Pane poslanče, vy už jste před pár dny v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl svůj názor na přijetí či nepřijetí syrských sirotků. Jak vidíte vývoj této kauzy dál? Má pravdu například Marek Hilšer, který označil premiéra pro jeho přístup za „bezcitného psychopata“, nebo ti, kteří návrh europoslankyně označují za „předvolební tah“?

Myslím si, že nemají pravdu ani jeden, ani druhý. Já znám Michaelu Šojdrovou a vím, že ona s tím nápadem přišla v květnu. A určitě to nemyslela jako předvolební tah. Myslím si, že tam bylo hodně věcí prostě nedotažených, bylo to trochu spojené s tou ochotou pomoci a někdy i možná s příliš velkou horlivostí. Určitě si nemyslím, že by to byl nějaký kalkul. Na druhou stranu si myslím, že premiér mohl zareagovat úplně jinak. Jeho reakce mi přišla v určitém smyslu až hulvátská a v určitém smyslu bych řekl až někdy hloupá, i ve spojení s tím, když potom úkoloval Lidové noviny, co mají vlastně dát do svého obsahu a přeposílal jim vyjádření organizace, která ve skutečnosti neexistuje nebo nikdy neexistovala.

Vy zmiňujete právě tu kauzu v Lidových novinách. Co říkáte na odchod známých novinářů, jako například Petry Procházkové a dalších? Myslíte si, že to Lidové noviny „změní“?

Myslím si, že vždycky, když odejde z redakce určitý okruh novinářů, tak těm novinám bude chvíli trvat hledání směru, nějaké tváře…. Musí si to prostě takříkajíc „sednout“. A asi to nějakou dobu trvá. Já to nechci moc hodnotit, vykřikovat nějaké soudy. Nakonec ty důvody znám jenom z vyjádření samotných novinářů. Pravdou je, že třeba u Petry Procházkové, nebo i dalších, jsem se dlouhou dobu divil, proč v těchto novinách zůstávají. Myslím si, že těch kauz tady bylo už víc. Když to chtěli položit, mohli to položit dřív… Teď tedy přetekl jejich pomyslný pohár…. Lidové noviny mají tradici, mají určitý okruh čtenářů. A ten si myslím, že se zase až tak nezmění, ani když už tam někteří novináři třeba nebudou.

Z vaší zkušenosti, jak je to ve skutečnosti se sirotky v uprchlických táborech Evropské unie? A mají pravdu ti, kteří mluví o tom, že vzhledem k tomu, že syrské rodiny jsou hodně rozvětvené, vždy se o tyto děti někdo postará a nejde tedy o sirotky v pravém slova smyslu?

Já vycházím ze své čtyřleté zkušenosti ježdění po uprchlických táborech. A můžu říct, že přímo se sirotky, opravdickými sirotky, jsem se setkal minimálně. Opravdu marně vzpomínám, že by nám někde, třeba i v těch největších táborech, prezentovali, že to je třeba válečný sirotek. To dítě vždycky někam nebo k někomu, nějaké dospělé osobě, patřilo. Proto já zastávám názor, který řekla Lenka Klicperová. Určitě tam jsou děti, které třeba odešly od rodiny s přáteli, se známými, ale domnívám se, na základě svých znalostí a zkušeností, že většina dětí někam jakoby „patří“. Nedokážu si ani představit, že by se například do Řecka nebo Itálie, Španělska…vzhledem ke komplikovanosti té cesty a k nutnosti si sehnat peníze pro pašeráky… dokázaly vydat samy, bez pomoci. Víte, já si prostě myslím, že je potřeba se na celou věc dívat bez emocí. Zjistit, jestli třeba nemůžeme spíše pomoci nějakým rodinám, které jsou už v těch táborech delší dobu, u kterých máme přesné informace, odkud pochází…… vzít je sem a po skončení války by se vrátily zpátky domů.

A je na místě v této situaci zmiňovat jméno sira Wintona? Vidíte v těchto případech souvislost?

Podle mne v tomto případě porovnáme dvě neporovnatelné věci. A ze zkušenosti, když s lidmi mluvím, tak vím, že řadu z nich to spojení s Wintonem dráždí a rozčiluje. Nechtějí to srovnávat. A já bych to také nedělal. Samozřejmě, určité srovnání tam může být v té lidskosti, snaze pomoci dětem z prostředí, které je válečné….

