Je potřeba vytvářet na neočkované tlak. Důsledně vyžadovat testy a dodržování platných opatření. To jsou slova prezidenta České lékařské komory Milana Kubka. Je pro vás takový výrok přijatelný?
Kdyby šlo jen o pouhé výroky, mohli bychom nad tím mávnout rukou. Ale bohužel jsme se za poslední dva roky přesvědčili, že mnohé podobné výroky jsou něčím jako pátracími balónky, které mají prověřit náladu ve společnosti a vůli přijmout další omezení svobody. Bylo by fér, kdyby pan Kubek alespoň poctivě vážil slova. Nikoliv tlak, ale teror, to je to pravé slovo. Protože to, co lze nazývat tlakem, už tady máme. Celá ta odporná mediální masírka, které jsme všichni každodenně vystaveni, to přece vytváří obrovský tlak. Každý podobný výrok nějakého politika, jako třeba že bude potřeba donutit rodiče nechat očkovat šestileté děti. Každá reklama v médiích. Nakonec i každá zpráva o tom, jak rostou čísla infikovaných. Nikoliv nemocných, ale infikovaných. K tomu tlak okolí, přátel, kolegů. Ne každý má vůli něčemu takovému vzdorovat, zvláště když to vypadá, že očkování bude stejně nakonec vnuceno všem, buď násilím, nebo tím, že se neočkovaným znemožní normálně žít.
Takový tlak samozřejmě vytváří protitlak. Vznik a šíření různých konspiračních teorií o tom, že vakcína je nástrojem Rockefellerů nebo Iluminátů k zastavení populačního růstu a podobné nesmysly. Neodsuzuji to – je to přirozená věc. Já osobně se odmítám nechat očkovat z jednoho jediného důvodu. Pokud se mě stát snaží k něčemu tak vehementně donutit a je k tomu vynaloženo tak enormní úsilí a utraceno tolik peněz, tak to pravděpodobně nebude nic dobrého. Jsem přesvědčen o tom, že nám vládne ta nejhorší sorta darebáků, morálně srovnatelná s totalitní sebrankou 80. let. A koneckonců naprostá většina lidí je přesvědčena o tom, že politici jsou darebáci. Že lžou, kradou, podvádějí... A od těch si máme nechat nabídnout vakcínu? Když vám něco nabídne člověk, o kterém jste bytostně přesvědčen, že je to darebák, asi budete dvakrát přemýšlet, zda si to od něj vezmete.
Představme si, že by se očkování proti covidu bralo čistě jen jako zdravotnické a vědecké téma, ostatně stejně jako je to se všemi dalšími vakcínami. Kdyby se z toho nestala věc politického tlaku vůči lidem. Věc demonstrace síly státu. Pak by nebyl žádný problém a zvážil bych pro sebe pouze zdravotní rizika. A patrně i tak bych s vakcinací váhal, nepatřím do rizikové skupiny. Ale v tuto chvíli je tady ta důležitá politická a občanská rovina. Podvolíme se? Podle mě je jednou z nejdůležitějších občanských vlastností ostražitost vůči vládě. A my musíme být ostražití dvojnásobně, pokud nám vládnou lidé, jako je Babiš nebo Hamáček. A pokud se na jejich místo derou lidé jen kosmeticky „lepší“, vnitřně však stejně pohrdající svobodou lidí. Ale abych se vrátil k otázce. Zda je výrok pana Kubka přijatelný nebo nepřijatelný, o to tak dalece nejde. Jde o to, zda je přijatelná nebo nepřijatelná taková politika, která bude občany k očkování nutit, buď přímým násilím, nebo tím, že učiní jejich život nemožný. Odmítám samozřejmě obě dvě roviny.
Domníváte se, že stát v současné době nezasahuje do práv neočkovaných, nebo tito lidé mají fungování složitější než ti očkovaní?
Stát zasahuje do práv nás všech, bez ohledu na to, zda jsme očkovaní nebo ne. Všichni jsme na sobě za poslední více než rok a půl poznali, jak dokáže stát být efektivní, pokud jde o šlapání po vlastních občanech. Osobně pokládám jakoukoliv míru nějakých plošných restrikcí za nepřijatelnou. Na tom, jak se situace vyvíjí v poslední době, je navíc vidět, že o nějakou proočkovanost obyvatelstva tady vůbec nejde. Vracíme se do režimu naprostého chaosu, kdy se lidem mění podmínky takřka ze dne na den. Člověk, který se jeden den nechá očkovat a ví, že dále bude fungovat v nějakém režimu, si nemůže být jistý, že za dva dny nebude opět pokládán za rizikového na základě naprosto arbitrárních kritérií.
