Jak jste tehdy vnímal fenomén Šik a pokus o československou třetí cestu?

Pokus o ekonomickou reformu šedesátých let, která není z roku 1968 (jak se mnoho lidí mylně domnívá), ale která byla uvedena v život 1. 1. 1966, byl nepochybně pozitivním krokem jak se zbavit největších iracionalit tehdejšího režimu. Její příprava a obhajoba otevřela prostor pro – na tehdejší dobu – velmi otevřenou diskusi, jak ohledně kritiky centrálně plánované ekonomiky, tak ohledně cest kudy jít dále. Československá reforma byla v té době nepochybně nejradikálnějším pokusem o změnu a tak také byla ve světě chápána.

Něco jiného je můj – i tehdejší – názor na tuto reformu. I tehdy jsem byl velmi kritický a to zprava. Považoval jsem ji za nedostatečnou, věděl jsem, že není možné si na trh jenom „hrát“, věděl jsem, že nestačí jen trh zboží, ale že musí vzniknout i trh práce a kapitálu. Někdo tento můj postoj považoval za oslabování reformních pozic, já si však myslím, že to bylo více než třeba.

Profesor Šik byl ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV, kde jsem tehdy jako začínající ekonom pracoval. Vážil jsem si ho, ale on věděl o mé radikální kritice svých postojů. Přesto mne v dubnu 1968 pozval, abych byl jedním z jeho poradců na Úřadu vlády (když se stal místopředsedou vlády pro ekonomiku).

Pro pořádek je třeba říci, že na tehdejší reformě pracovala řada lidí – a někteří z nich více než O. Šik. Zejména musím připomenout jména Kouba, Kožušník, Komenda, Turek a řadu dalších. Šik byl spíše politickým zastřešovatelem celého procesu.

Spekulovalo se, že jste autorem pěti sloupků podepsaných jen jménem Dalimil v tehdejších Literárních listech. Je to pravda? Napsal jste všechny, nebo jen některé? Které konkrétně to byly? Proč se vlastně tak šifrovaly a nepodepisovaly celým jménem? Máme na mysli konkrétně sloupky Přechodný stav, Čas vítězí nad naší vládou a Nežijeme na dluh?

Psal jsem řadu sloupků do Literárních novin (a Listů) pod pseudonymem Dalimil a do Zítřku pod pseudonymem Kosmas. Nebyl svět internetu, už je ani neumím nalézt, názvy jsem zapomněl. Oba sloupky i s jejich jmény slavných historických kronikářů vznikly před mým vstupem „do hry“, nijak jsem se na tom nepodílel. Nebyla v tom z mé strany primárně obava, psal jsem v té době podepsané – a ještě ostřejší – texty do jiných časopisů. Podpis Dalimil měl tu výhodu, že ho četl tehdy skoro každý, to bylo důležitější než mé jméno. Těchto sloupků jsem napsal určitě nejméně pět.

Jak jste se tehdy jako Dalimil dostal k datům ze státního závěrečného účtu, která byla tajná?

To už dnes netuším, ale v „měkkém“ a stále více měknoucím komunismu bylo skoro všechno dostupné. Myslím, že tato data v Ekonomickém ústavu ČSAV byla k dispozici, tam se dělala tehdejší ekonomická reforma. Úloha ostatních institucí byla daleko menší.

Jak se na své komentáře z té doby díváte dnes?

Za prvé, musím přiznat, že se na ně nedívám. Už jsem je strašně dlouho neviděl. A ani nevím, kde bych je hledal. Nemyslím, že jsem své ekonomické názory radikálně změnil, formulace by jistě mohly být jiné, ale základní myšlenky asi ne.

Kde jste tehdy bral relevantní ekonomické informace a data? Jak Vás vůbec téma Nežijeme na dluh napadlo?

