Neviditelný pes

ROZHOVOR: Jak se cení státní vyznamenání

11.8.2018

V červnovém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz líčil profesor Jaroslav Šesták, jak osudné se mu stalo převzetí Medaile Za zásluhy I. stupně, za zásluhy o stát v oblasti vědy a školství, kterou převzal z rukou prezidenta Miloše Zemana. V jeho domovském Fyzikálním ústavu Akademie věd, kde podporovali prezidentova rivala Jiřího Drahoše, mu pak nebyla prodloužena pracovní smlouva. V současném rozhovoru se věnuje vědě, jejíž původní a přirozené potřeby sdílet a šířit nejnovější poznatky nyní přehlušuje potřeba peněžní a jeho text zde přetiskujeme zejména proto, že jeho dřívější studie byly publikovány právě v našem Internetovém deníku (viz literatura dole).

Fyzikální ústav Akademie věd České republiky dostal na rozvoj fyziky pevných látek 562 milionů korun. Taková dotace jistě souvisí s předchozími kvalitními výsledky ústavu, mezi něž lze určitě zařadit i váš knižní triptych publikovaný nakladatelstvím Springer. Jak se ve světle toho smiřujete s tím, že po půlstoletí vědecké práce vám nebyla prodloužena pracovní smlouva ve výši pěti tisíc korun měsíčně?

Svět je spíše nespravedlivý než spravedlivý: Není to nijak dlouho, co jsme byli svědky toho, že penze československých letců bojujících v řadách RAF za druhé světové války, zdaleka nedosáhly výše penzí těch, kteří je po válce za jejich hrdinství krutě potrestali, a že původci těchto trestů nebyli vůbec pohnáni k odpovědnosti. Takže se vůbec nedivím, že místo ocenění vynikajícího výsledku autora prestižních knih nebo poděkování za dobrou práci oceněnou státním vyznamenáním jsem dostal „vyhazov“. I když to jsou nesouměřitelná přirovnání, ukazují na lhostejnost společnosti, která nevnímá hrdinství a úspěchy jednotlivců jako svůj vlastní přínos a na druhé straně netečně přihlíží ke skutečnosti, že se vytvářejí marnotratné státní instituce, které často žijí jen samy pro sebe.

Vidí daňový poplatník podivný přístup předpojatého šéfa, který neumožnil respektovanému vědeckému pracovníkovi, který je v oboru fyziky pevných látek spoluautorem nového vědního odvětví kinetických fázových diagramů a který spolupracuje s průmyslem, pokračovat ve vědecké práci, ačkoliv k tomu nebyly žádné ekonomické ani odborné důvody kromě politického motivu? Teď tento šéf spolurozděluje půl miliardy právě na obor, kde odstraněný termodynamik, s nemalým H-indexem 26, vynikal a jehož výsledky byly použity pro dobré hodnocení ústavu právě vedoucí k té půlmiliardové dotaci.

Myslíte si, že jinde ve světě to tak nefunguje?

V německých ústavech, srovnatelných s naší Akademií věd, by takový šéf asi musel ledacos vysvětlovat. U nás má ale v rukou silový aparát administrativy, financovaný z daní všech daňových poplatníků, a tak dobře placení ústavní advokáti a poradci mohou použít cíleně nasměrovanou právní analýzu k tomu, jak zdiskreditovat dotčeného pracovníka, který nemá reálnou možnost adekvátní obrany. Prostě se požaduje „držet hubu a krok“ stejně jako za dob panování bývalého bolševika. Proto prosím, abychom se nadále vyhnuli tomuto tématu a věnovali se odbornosti. Prostě se bojím lidské mstivosti!

Dobrá, vyhneme. Domníváte se, že vývoj české společnosti v posledních letech je zříkáním se listopadových hodnot a příznakem nového nástupu komunistů k moci, což podle některých politiků ilustruje podpora KSČM menšinové vládě Andreje Babiše?

Nevím, čemu říkáte „zříkat se listopadových hodnot“. Listopad, jako každá změna, měl své kladné i záporné hodnoty. Při dnešním nátlaku na to, aby se vláda nezapletla s komunisty, je nutné poznamenat, že se na to mělo pamatovat hned po listopadu, kdy se předsedou vlády stal Marián Čalfa, který předtím podepsal pendrekový zákon, a následně byl zvolen Václav Havel prezidentem tehdejším Parlamentem Československa, v němž měli samozřejmě velkou přesilu komunisté. To byl ten okamžik, kdy se jim už v samém začátku otevřela cesta k moci. Náhle měli k dispozici možnost jednoduchého převlečení svých politických kabátů a vstupu do nově se tvořících stran, kde v mnoha případech přežili až dodnes. Připomeňme si zákon č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993, který ustanovuje KSČ za nelegitimní a zločinnou organizaci, a kdy byla možná promarněna příležitost její existenci potlačit. Ideovým a právním nástupcem KSČ se stala KSČM, která sice převzala veškerou členskou základnu KSČ, ale která se zřekla kriminální minulosti KSČ.

