Udivilo mě, že na svém webu zcela otevřeně píšete, že s určitým temným zadostiučiněním sledujete, jak se ministerstvo vnitra a jemu podřízená policie zaplétají do dalších a dalších lží kolem masakru na Filozofické fakultě UK. V čem to vaše zadostiučinění spočívá?
V tom, že je vidět rozpor mezi jejich sebeprezentací a realitou. Ministerstvo vnitra ČR se nám prezentuje jako důvěryhodná, téměř až svatá instituce, které jsme přímo povinni věřit, a která dělá maximum pro to, aby nás ochránila před zlovolným lhaním těch druhých. Pak se v první krizi ukázalo, jak se věci skutečně mají. Nejsou to nadlidé, mají úplně stejné instinkty jako kdokoliv jiný. Včetně toho instinktu zametat nepopulární a nepříjemná témata pod koberec, někdy i značně okatě a neobratně. Zase, to je taková očekávaná lidská vlastnost, ale oni se snažili vzbudit dojem někoho, kdo z ní má „systémovou výjimku“.
Systémové výjimky nejsou.
Jaký zájem mohly ministerstvo vnitra a policie mít, aby veřejnosti předkládaly lživé informace? Zakrýt selhání? Ale vždyť k žádnému nedošlo, jak vyplývá ze závěrečné zprávy, kterou za půl roku od tragédie vypracovala GIBS.
Tak přesně tady by závěrečnou zprávu měla vydat spíš parlamentní vyšetřovací komise, poskládaná rovným dílem ze zástupců koalice i opozice, aby měla jakous-takous důvěru celého obyvatelstva. GIBS je vhodnější pro vyšetřování událostí „každodenního policejního provozu“, jako když si třeba zatčený stěžuje, že na něj při zatýkání zaklekli moc zhurta. Kdežto v případě takové tragédie, která snad nastane jen jednou za pár desetiletí, je namístě, aby se tím zabýval parlament.
Krátce po tragické události na Filozofické fakultě varoval ministr vnitra, že se policie zaměří na ty, kteří budou na sítích šířit spekulace či nepravdivé informace. Čím si vysvětlit, že jedno z prvních, co Víta Rakušana napadne, je vyhrožovat a zastrašovat veřejnost?
Někteří lidé v sobě mají totalitní impulzy, mezi které ta snaha intenzivně kontrolovat, co ostatní říkají, patří.
Vůbec je potřeba si uvědomit, že lidská povaha se nijak zásadně nemění. Před čtyřiceti lety, roku 1984, jsme tu měli početnou Státní bezpečnost a rozsáhlou síť jejích donašečů, kteří tvořili oporu totalitního režimu. Vhodných typů lidí se zkrátka roku 1984 našlo dost. Myslíte si, že v dnešních generacích nejsou? Je jich tam úplně stejné procento jako roku 1984, a také je táhnou pozice moci nad ostatními. Jenom musejí být trochu opatrnější.
Zrovna ministerstvo vnitra, bez ohledu na konkrétní osobu v jeho čele, potřebuje ze strany občanů systematický a bdělý dozor, jestli náhodou nezačíná jednat proti jejich zájmům. Právě tam se koncentruje fyzická moc nad občany, a tím pádem tam bude pracovat i nejvíce lidí, kteří si tu moc užívají a chtěli by jí víc a víc.
Ostatně si všimněte, že těm příšerným státním útvarům typu Severní Koreje se vždycky říká „policejní stát“, a ne třeba „hasičský stát“ nebo „rybářský stát“. Hasiči ani rybáři nikde základní oporu tyranie netvoří.
Plukovník Otakar Foltýn odstartoval svou misi vládního koordinátora strategické komunikace státu výrokem, že rozhodně potřebujeme, aby občané věřili svému státu. Napadá vás, jak důvěry občanů ve stát dosáhnout?
Důvěra je přesně ta věc, která se nedá ani koupit, ani vynutit. Já bych se držel citátu Karla Kryla, který řekl: „Politikům se nevěří, politikové se kontrolují. Věří se v Boha, věří se v přírodu, věří se v krásu, věří se v myšlenku, ideu. V politika se nevěří, a kdo v něho věří, je idiot!“
Samozřejmě jsou různé stupně té nedůvěry, a ten stát by třeba měl nižší stupeň nedůvěry, kdyby byl transparentnější. Viz dále.
Je právě voják do morku kostí tou nejvhodnější figurou, která může veřejnost přesvědčit, že se státu dá věřit?
Dosavadní výsledky tomu nenasvědčují. Ale toto podle mě není v silách žádného jednotlivého člověka. Ten stát by se musel začít chovat slušněji jako celek.
U nás máme, podobně jako v Bruselu, tendenci „upékat kontroverzní iniciativy někde v zákulisí“, pak se toho dopátrá někdo z médií, prosákne to ven, a občané mají zase další důvod, proč tomu státu nevěřit. Dá se k tomu přistoupit dvěma způsoby: buď být transparentnější a upřímnější, nebo se snažit potlačit šíření těch informací. Vidíte sami, k čemu naši současní politici inklinují více.
