„Mám vysoké mínění o úrovni justice u nás a nepochybuji o její nezávislosti na politických snahách kohokoliv. To samozřejmě nevylučuje, že v jednotlivých případech se konkrétní soudce může stát závislým na něčem jiném než na zákonech, ale obecně platí, že nějaké zásadní pochybnosti o fungování nezávislosti justice jsou mimo realitu,“ řekl jste mi v květnovém rozhovoru. Jak se na své vyjádření díváte v souvislosti se zastavením trestního stíhání premiéra Andreje Babiše? Věříte, že vše proběhlo nezávisle – vyšetřování, načasování vyžádání zbavení imunity Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka, výsledné rozhodnutí po čtyřech letech čekání – tedy se vším, co kolem zaznívá?
Také jsem na Facebook napsal, že kauza Čapí hnízdo bude vizitkou, jen zatím nevíme čeho. Stále nad tím přemýšlím: požádat o vydání poslanců krátce před volbami, kdy žadateli o vydání muselo být jasné, že Sněmovna již nemůže o takovém vydání rozhodnout, poskytlo hned od počátku argumenty těm, kteří tvrdili, že jde jen o účelovou snahu ovlivnit volby. Tohoto podezření se pak celé vyšetřování nezbavilo. Občan by očekával, že pokud je vyšetřován významný politik, dokonce předseda vlády, bude jak policie, tak především státní zastupitelství usilovat o co nejrychlejší uzavření věci, avšak postup vyšetřování, měsíce a léta se táhnoucí, tomu rozhodně nenasvědčoval.
Vzrůstajícím pochybnostem pak pomyslnou korunu nasadilo zastavení vyšetřování některých obviněných, aniž by bylo vysvětleno, proč právě tito již ne a proč ostatní ano. Chápu, že trestní řád takové vysvětlování příliš neumožňuje, ale u takto zpolitizovaných věcí to jen nahrávalo dalším pochybnostem. Pak vyšetřování ekonomických souvislostí institucí OLAF u některých lidí jako by nahrazovalo práci českých soudů, když po zastavení stíhání bylo argumentováno: Když OLAF ano, proč státní zástupce ne? Jako by OLAF měl nebo mohl nahradit trestní stíhání našimi orgány.
A konečně zcela zjevná a téměř nevyvratitelně zřetelná podjatost části médií, a žel i veřejnoprávních, vedla k tomu, že již předem o vině obviněných u značné části národa nebylo pochyb. Což ovšem paradoxně následně vedlo k tomu, že jakékoliv – opravdu jakékoliv – rozhodnutí ve věci nečekalo a nečeká nic jiného než zpochybnění a obviňování příslušných policistů a státních zástupců z nezákonného postupu, ať už rozhodnou jakkoliv.
Já jsem, k nelibosti a nepřízni mnohých, od počátku tvrdil, že Andrej Babiš neměl být k trestnímu stíhání vydán. Nikterak by to vyšetřování jeho případné trestné činnosti nezabránilo, jen by bylo odloženo do doby, kdy již nebude vykonávat veřejnou funkci. Nezatěžovalo by to – šlo přece o předsedu nejsilnějšího politického uskupení a předsedu vlády – celou českou politiku a celý náš veřejný život a pověst státu i národa doma i v zahraničí. Vydat předsedu vlády k trestnímu stíhání a pak litovat, že máme předsedu vlády trestně stíhaného, mně od poslanců připadalo trochu komické a spíše to připomínalo onoho příslovečného vraha rodičů stěžujícího si, že je sirotek…
Takže, ať již to celé dopadne jakkoliv, moje důvěra v českou justici je spíše posílena. V konečném verdiktu, ať již bude jakýkoliv, myslím, obstála a obstojí. I když způsob toho hledání je zatížen vadou celého našeho práva: neumožňuje nalézati právo v reálném čase.
K Čapímu hnízdu jste mi minule také řekl: „Opravdu si někdo může vážně myslet, že pokud by někdo chtěl zákulisně ovlivňovat policejní vyšetřování, činil by tak takto okatě?“ Se závěrečným rozhodnutím a zdůvodněním zastavení trestního stíhání se však tyto názory objevily ještě silněji. Co k nim říci?
Pokud si vzpomínám, bylo to v souvislosti s tím, že ministryní spravedlnosti byla jmenována Marie Benešová a bylo v souvislosti s tím jmenováním tvrzeno, že to je pokus ovlivnit vyšetřování. Opravdu si myslím, že ovlivnit jakékoliv vyšetřování výměnou ministra, který to ani reálně nemůže přímo ovlivnit, by bylo nejen okaté, ale především hloupé. Dost mi vadilo, že i jinak chytří a rozumní lidé se k takové argumentaci uchylovali.
Tak, či tak, máme v čele státu premiéra, který byl trestně stíhán, a navíc veden ve svazku StB. Domníváte se, že jedním či druhým byla překročena určitá politická nebo morální hranice v České republice? Tedy co bylo dříve nemyslitelné, je dnes přijatelné? A čím je to způsobeno?
To je dáno nikoliv překračováním hranic, ale proměnou toho, na co občanská veřejnost klade v té které době důraz. Krátce po listopadu by jistě jakákoliv souvislost s StB kohokoliv, natož politika, degradovala. Vzpomeňme na případ lidoveckého politika Bartoníčka. Ale již po vydání lustračního zákona se ukázalo, že někteří v registru uvedení agenti o svém zařazení nemuseli vědět nebo jen podávali tehdy obvyklá hlášení o svých cestách do zahraničí – jako Babiš. Ústavní soud v tomto smyslu zrušil část zákona. Ukázalo se, že v seznamech jsou někdy uvedeny i nezpochybnitelné nebo oblíbené osobnosti, které často vyhrávaly soudní spory ohledně svého zařazení.