Myslíte tedy, že vzhledem k rozložení politických sil po posledních parlamentních volbách nebylo vyhnutí, aby vznikla vláda s podporou komunistů?

Současní kritici KSČM z řad poslanců za svého dlouholetého mandátu – až dvacet let – neudělali nic pro to, aby to změnili, a dodnes nenabídli žádnou státotvornou alternativu. Potenciální řešení vlády bez komunistické podpory měla v rukou pravice, která kdyby měla jen trochu státnické odpovědnosti a odvahy, mohla si pro svoji případnou účast ve vládě vyjednat o hodně více než kritizovaná ČSSD. Také je zde Ústava České republiky a Úřad pro dohled nad politickými stranami, které garantují zachování ústavnosti, takže KSČM může vystupovat jako demokratický subjekt a je součástí voleného politického spektra. Její kmenoví představitelé už pomalu vymírají, ale překvapivě nastupuje mládež. Skutečnou hrozbou pro občanské svobody se možná stávají nadnárodní společnosti, mnohdy některé multikulturní uskupení – neziskovky – a dokonce v některých směrech i samotná Evropská unie. Koneckonců hrozbou mohou být v některých ohledech i takzvané tradiční strany…

Říkáte, že v některých směrech může představovat nebezpečí pro občanské svobody i samotná Evropská unie. Jaké svobody máte především na mysli?

Podle Wikipedie je svoboda možnost, a případně také schopnost, vybírat, rozhodovat a jednat „podle své vůle“, ale také nezbytnost, nést za to i příslušnou odpovědnost. Důležité slovo je odpovědnost jak voličů, ale taky veřejných činitelů a státních institucí, státu a zejména nadnárodních segregací včetně respektu k jeho součástem. Vždy jde o pohled na jedince skrze společnost, a naopak názor na společnost skrze jedince. Ve společnosti proti sobě stojí různé zájmy, které využívají a zneužívají nejrůznější postoje, snaží se je vytvářet a prosazovat, a je dobré, pokud se vytvoří konsenzus s potřebou „společného dobrého bydla“. O evropské myšlence „společného bydla“ víme, že se jí věnoval už král Jiří z Poděbrad, a o sjednocenou Evropu usiloval například i Jan Amos Komenský.

Nicméně z hlediska historie evropské integrace je zřejmě nejzajímavější přínos T. G. Masaryka, který prohlásil, že pro Evropu by bylo nejlepší, kdyby se opět obnovilo Rakousko jako federace, upínal své naděje k tzv. Malé dohodě i k myšlenkám Podunajské konfederace. Nestalo se a je dnes bohužel smutnou skutečností, že současná podoba Evropské unie, založená na nedobře postavené Lisabonské smlouvě, pomalu ztrácí svoji životaschopnost, což ale neznamená popření objektivních předností integrace jako takové. Přístupovou smlouvu České republiky k EU jel tehdy do Athén podepsat prezident Václav Klaus, ale netajil se svými obavami nad ztrátou české suverenity, kterou jsme už jednou zažili jako vazalové sovětské RVHP. Když pak vstup do EU skutečně nastal, zvolil symbolické gesto a vystoupal na mytickou horu Blaník se slovy: „Chci vyzvat všechny z vás ke svornosti, ale varuji před nepřiměřeným očekáváním, po němž může následovat deziluze.“

Evropská unie bývá označována za dobrou myšlenku, která se postupně zvrtla. Co považujete za největší chyby evropské integrace pod hlavičkou EU?

Zapomeneme-li na předlužené Řecko, stala se prvním momentem dezintegrace EU její finanční krize, která se překrývala s francouzským prezidentstvím EU v roce 2008. Tehdy se uskutečnila záchrana bank, a do určité míry i záchrana států, což ale nemělo být zaplaceno právě ze společných peněz rozpočtu Evropské unie. Následně EU podlomil Brexit a dlouhodobý problém masové migrace z problémových oblastí světa, znepokojující přístupem vládnoucích evropských elit, které podlehly sociálně-inženýrské představě, že masová migrace evropský kontinent propojí a stmelí.