Když odbočíme od tématu sirotci ze Sýrie, norskou sociálkou Barnevernet otřásl nedávno další skandál, a sice, že na některých rozhodnutích o odebrání dětí se podílel psychiatr, který byl odsouzený ze stahování snímků a videí, na kterých bylo zobrazeno sexuální zneužívání nezletilých. Vy jste na svém blogu k tomu mimo jiné uvedl, že se Norsko snažilo v minulých letech rozhodně popírat, že by jeho organizace Barnevernet nějakým způsobem pochybila. Bude toto velký otřes pro norskou sociálku?

Já nechci říkat hop, dokud nepřeskočíme. Ale myslím si, že to, že ministerstvo poprvé dospělo k názoru, že se mají kauzy a rozhodnutí, na kterých se tento psychiatr podílel, prozkoumat, je poměrně zásadní věc. Já jsem v kontaktu s jednou z matek, které byly odebrány děti právě na základě posudku tohoto psychiatra. On třeba psal o tom, že matka je psychicky nevyrovnaná, nemá vztah k dětem. A přesně toto jsou věci, ke kterým došli soudní znalci při posuzování psychologického profilu tohoto psychiatra. A matce teď podle nového oznámení mají být děti vráceny.

Myslím si, že tato kauza přiměje řadu lidí dívat se na Barnevernet trošku jiným pohledem. A jsem rád, že třeba i Česká televize tyto věci zmínila ve vysílání. Podle mne je strašně důležité mluvit o Barnevernetu objektivně, a ne z hlediska jedné nebo druhé strany. A ty pochybné případy, které tam jsou, se snažit napravit.

Zřejmě nejznámější český případ, kdy norská sociálka odebrala děti, je rodina Michalákových. Jak to v současné době vypadá? Je něco nového? Nebo to snad máme už považovat za „ztracený případ“?

Určitě bych to za ztracený případ nepovažoval. Já osobně chci v blízké době právě o případu Michalákových hovořit s novou ministryní práce a sociálních věcí a chci jí předložit veškeré důkazy, včetně těch nových. Mimochodem, toto je jeden z deseti českých případů, které máme. Chci, aby české ministerstvo práce a sociálních věcí přehodnotilo ke kauze Michalákových svůj postoj, protože Michaela Marksová šla zásadním způsobem v neprospěch matky. Navíc se v nejbližších týdnech nebo měsících čeká rozhodnutí u Evropského soudu pro lidská práva, který tento případ řeší. Takže uvidíme. Mimochodem, v případě tohoto norského psychiatra se vrací třeba i děti, které byly odebrány před pěti lety. Takže ten argument, který se ohledně Michalákových také používá, že děti už si zvykly u pěstounů, začíná i v samotném Norsku padat.

S případem Michalákových ale konkrétně tento psychiatr neměl nic společného?

Neměl. Nicméně tam byli dva psychiatři (nebo psychologové), jejichž profily a posudky ovlivnili rozhodnutí krajské komise o odebrání dětí, kteří spolu žijí jako partneři. A zásadním způsobem pochybili, když to, že žijí v partnerském vztahu, neoznámili. Myslím si, že tato skutečnost, že spolu žijí, sama o sobě mohla výrazným způsobem ovlivnit podobnost jejich posudku a vztah k celé kauze.

Na základě Vašich zkušeností, podobně jako Barnevernet funguje i jiná sociálka v jiné zemi? A co česká sociálka?

Každý úřad nějak funguje. Těžko se to dá srovnávat. Myslím si, že poté, co se otevřela kauza Barnevernetu a jeho pochybení, tak v řadě zemí došlo k určitým, řekl bych, systémovým změnám. Můžu mluvit o sociálce v Dánsku, nebo ve Švédsku… i britská sociálka ohledně kritiky a protestů přijala určitá opatření. Víte, je to v určitým smyslu „živý organismus“, který se vyvíjí. S českou sociálkou bych to určitě nechtěl srovnávat. Tam je přístup jiný. Třeba i to, že česká sociálka umožní rodičům kontakt s dítětem, přestože to už je v pěstounské péči, je jeden ze zásadních rozdílů. Eva Michaláková nemá žádný kontakt. A to si myslím, že by se v České republice prostě nestalo.

Ptal se David Hora, PL, 30.9.2018

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, člen Rozpočtového výboru Evropského parlamentu