Je potřeba zdůraznit, že nechat se očkovat neznamená uzavřít nějakou smlouvu se státem, že nás nechá konečně na pokoji. Chápu ty, kteří se skutečně nechají očkovat kvůli svému zdraví. Mají na to právo a předpokládám, že svůj postoj racionálně zhodnotili s přihlédnutím k tomu, že dostat covid není skutečně žádná legrace, pokud patříte do některé rizikové skupiny. Ale mluvím spíš o těch, kteří se nechali očkovat s vidinou na normální život. To je naprosto mylný a naivní předpoklad. Kdosi mi psal, že čím více z nás se nechá očkovat proti covidu, tím menší je pak nebezpečí, že bude potřeba třetí lockdown. Je to zoufalství. Přesvědčili jsme se přece za ten rok a půl dostatečně, že vůle státu uvalit na celý národ restrikce a libovolně je měnit není funkcí vůle občanů plnit nařízení, včetně těch sebevíc absurdních. A stejně tak i riziko dalšího lockdownu není funkcí nějaké míry proočkovanosti obyvatelstva.
Riziko dalšího lockdownu je funkcí naprostého pohrdání politiků lidmi, jejich svobodou, jejich právy a vlastně celými jejich životy. I když se nechá naočkovat 70 % populace, neexistuje jistota, že najednou nebude potřeba 80 %. Neexistuje jistota, že se nebude argumentovat nějakou další mutací. Co na tom, že je nová mutace méně nebezpečná a neposílá pacienty hromadně na JIPky. Stačí vzít ze statistik jedno jediné číslo. Jakékoliv, které se hodí. A tak vyfabrikovat důvody pro další lockdown.
Já jsem přesvědčen, že třetí lockdown bude; je pouze otázka, zda se bude odehrávat znovu pod vlajkou ANO nebo zda již bude pod vlajkou Pirátů. I proto je podle mě potřeba zachovat si rovnou páteř a nepodvolit se vakcinační masírce. Protože kdo se ohne jednou, jen těžko se potom rovná. Opakuji jen znovu: Pokud se někdo potřebuje nechat očkovat ze zdravotních důvodů, nic proti tomu. Ale bohužel kvůli tomu, jakému útoku na naši svobodu již více než rok a půl čelíme, se nelze na otázku očkování proti covidu dívat jen optikou ochrany vlastního zdraví. Těch rovin je tam bohužel víc.
Co říkáte na argument, že nenechat se naočkovat je za současné situace a po 30 tisících úmrtích projevem sobectví?
To je velmi důležitá otázka. Nemůžeme samozřejmě paušalizovat a předpokládat, že každý, kdo očkování proti covidu odmítá, tak činí na základě nějaké složité morální úvahy. Předpokládejme ale, že tam alespoň implicitně je. Důležité je na prvním místě zdůraznit, že sobectví je dobrem. Racionální sobectví, na rozumu postavený sebezájem, je dobrem, jak to zdůraznila americká filozofka a spisovatelka Ayn Randová. Pokusím se to vysvětlit tak stručně, jak to jen půjde.
Hlavní charakteristikou lidské bytosti je rozum a svobodná vůle. Jsme volní a racionální bytosti. Pomocí rozumu poznáváme realitu kolem nás a jsme schopni ji poznávat s určitostí. Nemáme žádné automatické prostředky přežití, jako mají ostatní živé bytosti. Musíme použít naši vůli, soustředit se, a cílevědomě poznávat objekty, které nás obklopují, definovat je, vytvářet pojmy, zařazovat je do kontextu již poznaného, a vytvářet z nich složitější abstrakce. Pomocí rozumu definujeme hodnoty, které chceme získat nebo uchovat. Ty stavíme do hierarchie, na jejímž vrcholu je náš vlastní život. Všechny hodnoty slouží k uchování hodnoty vyšší, a nakonec k zachování našeho vlastního života. Tyto hodnoty musíme sledovat, držet se jich, nikoliv se jich vzdávat, jinak se totiž v principu vzdáváme svého vlastního života. To je sobectví. A protože své hodnoty rozpoznáváme, jako všechna ostatní fakta reality, svým vlastním rozumem, mluvíme o racionálním sobectví.
