídky jsou mizerné.
Nyní k druhé části otázky. Čecháček se pozná zcela bezpečně podle toho, že je hluboce přesvědčen, že pokud se nám dobře daří, máme za to být vděčni Německu. Skutečnost je taková, že německého podnikatele vyjde laciněji zaměstnat raději tři Čechy než jednoho Němce. Nedělá to ale z lásky k nám. Právě tak jako čeští podnikatelé nehromadí u nás na ubytovnách Ukrajince z lásky ke Kyjevu.
Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ a že jsme „kolonií“? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?
Na jedné straně byla v rámci východního bloku naše ekonomika deformována, těžký průmysl a těžba byly přednostně rozvíjeny, výroba spotřebního zboží byla opomíjena. Na straně druhé máme natolik schopné a kvalifikované, přitom velmi laciné pracovníky a natolik šikovné živnostníky a drobné a střední podnikatele, že už třicet let si na jejich výkonu mastí kapsy velké cizí firmy a banky a docela solidně z našeho růstu profitují příslušníci majetkové elity v Rakousku, Německu, Francii i Nizozemí. Podrobnosti, čísla, grafy a tabulky obsahuje vloni vydaná kniha kolektivu francouzských autorů, jež nese příznačný podtitul: „Mapa nových nerovností na starém kontinentu“.
Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální či neomarxistické subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Čím to je? Jsou mladí vzdělanější, nebo naopak indoktrinovanější „neomarxismem“ a liberalismem? Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?
To jsou velice důležité otázky, ale odpověď na ně vůbec není jednoduchá a vyžadovala by spíše důkladnou studii než pár řádků. Obecně platí, že mladí lidé se vyhraňují kriticky vůči existujícím poměrům. Na Západě je po této stránce už dlouhou dobu situace docela absurdní. Vlna mladých liberálů narozených po druhé světové válce smetla koncem 60. let dřívější konzervativní pořádky. Ve Francii to proběhlo přímo modelově. Zrodila se ideologie nové liberální progresivní kulturní levice, která je tak trochu zavádějícím způsobem označována za neomarxistickou. Už kdysi o nich někdo prohlásil, že to jsou ve skutečnosti potomci Karla Marxe a Coca-Coly.
Tito revolucionáři obsadili od přelomu 70. a 80. let vedoucí místa ve státních úřadech, v dozorčích radách a v bankovních institutech. Nemohou dost dobře útočit na kapitalismus, protože díky němu získali nemalé finanční bonusy a posunuli se na místa vrstev, které předtím tak kritizovali. Proto ventilují svoji pokrokovost revolučními řečmi o nutnosti zrušit stát, zrušit rodinu, zrušit rozdíly mezi pohlavími. Pravice jim to toleruje, protože se tím spolehlivě odvádí pozornost od skutečných problémů společnosti. Jeden francouzský filozof nedávno napsal, že ideálem nové levice je společnost, kde zvlášť velké balíky akcií drží lesbicky orientované černošky. Pro jistotu zdůrazňuji, že toto tvrzení není namířeno proti lesbickým černoškám, ale proti způsobu „uvažování“ nové kulturní levice.
Nechci nijak generalizovat, ale mladí lidé u nás nemají šanci obsadit zvlášť lukrativní pozice. Ty jsou buď v cizích rukou, anebo na nich budou ještě nějakou dobu sedět příslušníci generace revolučních studentů z roku 89. Tak si to kompenzují aspoň kopírováním názorů stárnoucích revolucionářů z roku 68. To, že je to obráceno zrovna proti Zemanovi a Babišovi, je spíše jen shoda okolností. Vinou výsledků demokratických voleb se prostě tito dva pánové ocitli v nevhodný čas na nevhodných místech.
Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské postoje či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu.
Přiznám se, že nevím, jaké písničky složil anebo skládá Michal David. Já jsem po stránce hudební ustrnul v tónech Uriah Heep, Deep Purple a Nazareth. S přibývajícím stářím je poslouchám stále častěji. To víte, že větší radost by mi udělalo, pokud by pan prezident ocenil Ritchieho Blackmora, se kterým jsem toho měl jednu dobu – snad jen s výjimkou umění hrát na kytaru – hodně společného. Ale nechci do toho panu prezidentovi mluvit. Myslím, že počty těch, kteří mu do toho kecají v domnění, že prezidentem byli vlastně zvoleni oni, už vrchovatě stačí.
Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence ze Západu označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna? Co s voláním po vystoupení z EU či po vyváženější politice vůči Rusku? Je vůbec dobré, abychom se na někoho spoléhali?
Těch otázek je na desítky rozhovorů. Odpovím pouze na tu poslední. Vůbec není dobré se na někoho spoléhat. Vlastně to je to úplně nejhorší, co se dá dělat. Ale nám nic jiného než to nejhorší bohužel nezbývá. Sídlíme v geopoliticky důležitém prostoru Evropy, patříme rozlohou k malým zemím, počtem obyvatelstva se nevyrovnáme ani větším světovým metropolím. Těžko budeme hledat nějaké přiměřené spojence. Velké státy nás budou brát vždycky jako druhořadé. Naopak státy naší velikosti za nás nebudou obětovat své vlastní zájmy, které se od těch našich mohou docela lišit. Objektivně řečeno, jsme v docela nezáviděníhodném postavení. I v této situaci se dokážeme na smrt nenávidět a rozhádat jeden s druhým. Nejsem si jist, zda je zrovna tahle vlastnost nějakou velkou komparativní výhodou našeho národa.
Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. A dnes samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, říká levice, a pravice oponuje, že každý si dnes za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?
Všechno záleží na tom, jaké indikátory si zvolíte a co porovnáváte s čím. Pokud si za indikátor životní úrovně zvolíme ledničku, pračku a vysavač, splachovací záchod a teplou vodu v domácnosti, pak se už někdy od poloviny 50. let žilo většině populace výrazně lépe než za první republiky. Životní úroveň u nás byla v těchto ukazatelích plně srovnatelná s průměrem na Západě ještě v 60. letech. Poté nás začal Západ v úrovni osobní spotřeby předhánět, což se prudce urychlilo s nástupem počítačové techniky.
Ovšem třeba v rozloze obytné plochy na osobu jsme na tom pořád podstatně lépe než třeba v Nizozemí nebo v Belgii. Stejně tak v podílu druhého bydlení, tedy chalup a chat. Když si ale jako základ porovnání vezmete třeba vlastnictví jachet delších 18 metrů, pak beznadějně zaostáváme dokonce i za chudšími středomořskými zeměmi. Ovšem i to je složitější. Tu délku jsem vybral proto, že když máte jachtu kratší než 18 metrů, pak vás do soukromých přístavů pro ty skutečně bohaté nepustí, ani když jste Francouz anebo Brit. Propast mezi bohatstvím a bídou se prohlubuje zdaleka nejrychleji v zemích nejbohatších.
Jak byste charakterizoval současný ekonomický systém? Kde jsou jeho chyby?
Každý vidí, že tržní kapitalismus dokáže vyprodukovat více skutečného blahobytu i více žádaných náhražek blahobytu, než dokázal takzvaný reálný socialismus. Měřeno zbožím a soukromě provozovanými službami. Zároveň dokázaly některé ekonomicky nejvyspělejší země v Evropě vybudovat po druhé světové válce velkorysé systémy sociálního zabezpečení pro tržně méně úspěšné spoluobčany. Je otázka, jak dlouho tyto systémy vydrží poté, co už je není třeba udržovat kvůli ideologické hrozbě z Východu.
Takže k těm slabým místům současného ekonomického systému. Stále více zvýhodňuje rentiéry žijící z dědictví na úkor těch, kdo se živí svojí aktivitou, ať už jako drobní podnikatelé, živnostníci anebo kvalifikovaní zaměstnanci. Dále celý systém se stále více zadlužuje, a to zdaleka nejen v důsledku přílišné sociální rozhazovačnosti. Problémy „řeší“ kvantitativním uvolňováním, tedy tištěním ničím nekrytých peněz, a my víme, že každá letadlová hra skončí jednou špatně. Systém nemá žádnou výstražnou kontrolku, která by mu začala blikat v případě, že krátkodobě výnosné aktivity způsobují nevratné a penězi nenapravitelné ekologické škody.
Systém potřebuje zároveň fungovat bez hranic (jen tak je možno růst zdánlivě nekonečně), ale zároveň absence hranic způsobuje, že jeho plodů si může přijít užívat prakticky kdokoliv. Vyjmenoval jsem těch vad jen několik. Prakticky každá z nich by stačila sama o sobě celý systém spíše dříve než později pohřbít. Dnešní pravici poznáte podle toho, že se snaží tyto nedostatky ignorovat. Dnešní levici podle toho, že pro ně nemá řešení, které by dokázalo oslovit ještě někoho jiného než jen samotné autory návrhů na řešení, jejichž knihy postupně plní antikvariáty a vytlačují z nich kvalitnější literaturu.
