Velkým právním tématem posledních dní jsou „šibenice“ jako symbol protestu proti vládě. Zejména ministr vnitra Vít Rakušan tvrdí, že tento symbol představuje výhrůžku a má být tak posuzován. Jak se na to díváte z pohledu ústavního právníka?
Pokud by na šibenici byla figurína konkrétního člověka, lze to jako výhrůžku hodnotit, ale i zde by se muselo posoudit, zda mohla vyvolat obavy, zda šlo o nebezpečné vyhrožování. Pokud jsou na šibenici pověšeny Spravedlnost, Pravda, Zákonnost, Ústava, tak nejde o vyhrůžku konkrétním lidem, ale o vyjádření nesouhlasu s určitou situací ve státě. Například s porušováním ústavy ve státě; pak to nebezpečné vyhrožování konkrétnímu člověku není.
Ministr Rakušan hovoří o právních změnách, za účelem boje s „pandemií nenávisti“. Není alarmující už to, že ministr vnitra vykládá společenské jevy medicínskými termíny? Slova jako „vřed“, „vyřezávání“ nebo „rakovina“ ve vztahu k názorové opozici obvykle patřily spíš do slovníku totalitních vládců…
Při zavádění omezování svobody lidí se často jejich původci oháněli slovy o obnově řádu, pořádku atd. Konečně i za nacismu se užíval příměr o nutnosti zlikvidovat vřed na jinak zdravém národním těle. Rakušan se slovně hlásí k odkazu Václava Havla, ale tato jeho slova z odkazu Václava Havla nevycházejí.
Jsou tyto tendence k omezování svobody slova jen záležitostí pandemie, nebo je to součást nějakých širších snah, kterým se pandemie jenom hodí?
Pandemie je pouhou záminkou. Boj o svobodu s těmi, kteří chtějí ovládat jiné lidi, je věčný. Každá společnost a každá generace jej bude bojovat znovu a znovu.
Dochází podle vás skutečně k nárůstu agresivity proti „systému a autoritě“, jak někteří tvrdí, nebo jsou demonstrace a občasné malůvky šibenic v metru nebo na pisoárech standardem veřejné debaty, ve které vždy budou zaznívat i názory, řekněme, hloupé?
Nevidím nějakou agresivnější situaci, než byla před 10, 20 lety či v letech devadesátých. To, že lidé protestují proti paušálním a drastickým covidovým zákazům musel každý očekávat, když vidí, že ve Švédsku, v Bělorusku i jinde jsou jiné metody a průběh nemoci je tam v zásadě srovnatelný s námi. Naše vlády zvolily špatnou a drahou cestu paušálního omezování práv lidí. Vyjádření nesouhlasu s vládními zákazy je pak přirozenou reakcí.
Vy jste sám byl poslancem, setkal jste se v politice s výhrůžkami?
Ano a začalo to, kdy jsem byl místostarosta, dříve než jsem byl poslanec. Zprvu mne to překvapilo, ale neřešil jsem to a nyní takové věci házím za hlavu.
V posledních dnech sledujeme též velmi živé dění v Poslanecké sněmovně. Opoziční SPD otevřeně říká, že obstruuje přijetí novely pandemického zákona, protože ji považuje za nebezpečnou a nesouhlasí s tím. Koalice to označuje za zneužívání sněmovní procedury a hrozí, že zpřísní podmínky pro sněmovní debatu. Jak hodnotíte tuto „obstrukční“ taktiku z pohledu práva opozice vyjádřit názor?
Obstrukci využívá opozice, ale vláda se ji snaží omezit. Měla by si však pamatovat, že ji také jako opozice využívala v minulosti a že v budoucnu opět bude opozicí. Odpor opozice chápu, protože podstata pandemického zákona je taková, že jako jiné mimořádné stavy měl být i stav pandemické pohotovosti řešen v ústavním zákoně o bezpečnosti. To by se však vláda musela domluvit alespoň s částí opozice. Toho není schopna či ochotna a snaží se totéž protlačit jen skrz vládní poslance.
Dnes vládne pětikoalice se 108 poslanci, jež volilo 43 % voličů účastnících se voleb; při volební účasti 65 % jen 28 % oprávněných voličů. Mohou vydávat zákony, neopírají se však o většinu občanů. To se v demokracii stává, proto vznikly ústavní zákony s větší legitimitou, přijímané třípětinovou většinou poslanců a senátorů.
Vládní koalice má už „na triku“ i několik dalších excesů, třeba opozici dlouho odpírala šestého místopředsedu Poslanecké sněmovny, i když byl dohodnut. Když v tomto směru srovnáte současnou vládní koalici s těmi předcházejícími, máte pocit, že se při prosazování svých priorit pohybuje v rámci standardů českého parlamentarismu, nebo už je to „přes čáru“?
Vše, co nyní vládní strany dělají opozici, jim bude vráceno, až budou opozičními stranami. Pakliže Poslanecká sněmovna uznává poměrný systém, je logické zastoupení opozičních stran ve vedení Poslanecké sněmovny. Ovšem to jim většina vládních poslanců musí umožnit. Je na lidech, aby zhodnotili v příštích volbách, zda se jím zdá správné, aby Piráti se čtyřmi poslanci místopředsedkyni Poslanecké sněmovny měli, a SPD aby neměla žádného, a ANO se 72 poslanci muselo na zvolení druhého svého místopředsedy čekat měsíce.
SPD hrozí ústavní stížností, i senátoři se pozastavovali nad procedurou, zejména nad vyhlášením režimu legislativní nouze. Myslíte, že tato námitka procedurálním pochybením (bezdůvodná legislativní nouze) má u Ústavního soudu šanci na úspěch a může vést ke zrušení zákona, respektive novely?
Ústavní příkaz je, že státní moc musí být užívána podle zákona. Nezákonnost je zároveň neústavností. Ovšem Ústavní soud postupuje rozdílně.
V případě zákona o evidenci tržeb proti obstrukcím tehdejší koalice vedená ANO rozhodla o hlasování, aniž bylo umožněno vystoupit všem poslancům. To ODS napadla u Ústavního soudu, jenž uvedl, že byl porušen zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ale nemělo to ústavní intenzitu. Zákon podržel. V jiném případě došel Ústavní soud k tomu, že byla porušena pravidla přijímání zákona ve stavu legislativní nouze a zrušil zákon jako celek.
Ovšem pravidla legislativní nouze jsou stanovena v obyčejném zákoně, nemají ústavní silu. Když Ústavní soud chce, prohlásí porušení zákonných pravidel za neústavní, jindy mu to nevadí.
Ptal se Jakub Vosáhlo, 19.2.2022