Tohle je v kostce morální rámec, který jako jediný umožňuje fungování svobodné společnosti. Je to jediný morální rámec, na němž lze obhájit kapitalismus. Sobec není ten, kdo svými ostrými lokty odstrkuje všechny kolem sebe, kdo ostatní lidi využívá nebo zneužívá, lže jim a podvádí je. Sobec je především nezávislý člověk. A protože rozum je pro něj absolutním prostředkem fungování v realitě, neuchyluje se k násilí, které je opakem rozumu. Žije, sleduje své hodnoty, a s lidmi jedná na principu obchodu, to je celé. Opakem je etika altruismu, morálka sebeobětování, která naopak říká, že nemáme žít pro sebe, že hodnot se máme vzdávat. Proč? Třeba proto, že nejsme schopni poznávat realitu kolem nás, takže se rozhodujeme špatně. Nebo proto, že kolem nás existuje jakási vyšší entita, ať už ji nazýváme společností nebo třeba bohem. Důležité je, že morálka sebeobětování je ve své pravé podstatě morálkou smrti. Učí, že se máme vzdávat hodnot – tím nejmorálnějším činem tedy je obětovat svůj vlastní život.
Rozsáhlejší rozbor najdete v knize Ctnost sobectví od Ayn Randové, kterou se před několika lety podařilo vydat i v českém překladu. Je to opravdu důležité téma, které nejde obsáhnout odpovědí na jednu otázku v rozhovoru. Důvodem pro všechna socialistická zvěrstva 20. století, a ostatně i důvodem pro totalitu století 21., k níž, jak jsem přesvědčen, všichni míříme, je právě etika altruismu. Neustálý apel na sebeobětování. Ostatně, jak byl morálně zdůvodněn lockdown? Je potřeba ochránit ohrožené. Je potřeba se pro ně obětovat. Je potřeba pro ně obětovat naši svobodu, naši práci, náš blahobyt, naše peníze, vzdělání našich dětí, a nakonec i celé naše životy. To poslední není jen vyjádřením principu. Jakýkoliv ekonomický otřes s sebou nese skutečně i oběti na lidských životech. Přitom kdyby těm, kteří prosazovali lockdown a vyhrožovali nám všem likvidačními pokutami nebo nám hrozili obušky, šlo skutečně o ochranu ohrožených skupin, dalo se to zvládnout i bez lockdownu. Přesným trasovacím systémem, distribucí ochranných prostředků a tak dále. Jsem přesvědčen, že lockdown nikoho nezachránil.
Ale opět jsem se vzdálil od otázky. Nelze říct, že každý, kdo se odmítá očkovat, se vědomě chová sobecky. Přál bych si, kdyby tomu tak bylo. Ale pokud by zde opravdu byla významná část občanů, kteří jednají na základě tak zásadní morální úvahy, asi by naše politika vypadala jinak. Já osobně se nenechávám očkovat proti covidu a činím tak ze sobeckých důvodů. Protože vím, že sobectví je dobrem. Morální vydírání ze strany altruistů, kteří nás všechny chtějí obětovat, je pochopitelné. Dělají to tak pořád. Právě proto je potřeba mít pojmy správně a objektivně definovány. Aby nás už nikdy nemohl nikdo vydírat výčitkou: „Ty jsi ale sobec!“ Vzpomeňme si každý, jak často se nás někdo takovou výčitkou pokouší donutit udělat něco, co jsme udělat nechtěli. A jak často je to úspěšné.
Jako Trikolóra Svobodní Soukromníci prosazujete zachování české koruny, dokonce jste za tímto účelem spustili petici, se kterou objíždíte Česko. Existují podle vás tlaky na přijetí eura v Česku?
Pokud máte na mysli tlaky ze strany Evropské unie, tak ty tam zatím nespatřuji. Pokud tam skutečně nějaké jsou, zastiňuje je dokonale tlak na zavedení bezuhlíkové ekonomiky, tedy tlak na spáchání hromadného ekonomického harakiri. Ale euro je bezpochyby pro tyto volby jedno z klíčových témat a sami se o tom na našich petičních akcích přesvědčujeme. Svobodní už za dobu svého fungování několik podobných petičních akcí uspořádali, byla to petice za referendum o vystoupení z EU, petice za svobodu podnikání, proti EET a tak podobně. Ale nikdy jsem nezažil, že by lidé opravdu sami aktivně podepisovali. Že by se u petičního stolku tvořila fronta.
