Vážený pane Frýborte, v našem posledním rozhovoru jste zmínil, že současná demokracie je v krizi. Jak tento stav popsat a kde hledat jeho příčiny?
Obávám se, že jsem se s tou krizí trochu unáhlil; ono to není tak jednoduché. Spíš jde o vývojový zlom: dosavadní pojetí demokracie se vyčerpalo a dochází k přechodu do další fáze, pochopitelně za velkého nářku těch, kteří si žádného vývoje nepřejí a rádi by k svému pohodlí zachovali všechno jak je. Až poměrně donedávna bývala demokracie konkurencí myšlenek: ideové proudy, reprezentované politickými stranami, předkládaly každý svůj recept k dosažení ideálního stavu společnosti, jeden takový, druhý onaký. Tomu udělal konec rozpad sovětského imperia. Bylo to něco víc než fiasko jedné ideologie: selhání ideologických představ jakožto takových. Představ, že kdesi leží zářný cíl, jen k němu najít cestu; dnes už tušíme, že není takové cesty. Proto je současná demokracie, jaká je: už ne soutěž prorockých vizí, jen řešení hospodářských a sociálních problémů, jak je přináší čas. Ještě, to se ví, trvá rituální partajnické láteření, ještě takzvaná levice slibuje prostšímu občánkovi, co všechno pěkného se mu chystá nadělit, jen co vyhraje volby, kdežto takzvaná pravice je v tom ohledu zdrženlivější, ale nakonec, ať vyhraje ten nebo onen, sedí všichni nad hromádkou nikdy nepostačujícího daňového výnosu a lámou si hlavy, kde najít kámen mudrců, který by je při stejně marnotratném nakládání s veřejnými financemi vyvedl z dluhové pasti.
Kudy vede cesta ven z této krize?
Už jsem zčásti odpověděl: ne krize, ale vývojová etapa. Kritikové toho stavu bědují nad vyprázdněností dnešní politiky, ale to je jen lpění na vyčichlém ideologickém modelu. Nemýlím-li se příliš, místo hledání cest k dokonalejší společnosti - po dvou stoletích té snahy můžeme provést vyúčtování: zpoždění ve vývoji, nesmírné škody hmotné i morální - se stává náplní politiky prostá správa věcí veřejných a občanské votum co potvrzení úspěchu či neúspěchu. Je to, pravda, nudnější divadlo, než dokud proti sobě stály šiky na jedné straně dejme tomu marxistických revolucionářů, na druhé občanských liberálů, každý vykřikuje svá hesla a mávaje svými prapory, ale účelnější. Rozumná správa věcí veřejných může být víc než celý věrtel ideologických vizí. Ostatně, jak pravil někdejší německý kancléř Helmut Schmidt, kdo má vize, měl by jít k doktorovi.
Možná se můžeme ptát, jestli je současné pojetí demokracie skutečně tou nejlepší formou vlády, nebo, jak by řekl Winston Churchill, tou nejméně hroznou z vyzkoušených?
Ukázali jsme si, že demokracie není jev statický, nýbrž jako všechno ostatní v přírodě a vesmíru i ona podléhá vývoji. Ptejme se tedy, zda současné pojetí demokracie odpovídá potřebám přítomného času nebo za nimi pokulhává; a pokulhává-li, jak ji popohnat k bystřejšímu klusu. Ale to už jsme se ocitli u otázky následující.
Může opravdu fungovat přímá demokracie, nebo se jedná o mýtus uskutečnitelný jen ve velmi malých útvarech, jak proklamoval Jean-Jacques Rousseau?
Může, a nejen ve velmi malých útvarech. Švýcarsko je útvar ne o mnoho menší ani o mnoho méně lidnatý než republika Česká, a co do světového významu spíš větší; přesto tam přímá demokracie funguje znamenitě, i bez Rousseaua (přiznávám se ke své nechuti k tomuto šejdíři a vyžírkovi). Musí ovšem mít svůj řád, přesně určující, která témata mají ze zákona být řešena referendem, která mohou a za jakých okolností, kdy podává návrh referanda politický aparát a kdy lidová iniciativa, jak fungují kontrolní mechanismy, a takových věcí více. Obávám se totiž, že představa přímé demokracie, jaká poslední dobou čím dál hojněji přichází na přetřes v zemích Koruny české, je cosi po čertech jiného: ne řád, nýbrž libovůle. Zazdá-li se některé hlavě politické, že by na tom mohla vydělat, domáhá se lidového hlasování. Zjistí-li poddaný lid, že ho ta politická pakáž zase jednou podvedla, volá po referendu, v němž by se hlasovalo pro naházení politické pakáže do Vltavy. Tak, prosím, to ne a nejde. Učiťsja, učiťsja, učiťsja, třeba od těch Švýcarů. Jenže Češi musí i kolečko k trakaři pokaždé vynalézt sami. To je pak dobrá rada drahá, rádcové moji.