Foltýnovy komunikační dovednosti jsou ale kuriózní, Demonstranty z Václavského náměstí označil za dezoláty. Později vzkázal, že kdo o něm tvrdí, že bude dělat cenzuru, je kolaborantem současného kremelského režimu proti zájmům České republiky. „Stupidita tohoto prohlášení bolí přímo fyzicky,“ vystihl Miroslav Kalousek na sociální síti X trefně, co asi člověka po tomto Foltýnově výroku napadne. Jdou z Foltýna razantního startu obavy o míru svobody v zemi, nebo se tou stupiditou výroků připravil o to, aby ho brali vážně i ti, co si od komunikátora vojenského střihu slibovali, jaký vliv na společnost bude mít?
Osobně si myslím, že ten svůj nástup takzvaně přepálil a vytrhl z letargie i řadu lidí, kteří až dosud situaci nesledovali. To je zase docela dobře. Jak říkal Napoleon, nepřerušujte svého protivníka, když dělá chybu.
Daleko větší obavu bych měl z nějakého vysoce kompetentního mediálního šamana – uspávače hadů, který by hladkým a sladkým hlasem oblboval diváky z obrazovky. Jestli znáte trilogii Pána prstenů, tak někoho, jako byl Gríma Červivec. Nebo za první republiky ten slavný podvodník Harry Jelínek, který prý prodal nějakým naivním Američanům Karlštejn. To jsou lidé, kteří dokážou povrchní dojem důvěry vytvořit snadno, a pak jej zneužít.
Ačkoli jste matematik, ví se o vaší zálibě v historii. Co si myslíte o Radě vlády pro paměťovou agendu, jejíž vznik iniciuje poslanec ODS Pavel Žáček, protože je přesvědčen, že historické výklady, které nejsou kontrolovány vládou, jsou bezpečnostní hrozbou pro Českou republiku?
To jsou pořád ty totalitní impulzy, jenom v jiné podobě.
V pluralitní společnosti je nereálné, aby se celý národ shodl na jednotném historickém výkladu třeba jen jedné události. Zkuste si zajít někam na Těšínsko a pobavit se tam s místními, jestli je dobře, že dneska ta hranice prochází skrz řeku Olzu nebo ne. Nebo na Hlučínsko a zeptat se, jestli stoletý děda Siegfried z vedlejšího baráku, který tehdy sloužil u SS, je válečný zločinec. Lidé budou přizpůsobovat výklad historie své etnicitě, zkušenostem, příběhu vlastní rodiny, osobním zájmům a tak dále.
To slovo „totalitní“ mimochodem nemyslím jako nadávku, to je prostě popis pro situaci, kdy se ten stát snaží strkat prsty do úplně všech oblastí lidského života. Například do výkladu historie…
„Vládní historie“ bude zhruba stejně stravitelná jako „vládní sýr“ (šli byste si pro něj k obědu?), a její současní zastánci budou nepříjemně překvapeni, až jednoho dne dojde k výměně ve Strakovce a tomu výkladu se dostane někdo, kdo se jim nelíbí. Rozhodně si myslím, že tímhle způsobem může stát svoji důvěryhodnost leda snížit.
Pět stran či hnutí, které tvoří vládu, v čase před volbami o sobě hovořilo, že jsou na rozdíl od konkurence demokratické. Za téměř tři roky u moci však už několikrát prokázaly pravý opak. Naposledy to bylo v souvislosti se zvýšením poplatků pro Českou televizi. Dokonce i prezident Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj v pořadu 360° CNN Prima NEW prohlásil, že se zachraňuje demokratické médium nedemokratickým způsobem, že neprobíhal standardní legislativní proces, že nebyli přizváni klíčoví účastníci, že se obešla veřejná diskuze. Vytrácejí se za vlády pětikoalice prvky demokracie více, než by bylo zdrávo, a máte vysvětlení pro to, proč to nikomu z nich včetně Pirátů nevadí?
Osobně bych byl příznivcem kvízu, kdy byste vybrali různé akce vlády (nejenom této), popsali je nějak neutrálně a vzdáleně, třeba že se to děje v Rumunsku nebo v Turecku, a zeptali se pak lidí, jak ty akce hodnotí. Myslím, že i řada kmenových voličů by v takové situaci byla daleko více kritická, protože by jim přestalo zaslepovat rozum takové to instinktivní fanouškovství jako ve sportu.
Politika ve skutečnosti není „Babiš vs. Fiala“, a člověk by si měl zachovat vlastní rozum, včetně osobního odstupu od těch vysokých figur. Jakmile si navléknete nějaké „tričko“ a začnete být „týmový hráč“, tak si přímo koledujete o to, aby vás ti vysocí hráči manipulovali a zneužívali.

Rozhovor zveřejnily Parlamentní listy

Zapomenuté příběhy 7
Čtenář dostává do ruky už sedmý svazek Zapomenutých příběhů. Kdo četl aspoň některý z předchozích, má o této knize představu. Navštíví spolu s autorem různá místa v prostoru a čase, místa, kdy se v určitou dobu odehrávalo cosi, co už dnes není v centru pozornosti, avšak ve své době to budilo zájem a emoce. Někdy jde o drobnosti, dokonce až kuriozity, často ale to jsou historické události. Navštěvujeme místa na různých místech zeměkoule a nahlížíme do dějů v rozličných obdobích historie. Ať se příběh udál kdekoli a kdekoli, vždycky narazíme na souvislosti.

Bližší info a objednávky zde.