Zajímavé je, že lidé mají téma eura velmi pevně spojené s hrozbou nástupu Pirátů do vlády. To je správná úvaha. Na naší politické scéně se jen málokdo otevřeně hlásí k přijetí eura. TOPka téma v rámci koalice SPOLU takticky upozadila. ODS k tématu spíše mlčí, i když hlas těch, kteří se k euru staví pozitivně, tam také sílí. Piráti však dávají jasně najevo, že euro chtějí. A i když nálady veřejnosti jsou namířené spíše proti euru, revoluční svazácké nadšení Pirátů vzbuzuje obavy, že se pokusí učinit kroky k přijetí eura i přes odpor veřejnosti, a ještě budou svůj postoj stavět na odiv jako ctnost. Jako důkaz toho, že oni nejsou populističtí a že bez ohledu na mínění hloupých občanů dělají „to, co je správné“.
V čem spočívá hrozba, o které v souvislosti s eurem hovoříte?
Především jsem přesvědčen, že konkurence měn je výhodná pro celý globální ekonomický systém, protože se tak rychleji projeví dílčí problémy té či oné ekonomiky. Konkurence měn znemožňuje bezuzdné tištění nových peněz a zvyšování inflace, jak to píše například ekonom Murray Rothbard v knize Peníze v rukou státu. I když samozřejmě není to nástroj samospasitelný, pokud lze inflaci takzvaně uklidit tam, kde se nezapočítává do spotřebního koše. Dále nás finanční krize před třinácti lety naučila, že euro se může stát nebezpečnou pastí. Není možné korigovat kurz vlastní měny a tím se pokusit krizi čelit. Příklad Řecka ukazuje, jak bezmocná je v době krize země, která nemá svoji vlastní měnu. Jak se může snadno stát ekonomickým protektorátem Evropské centrální banky. Česká koruna je kvalitní a stále ještě zdravá měna. Nesmíme se jí jen tak vzdát. Eurozóna rozhodně není nějaký klub vyvolených. Není nakonec eurozóna tou nejpomaleji ekonomicky rostoucí oblastí ve vyspělém světě?
Rozhodnutí vlády Viktora Orbána, že v maďarských školách bude platit zákaz vzdělávání o sexuálních menšinách, spustilo v EU vlnu nevole. Je tento Orbánův krok špatný?
Spatřuji v tomto kroku pochopitelnou snahu bránit maďarskou společnost před iracionální indoktrinací LGBT aktivistů. A je to z hlediska samostatné politiky snaha oprávněná. Je to krok, který je ale tak trochu zoufalý. Protože pokud by šlo o objektivní vzdělávání o tom, že někdo může být nějakým způsobem disponován, na tom není v zásadě nic zlého. Ovšem pokud se vzdělávání změní v indoktrinační masírku, je to problém, který skutečně může myšlení mladých lidí a dětí naprosto vykolejit. Přimět je jakýkoliv zmatek v duši, který je do značné míry průvodním jevem dospívání, vyložit jako defekt v sexuální identitě. A nasměrovat dítě k nevratným změnám. Musíme si položit otázku, zda se nyní objevilo tolik mladých lidí, kteří se pokládají za transgender, genderfluid, nonbinary nebo jak se tomu všemu dnes říká, proto, že jde skutečně o nějaký objektivní stav jejich psychiky, kterou lze určitým způsobem korigovat, nebo jde o výsledek mediální masírky a propagandy.
Někde jsem zahlédl statistiku, že v amerických státech vedených demokraty je počet mladých lidí, kteří chtějí podstoupit změnu pohlaví, mnohem vyšší než tam, kde vládnou republikáni. Pokud mají demokraté, lépe řečeno progresivní levičáci, pod palcem školský systém, nelze takovou statistiku brát na lehkou váhu. Jaké procento lidí, kteří v raném mládí podstoupí změnu pohlaví, později pozná, že to byla chyba a že jejich duševní problémy byly zapříčiněné něčím úplně jiným než chybou ve vlastní sexuální identitě? Přitom je patrný tlak na to, aby změny pohlaví probíhaly už v raném věku, mnohdy proti vůli rodičů. Nedávno proběhl médii případ z Kanady. Muž byl odsouzen na několik měsíců do vězení za to, že odmítl oslovovat svoji dceru, která se domnívala, že je ve skutečnosti chlapcem, v mužském rodě.