Výsledkem se však stává opak, protože spoluobčané, kteří nejednali protiprávně, nedopustili se ilegálního přechodu hranic, musejí ze svých řádně placených daní sponzorovat nemalé sociální dávky a slušné bydlení ilegálním ekonomickým migrantům s vědomím, že může dojít k ekonomickému rozvratu jejich domoviny. Bohužel v mnoha případech se názory zvolených osobností povýšily nad zájmy jejich voličů. Na druhé straně nelze souhlasit se všemi euroskeptiky, kteří se snaží bagatelizovat úspěchy Evropské unie. Konsenzus „dobrého bydla“ integrace je důležitý pro naši samou existenci a není vyloučeno, pokud by se EU rozpadla, že bude v Evropě za pár let opět narůstat nebezpečné napětí mezi jejími jednotlivými národy, které v minulosti vyústilo až do světových válek.

Česko postupně vystřízlivělo z nadšení pro členství v Evropské unii, ale zřejmě i z iluzí, jaké vyvolaly přelomové události před 29 lety. Podle studie sociologa Daniela Prokopa se do věku padesátníků dostala generace, která sice uvítala listopad 1989, ale nyní volí Andreje Babiše a Miloše Zemana, protože je systémem zklamaná. Čím jsou podle vás lidé z vývoje posledních téměř třiceti let nejvíce zklamáni?

V listopadu jsme zvonili klíči za nástup svobody, a tak jsme dosáhli toho, že dnes už můžeme volně cestovat, podnikat a třeba i povinně nepracovat, ale musíme na to finančně mít. Můžeme veřejně říkat, co chceme, ale většinou to nikoho nezajímá... Tehdy po listopadu řekl ve svém projevu nově zvolený prezident slavnou větu „Tato země nevzkvétá“, a měl pravdu. Byli jsme pod okupací sovětských vojsk a výdaje spojené s touto okupací byly prý okolo pěti miliard korun. Vyráběli jsme „ležáky“ pro sklady, měli jsme neefektivní ekonomiku, ale státní dluh byl asi jen 19 miliard. Od listopadu se zdesetinásobily platy i ceny, ale dnešní státní dluh je stonásobný – a tak je třeba se ptát, kam zmizely ty miliardy? Provedla se privatizace, a třeba státní banky se prodaly do zahraničí za cenu srovnatelnou s jejich současným několikaročním výnosem, samozřejmě odváděným mimo republiku, a tak celkový přesun financí do zahraničí dosáhl až sedmi procent HDP! Vznikl právní paskvil, když obyvatelé domů, které si je dostavěli a několikanásobně zaplatili, se musejí vystěhovat. Stát odškodňoval v minulosti pojišťovny i banky, měl by tedy teď podat pomocnou ruku i postiženým občanům v kauze H-Systemu, ovšem s nemalým rizikem, že se na něj vrhnou všichni okradení a podvedení se žádostmi o odškodnění. Zprivatizovaly se doly, které se převtělily do zlatých dolů osobního zbohatnutí.

Zlatým dolem privatizace OKD pro Zdeňka Bakalu určitě byla, to úplně opačně dopadli tamní horníci s rodinami a český stát. Když si vzpomeneme, že před volbami v roce 2010 daroval právě finančník Zdeněk Bakala ODS, Kalouskově a Schwarzenbergově TOP 09 i Věcem veřejným dohromady 28,5 milionu korun, neukázali tím ale čelní politici těchto stran, že jim dění kolem OKD vůbec nevadí?

Nejen to. Právě tuto privatizaci před sněmovními volbami 2010 nezakrytě podpořily strany pravice, která se dokázala seriálem svých přehmatů zkompromitovat a navíc připravila stát o obrovské peníze. Jmenujme jako příklad kauzy: kampeličky, Agrobanka, IPB, Harvardské fondy, Motoinvest, KeyInvestments a tak dále. Stali jsme se tak nevědomými současníky řady úplatkářských akcí, jejichž hodnota mnohonásobně převýšila cenu sovětské okupace. Nepotrestaní korupčníci se nám více či méně skrytě vysmívají a my se můžeme jen ptát a ptát, hledat odpovědi a zpovídat politiky. Řada z nich provedla, co provedla, a zmizela v zapomnění, bez jakékoliv odpovědnosti, jak právní či morální. Původně zatracovanou vedoucí úlohu jedné komunistické strany tak nahradila vnitřně propojená vůdčí úloha libovolných politických stran, které jsou právě u koryta anebo o ně usilují, ačkoliv navenek spolu soupeří. Nastala doba stále ještě turbulentního politikaření. Na druhé straně však žijeme v přepychovém světě, o kterém se našim předkům ani nezdálo, prožíváme relativně luxusní život, ale možná jsme měli na dosah ještě lepší, možná jsme mohli být druhé Švýcarsko, kdo ví?