Zdá se, že by po volbách mohlo být aktuální téma obecné referendum. Lze jeho zavedení chápat jako dobrý, nebo špatný krok? Otázku můžeme omezit pouze na český prostor…
Jak předvedla nedávná prezidentská volba, právě a zejména v českém prostoru lze chápat princip obecného referenda nejméně v jednom ohledu jako dobrý, velmi potřebný krok. Upečou-li totiž cosi za zavřenými dveřmi partajní grémia, a ono pak jde všechno šejdrem a našišato, ukazuje si naštvaný občánek palcem přes rameno – to oni, oni to zvrzali. Odhlasoval-li si však občánek nějaký nesmysl ke své škodě sám, není žádných oni, na něž by mohl ukazovat prstem, nýbrž musí přiznat – to já, já trouba trouboucí, všech troubů futrál, já jsem to zvrzal! I jest zvrzaná přímá volba dobrou školou předvídavé zodpovědnosti. Hádal bych ostatně, že po jistých zkušenostech by prezidentská volba dnes už dopadla jinak.
Když zůstaneme ještě u voleb, jak se dívat na lidi, kteří svého občanského práva volit nevyužívají? Pokud si připomeneme údaje o volební účasti v předčasných poslaneckých volbách 2013, tak se nepřehoupla přes 60 %, což není pěkné číslo…
No, jsou i horší čísla, a nejen v zemích českých. Zájem o politiku upadá téměř všude; a příčinou je, jak již řečeno: fiaskem ideologických receptů se z politiky stala nuda. K volbám jde pouze ten, kdo má opravdový zájem o řádný chod věcí veřejných, ostatní zůstanou doma nebo jdou do hospody. To není vůbec zlé. Demokracie ze samého principu inklinuje k vládě průměru, ne-li podprůměru; zůstanou-li stranou voleb ti, kteří v nich vidí příležitost k fandovskému vyřádění, či zase dušičky přiboudlé, volící podle toho, který tlučhuba jim naslibuje větší kus modrého z nebe, kvalita demokracie tím nikterak neutrpí, naopak se zvýší. Kdyby volební účast činila 30 %, zato však lidí soudných, prozíravých, na jalové sliby se nachytati nedajících… dobře by bylo v království českém.
Závěrem se zastavme u většinové volby. Byť na první pohled vypadá jako výborný způsob výběru, neskrývá v sobě zároveň ohromný, ne zrovna dobrý paradox? Protože pokud není kandidát zvolen hned v prvním kole, znamená to, že vítězem se vždycky stane někdo, koho většina společnosti odmítá…
Nevím, jestli jsem dobře rozuměl: neměla otázka znít "u poměrné volby"? Nemýlím-li se, většinovou volbou nazýváme systém praktikovaný v USA a Velké Británii – vítěz bere všechno. Vím, že mnohý politikus český, bažící po větším kusu moci, by dal této alternativě přednost, varoval bych však před ní velice. Většinový způsob se hodí pro tradiční, stabilizované demokracie, kde nehrozí, že by se vítězem stal a všechno bral nějaký radikalistický blázen; my si s ním raději nehrajme. Ani nemůžeme; systém dvou velkých stran, z nichž vítězná rozhoduje o všem a podlehnuvší vykřikuje své námitky z opozičních lavic, lze mít jen tam, kde partajní potěr zůstává bezpečně v pozadí s nějakými dvěma, čtyřmi procenty. Jakmile potěr nakyne k dvaceti procentům nebo dokonce nad zavedenými partajemi početně převládne, je takový systém neudržitelný. Leda na komando, ale to už jsme tady měli. Ne, prosím. Britsko-americký systém má svou výhodu: vítězi voleb se snadněji vládne, bez ohledu na pořád nějaké pišišvory, kteří by také chtěli mít svůj kousek rozhodování. V nedokvašených poměrech, jako jsou tohoto času české, jest záhodno, aby se snadno nevládlo; je třeba pišišvorů, aby těm velkým koukali na prsty. Ostatně jsme zde něco podobného, bezkonkurenční vládu dvou partajních obrů, dobré dvě desítky let také už měli, a jak to dopadlo, není-liž pravda. Vítěze pak odmítat a jako špaček nadávat většina společnosti bude, i kdyby se vítězem měl stát svatý Barnabáš, jelikož jsme v Čechách, amen.
Hannover, 9. listopadu 2013