Tak se důvěra v seznamy jako v Písmo svaté odhalující pravdu vytrácela, až se vytratila docela. Samozřejmě ke škodě věci. Když totiž občané vidí, že ti, kteří skutečně lidem škodili, udávali, a dokonce mučili lidi, v žádných seznamech uvedeni nejsou, klidně si pobírají důchody vyšší, než mají jejich oběti, a pro justici je vše promlčené, tak vzkazům z minula již ochotni věřit nejsou. Takže převážila u voličů jiná kritéria k posuzování užitečnosti politiků. A trestně stíhaný předseda vlády? K tomu jsem se již vyjádřil shora. Občané kolem sebe vidí, že již dávno neplatí ona Švejkova slova o tom, že – cituji – když někoho vede strážník, je to těžkej okamžik v životě lidském...
Abolice je v České republice výjimečná. Jak vnímat výroky prezidenta Miloše Zemana, že by ji premiérovi udělil? Jde o ovlivňování nezávislosti justice, jak tvrdí kritici? O politické spojení Babiš–Zeman? O vzkaz nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi? Nebo nic z toho? Jak vidíte roli prezidenta Miloše Zemana?
Podle mého ani jedno z toho. Prezident má někdy smůlu v tom, že některé jeho výroky jsou přeceňovány a jiné podceňovány. Výrok, který citujete, patří, jak si myslím, k tomu prvnímu. Miloš Zeman samozřejmě ví, že abolice je nejen u nás, ale v celém světě zcela mimořádným prostředkem a v každém případě jde o zásah do pravomocí justice, ale z dobrých důvodů je v ústavách ponecháván právě jen pro výjimečné situace.
Prezident, jak jsem to slyšel a pochopil já, aniž bych měl ambici vykládat myšlenky prezidenta, chtěl sdělit, že poté, co bylo stíhání předsedy vlády dozorovými, a tedy příslušnými státními zástupci po letech šetření zastaveno, již toho mnoho k řešení nezbývá a i on jako prezident by chtěl k ukončení této celonárodní taškařice nějak přispět. Konkrétní kroky by jistě pečlivě uvážil s vědomím toho, že Andrej Babiš opakovaně prohlásil, že by aboliční rozhodnutí nepřijal, a tedy jako předseda vlády ani nepodepsal. To vše Miloš Zeman ví a věděl. S rozhodováním Nejvyššího státního zastupitelství, které tímto výrokem není nikterak dotčeno to podle mého nesouvisí.
Někdejší mluvčí Ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt k tomu uvedl: „Takzvaná demokratická opozice by se měla konečně smířit s tím, že jí nikdo shůry nepomůže. Pokud chce vyhrát politický souboj, musí začít něco pořádného dělat. Je pro demokracii v Česku vlastně dobře, že tenhle souboj za opozici nevyhráli státní zástupci, nebo zubatá s kosou.“ Sám jste mi řekl, že možnost občanského protestu je jedním ze základních atributů fungující demokracie. Ale pokud se lidé sejdou pod heslem „Benešová Marie mé zločiny přikryje“, jak tomu bylo v Praze na Staroměstském náměstí, je zřejmé, že demonstrující již jsou o spáchání zločinů přesvědčeni a o skutečně nezávislou justici, která by si vytvořila názor třeba odlišný, již asi příliš nestojí. Mají tohle demonstranti, organizátoři a opozice společné? Neumějí se smířit s výsledkem voleb? A nenabízejí jiné řešení?
Málokdy jsem s Tomášem Cikrtem souhlasil, ale v tom souhlasím zcela bezvýhradně. S velkým politováním konstatuji, že hlasitější část opozice – vím, že je i ta jiná – a značná část médií se nepřiklonila k uvážlivému, střízlivému a vyčkávajícímu postoji k justici. Ctíme presumpci neviny, vyčkáme pravomocných rozhodnutí, nebo alespoň ověřitelných zjištění, ne vše, co se nám nelíbí nebo nepovažujeme za příliš čisté a morální, je také hned trestným činem – takové hlasy zaznívaly jen velmi málo, ačkoliv by právě ony byly namístě. Pro klid ve společnosti a konec konců i pro veřejné mínění týkající se demokratického uspořádání státu.
To, co často slyšíme od občanů ve Spojených státech: stojím za svým prezidentem, i když jsem jej nevolil; úcta k hlavě státu, i když ji zvolili jiní, je u nás téměř neznámým pojmem. Ke škodě státu a demokracie u nás. A ony statisícové demonstrace pak nejsou skutečně ničím jiným než protestem proti výsledkům voleb: kdyby protestující požadovali nové volby, nové takzvané rozdání karet na politické scéně, mělo by to alespoň prostou logiku. Ale dávat při demonstraci okázale najevo, že již předem vím, kdo je zločinec, aniž by o tom někdo kompetentní rozhodl, znamená, že mne žádné nezávislé rozhodování nezávislé justice nezajímá, protože já už vše vím i bez toho...
Přemýšlím nad tím, zda ony demonstrace bez zjevného a reálného politického cíle jsou něčím jiným než jen šířením nenávisti. Ale spíše platí, že požadovat odstoupení těch, kteří byli s velkou převahou ve svobodných volbách zvoleni, je chováním dítěte, kterému rodiče nekoupili hračku. Sice možné, ale politováníhodné.
Otázky kladla Zuzana Koulová, PL, 27.9.2019
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je zástupce ombudsmanky