V úvodu jsme zmínili více než půlmiliardovou dotaci pro Fyzikální ústav Akademie věd na rozvoj fyziky pevných látek. Jaký byl ten vývoj po roce 1989 z pohledy vědy, ať už jde o podmínky pro bádání, financování, ale i z hlediska prestiže samotných vědců? Je vůbec veřejná soutěž s anonymním posouzením předložených projektů zárukou, že se dotace na veřejně prospěšný účel, tedy grant, dostane do těch správných rukou, a veřejné prostředky tak budou využity optimálně?

Vzpomínám na těžký zrod grantových agentur (GA) v roce 1990 a zánik GA Akademie v roce 2013, což byla nesmírná škoda, protože šlo podle mého názoru o nejlépe fungující GA, která sehrála v devadesátých letech nepředpojatou a klíčovou roli při financování základního výzkumu. Bohužel doplatila na domněnku o prospěšnosti reformy výzkumu a inovací, a zejména její části věnované účelovému financování. Za minulého režimu šlo financování za ústavem, kde si vědecká komunita dobře odhadla, který směr vývoje je perspektivní. Samozřejmě se to nevyvarovalo osobního zneužití. Proto GA zavedly pro jednotlivé badatele možnost podat vědecký záměr – projekt. To však může jak narušit odborné nesměrování ústavu, tak přinést nově hledané orientace. Neodmyslitelnou součástí soutěže o podporu projektů se tak stala hra na granty, tj. na projekty požadující finanční účast GA.

Zde je nezbytné si uvědomit, že pro zajištění akceptovatelnosti projektu je nutné už předem vynaložit nemalou práci, a to nejen z hlediska jeho odborné kvality, ale také po formální stránce, z hlediska připravenosti a průchodnosti dokumentu přes správně vyplněné formuláře ve všech požadovaných náležitostech, zejména „kolonek“. To vše s vidinou předem nezjistitelné a každopádně malé úspěšnosti, která nedosahuje ani 30 procent, což je hranice, při které je objektivnější losovat než oponentně hodnotit. Tím se vlastní náplň vědy začala oddělovat od jeho formální projektové prezentace se snahou získat pozitivní ohodnocování často bez ohledu na podstatu problému. Zrodilo se tak často matoucí soupeření o vědu, které se stalo především součástí dodatečného přijetí nejrůznějších kritérií, jejich přizpůsobování podle vlivu resortů, osobností, oborů, disciplín a tak dále.

Nemůže věda v důsledku takto nastaveného systému sklouzávat k honbě za financemi na úkor samotných výsledků?

Granty se dnes staly doménou „vzorové“ administrativy, jakési perfektní „dovednosti“ podávání, a nikoli bohatosti „kvality“ vědecké originality. Průměrný grant se pohybuje v rozsahu minima dvaceti stran odborného textu, což reprezentuje alespoň stovku hodin práce, suma sumárum jeden podaný grant představuje zhruba čtvrt milionu korun vynaložených zaměstnavatelem včetně mzdových nákladů. U deseti grantů už je to dva a půl milionu a pro téměř dva tisíce v roce 2013 neudělených grantů se tak promarnila suma téměř neuvěřitelných půl miliardy korun. To je stejná, byť jen fiktivní suma, jaká se prošustrovala při prodeji OKD a ke které se nikdo nehlásí, přičemž tehdejší ministr financí se dušuje, že všechno bylo v pořádku, že posudky byly pečlivě vypracovány a převod legálně schválený. I tady v GA byly posudky formálně v pořádku, legálně posvěcené, nicméně půl miliardy přišlo vniveč a nikdo za to není zodpovědný, protože všichni mají své pevné alibi, že pracovali korektně a podle zákona. A výsledky vzniklé v neoceněných grantech nikoho nezajímají...

Vy jste autorem několika významných publikací ohledně správného hodnocení vědecké práce. Jak lze tedy co nejobjektivněji měřit její úspěšnost?