O tom, že je centrálně plánovaná ekonomika nesmyslem, věděl už tehdy skoro každý. Diskuse v tomto smyslu byla nemilosrdná. Že je státní rozpočet sestavován s pouze fiktivní vyrovnaností věděl také kde kdo. Že je v zemi potlačená inflace také. Že se vytváří zcela neracionální struktura ekonomiky také. Že je ekonomika nesmírně neefektivní také.

Šikova reforma toto všechno ani zdaleka neřešila, ale byla dobrým krokem vpřed. Otvírala prostor k dalším věcem. Jejich možnou realizaci znemožnila invaze v srpnu 1968. Nebyli jsme úplně hloupí a možná jsme mohli jít dál. I když jsem já se svými názory byl i tehdy pravicovým radikálem – v očích většiny tehdejších reformátorů.

Výraz „třetí cesta“ jsem odmítal velmi vehementně už tenkrát, nikoli až po listopadu 1989.

V roce 1967 jste studoval ve Spojených státech, jak se na těch komentářích ta zkušenost projevila?

To máte nepřesné informace. V roce 1966 jsem studoval v Itálii, v Neapoli, na postgraduálním kurzu o problematice ekonomického rozvoje. Na Cornellské univerzitě v USA jsem studoval až v jarním semestru 1969.

Naučil jsem se v obou případech v zahraničí hodně, ale daleko významnější byla interní aspiratura v Ekonomickém ústavu ČSAV v letech 1964 – 67. Tam jsem se naučil to podstatné, další věci byly jenom doplňky. Kdo je Mises a Hayek nebo Friedman jsem věděl už z Prahy, v Neapoli a v USA tehdy tato jména příliš „neletěla“, u nás byla slyšet daleko více.

Koho jste tehdy považoval za nejzajímavější a nejinspirativnější osobnosti společenských věd v Československu?

Vůbec nepodceňuji úlohu svých učitelů či starších kolegů v Ekonomickém ústavu ČSAV (L. Urban, M. Rumler, J. Janiš, O. Kýn, M. Smetana, a další), ale mými učiteli byli „na dálku“ přední osobnosti světové ekonomie. Hltal jsem však i naše domácí časopisy – Tvář, Plamen, Dějiny a současnost, Literární noviny, Host do domu – a tam byla spousta osobností v kategorii literárních, filmových či divadelních kritiků, kterých jsem si velmi vážil.

Kdy jste poprvé potkal Šika?

Byl mým šéfem od mého příchodu do Ekonomického ústavu ČSAV, tedy od 1. září 1964, po mém ukončení základní vojenské služby. Pracoval jsem však nikoli přímo pod ním, ale v odboru, který se věnoval studiu soudobého kapitalismu a nemarxistických ekonomických teorií. Vídal jsem ho běžně, ale nijak blízcí jsme si nebyli – věkový rozdíl byl více než jedna generace, spíše dvě. On nebyl ekonomem v moderním chápání tohoto slova, byl politickým ekonomem marxistické provenience. Byl přesvědčeným marxistou. Pro mne od počátku stál na druhé straně barikády. Jeho práce z let sedmdesátých, ze svobodného Švýcarska, to dokazují více než jasně. On skutečně věřil na svou třetí cestu. Já bych dodal, ke komunismu.

Jak na vás působil? Máte nějakou speciální vzpomínku? Co jste si o něm myslel předtím a co po osobním setkání?

Osobních setkání bylo více, snad nejzajímavější se odehrálo o Vánocích 1989. Profesor Šik mne navštívil v našem paneláku na proseckém sídlišti a chtěl vědět, je-li pro něho v té době u nás nějaká role. Já jsem mu nekompromisně řekl, že u nás o třetí cestu nejde. Na rozdíl od jiných osmašedesátníků to plně akceptoval, navíc se slovy, že jsou už s manželkou staří a potřebují švýcarský penzijní a zdravotní systém. Já jeho tehdejší postoj dodnes velmi oceňuji.

HN, 17.7.2008