Je naprosto pochopitelné, že se něčemu takovému snaží Maďarsko bránit. Vedle toho je ale na druhou stranu potřeba poznamenat, že nedávný výrok prezidenta Zemana, že mu jsou transgender lidé odporní, je potřeba odsoudit jako mimořádně necitlivý, a racionálnímu odporu vůči všem těm progresivistickým tendencím vůbec nepřispěl. Pokud tady existuje malé procento lidí, které lze definovat jako sexuální menšiny, a současná věda je schopna jim nějakým způsobem pomoci zlepšit jejich život, je potřeba to respektovat. Ale nedělat z toho politikum. Ostatně soudím, že naprostá většina z nich z toho ani politickou otázku dělat nechce. A různí LGBT aktivisté jdou ve skutečnosti proti nim.
Objevily se i řeči o tom, že by Maďarsko mělo být vyloučeno z EU, že už do ní kvůli své politice nepatří. Měla by EU Maďary případně vyloučit? Kdo by tím utrpěl?
Budu rád, když se Evropská unie pokusí tento spor dovést opravdu do krajnosti. Bude to zajímavý test. Věřím, že Orbán si od EU nenechá nic diktovat, stejně tak Poláci. Ať tedy EU ukáže, co dovede. Tanky zatím k dispozici nemá. Sankce? Ty musí někdo aktivně zaplatit, potvrdit platební příkaz. Pokud tlak ze strany Bruselu povede k protibruselským náladám v maďarské či polské společnosti, tím lépe. Prosadí se pak v Polsku a Maďarsku vystoupení z EU jako reálné politické téma? Nebo budou tyto země vyloučeny? Kdo ví. Domnívám se, že bez členství v EU bude každé z těchto zemí v dlouhodobém horizontu lépe. Ani jedna ze zemí nepřijala euro, takže v žádné ekonomické či měnové pasti se nenacházejí. Což je mimochodem také jeden důvod, proč nepřijmout euro. Bez eura máme šanci na vystoupení. S eurem je to podle mě již nemožné. Ale zpět k Maďarsku. Pokud někdo tvrdí, že země, která má vůli bránit si svoji vlastní kulturní identitu a čelit naprosto iracionálním aktivistickým tendencím, má být potrestána, pak doufám, že Česká republika se do výčtu těchto zemí brzy připojí.
Má mít Unie právo nátlaku, třeba formou sankcí, pokud se některý ze členských států bude chovat „závadně“? Ať už jde o otázky lidských práv, migrace, nebo třeba ekologie…
Nebudu rozebírat eurounijní právo, to není moje parketa. Ale pokud máte na mysli právo morální, pak lze říct, že Unie nemá právo vůbec na nic. Pokud chceme definovat něco jako právo státu, to se odvíjí jen od práv jeho občanů. Stát má být prodlouženou rukou svých občanů, jakýmsi kolektivním nástrojem, který řeší jen to, co lze označit za věci veřejné. Pokud nějaký stát pošlapává jako uzurpátor práva svých občanů, pak nelze definovat nic jako právo tohoto státu. Takový stát nemá žádnou legitimitu a může, ne, má být svržen svými občany, kteří bojují za svobodu. Nebo svržen jakýmkoliv jiným státem, který je třeba jen o jeden odstín svobodnější. V naší politice se často jakékoliv nařízení nebo směrnice EU prosazuje pasivní metodou. Politická i mediální diskuse o tématu je zatlačena do pozadí, překryta jakýmkoliv jiným vhodným, sebevíc banálním pseudotématem.
Promarníme tak čas, kdy se jako členský stát můžeme vyslovit proti takové politice. A pak jednoho dne je nám dané téma představeno jako politický fakt. Jako něco, co už nejde změnit. Mohli jsme se vyjádřit, ale neudělali jsme to, takže teď musíme poslouchat. A naše politické zastoupení slouží jen jako automat na hlasování a na podpis. Tuto praxi je nutné hlasitě odmítnout. Jsem přesvědčen, že sebevědomí politici v naší vládě a v našem Parlamentu jsou schopni odmítnout jakoukoliv unijní politiku, odmítnout zapracovat ji do našeho právního rámce, odmítnout ji prosazovat a uplatňovat. A čelit pak sankcím, které více než cokoliv jiného odkryjí totalitní povahu Evropské unie. Chci tím říct, že nejde o to, zda má Brusel jakési právo uvalovat na členské země sankce, když dejme tomu odmítnou zničit svoji ekonomiku ve jménu sebevražedné zelené politiky. Jde o to, co Bruselu dovolíme. Jde jen o to, kdo nás zastaví.
Ptal se Marek Korejs, PL, 17.7.2021