Mají podle vás Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Na druhou stranu dnes se může zdát, že nás osvobodila jenom americká armáda a naši vojáci bojující na západě a že pomníky rudoarmějců by někteří nejraději odstranili a zapomněli by na účast našich vojáků v bojích na východní frontě. Abychom byli provokativní, jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část společnosti zase komunistické pohraničníky... Co s tím vším?
Je logické, že pokud jsme beznadějně rozhádáni a dokážeme se k smrti nenávidět dokonce i v případě věcí, u kterých by bylo možno vcelku snadno najít racionální řešení, pak budeme ještě rozhádanější u věcí, u kterých nehraje roli rozum, ale emoce. V jižní Francii jsem v malé katolické vesničce našel před léty pomníček revolucionáře, který v 19. století strávil většinu svého života ve vězení kvůli svým levicovým názorům. Starali se o ten pomníček stejně svědomitě jako o kapličky svých místních svatých. To není politika, to je obyčejná kultura. Politiky máme u nás zaručeně dost.
Připomenuli jsme si i kulaté výročí Mnichova. Jaké poučení pro nás Mnichov má pro náš dnešní vztah k Německu?
Jsem přesvědčen, že Němců se obávat nemusíme. Vždyť vymírají tak rychle jako my. Spíše bych se obával, aby nějací duchovní nástupci Daladiera a Chamberlaina nerozhodli bez nás, že je v zájmu nejvyšších evropských hodnot, aby bylo území bývalých Sudet osídleno migranty. Vydávali by to za win-win řešení: Německu by se ekonomicky ulevilo a Česko by bylo kulturně obohaceno. Berte to jako nadsázku, které já sám ani příliš nevěřím. Samotného mne rmoutí, jak velká část mých minulých nadsázek, kterým jsem vůbec nevěřil, se dokázala splnit.
Československo už není. V běhu posledních sta let nám z naší státnosti odpadli Slováci. Do jaké míry odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme nejlepší vztah za dobu naší vzájemné koexistence? Nehrozilo, že by i některé síly zvenčí mohly rozdmýchat opravdu nehezký konflikt se Slováky?
Myslím si, že je dobře, že jsme se rozešli tak, jak jsme se rozešli. Přátel na Slovensku mi od té doby jenom přibylo, a pokud by vznikl nějaký nehezký konflikt mezi Čechy a Slováky, vytvořil bych s nimi silnou a obávanou nadnárodní jednotku, o níž nepochybuji, že by šla od vítězství k vítězství a své bojové úspěchy by oslavovala v již zmíněných sklípcích na neutrálním moravském území.
Ale naprosto vážně: Ti, kteří žijí ve svých přáních o fungování Evropské unie, musejí být šťastni, jak lstivě jsme se vypořádali s Němci. Rozdělením Československa jsme spolu se Slováky získali v Bruselu o jednu židličku a hvězdičku více. Němci naopak sjednocením Německa o jednu židličku a hvězdičku v Bruselu přišli. Bylo to z naší strany nekonečně rafinované. A představte si, Němci si toho dodnes nevšimli.
Na závěr: Co náš stát nyní bytostně ohrožuje? Migrace? Neschopnost srovnat se s minulostí? Ekonomická závislost, vymírání obyvatel, „sluníčkáři“, rozpad rodiny a úpadek tradičních hodnot? Ztráta suverenity, nebo vlastní uzavřenost, čecháčkovství a xenofobie? Či něco jiného?
Ohrožuje nás, že přijdeme o poslední zbytky schopnosti rozhodovat o tom, kdo bude žít na území našeho státu. Ohrožuje nás pátá kolona, která bude tuto ztrátu zbytků suverenity vydávat za velké vítězství všelidských ideálů. Snad ještě nikdy nebyly ty nejpřízemnější zájmy vydávány s takovou neomaleností za ty nejvyšší hodnoty, jako je tomu dnes. Snadnost, s jakou se to děje, a naivita, s jakou je to částí veřejnosti přijímáno, nás ohrožují ze všeho nejvíce.
Otázky kladl Lukáš Petřík, PL, 16.10.2018