Věda a znalosti se rozvinuly do neuvěřitelných rozměrů, což vedlo k velmi úzké badatelské specializaci. Věda se navíc stala územím, na kterém se nachází i finanční prospěch, nebo alespoň slušně placené zaměstnání. Za plat je potřeba vykázat pracovní výsledky a vyvstává otázka, jak hodnotit vědecké výstupy, a nabízí se prostá odpověď: Jako všechno – jen jednoduchým spočítáním. Jaká hnací síla se tak vyžaduje, aby spoluvytvářela nárůst vědeckých prací? Původní a přirozené potřeby sdílet a šířit nejnovější poznatky nyní přehlušuje potřeba peněžní. Tuto skutečnost vystihuje populární výrok „Pracuj, dokonči a publikuj“ (work-finish-publish), který se připisuje anglickému fyzikovi a chemikovi devatenáctého století Michaelu Faradayovi, jenž v tomto výroku viděl nejen chronickou pravdu, ale i výstrahu: „Publikuj, nebo zhyň, badateli!“ To dnes platí dvojnásobně!

Dá se to chápat i tak, že publicita se dnes stala hlavním motorem vědy?

Nyní existuje něco mezi 30 tisíci až 40 tisíci odborných časopisů, jejichž přesný počet nelze zjistit. Produkují kolem 50 milionů článků s předpokládaným nárůstem 1,5 milionu článků za rok, přičemž publikace jednoho článku přijde asi na deset tisíc dolarů. Jednotlivec si pak může článek zakoupit za cca 40 dolarů, zatímco knihovny předplácejí odebírání celého časopisu za desítky tisíc dolarů. Záleží na tom, jak je časopis ceněn. K tomu slouží řada kritérií, nejznámějším se stal impakt faktor (IF), ukazující citovanost jeho publikací v dalších článcích. Publikované články vytvářejí peníze, a tak slouží jako inspirativní zdroj pro financování vzniku dalších článků a provozu dalších a dalších periodik. Redakce tak musí v návalu článků odmítat více než polovinu zaslaných rukopisů okamžitě, a to jen na základě osobního rozhodnutí svých redaktorů, tedy bez jakéhokoliv recenzního řízení (peer-review).

Jak mají autoři odmítnutých vědeckých článků postupovat, pokud opravdu stojí o to, aby se jejich texty dostaly k veřejnosti?

Autor se musí doprošovat poctivého slyšení, což vede k rostoucí nadřazenosti redaktorů, k jejich dominantnímu postavení a k následné diskriminaci všeho, co nechtějí či si nepřejí uveřejnit. Mohou to ospravedlňovat tím, že v zaslaném článku jsou nepodložené, podezřelé a nevědecké myšlenky, což ale smaže rozdíl mezi uzancí a žádoucím novátorstvím. Autoři se tak přímo stávají rukojmími, a pokud nenaleznou či si nevytvoří spřátelené redaktory, nemají velkou šanci uspět. Jak uvedl německý fyzik Max Planck: „Nová vědecká pravda se neprosadí přesvědčováním oponentů, ale spíše tím, že oponenti zemřou a nová generace vyroste pod dojmem platností nových faktů.“ A tak se podhoubí nenáviděné ekonomické korupce vytváří i ve vědeckém světě.

Literatura:

* V. Hořejší ´Scientometrie aneb můžeme měřit kvalitu vědecké práce? Vesmír 7 (2002) 8

* J. Hrbáček ´ Z cizího se rozhazuje nejlépe´ Neviditelný pes 07/03/2013, též EURO 9/2013

* P. Janoušek ´Věda jako agón: volná soutěž a falešná hra´ Vesmír 92 (2013) 107-111

* F. Dostál ´Někde mezi rychlou a pomalou vědou´ Vesmír 96, 52, 2017/1

* J. Šesták ´Jsou zobjektizované grantové agentury dostatečně objektivní? – rok poté´ Neviditelný pes 6.6.2013

* J. Šesták ´Alibismus na prvním místě aneb degradace vědy na hodnocení a administrativu Neviditelný pes, 21.3. 2014

* J. Šesták ´Podporuje GAČR vědu, nebo ji někdy i sabotuje?´ Neviditelný pes, 23.5.2016

* J. Šesták ´Projekty, posudky a peníze´ Neviditelný pes, 10.7.2017

* J. Fiala. J. Šesták ´Reflections on how to evaluate the professional value of scientific papers and their corresponding citations´ Scientometrics 112 (2017) 697-709

* Můžeme měřit kvalitu vědecké práce?

* M. Petr: Věda pro hodnocení nebo hodnocení pro vědu?

* Oceňovaný vědec jde do sporu s Akademií věd, rozhovor. Parlamentní listy:

* Kniha Thermal Physics and Thermal Analysis, Springer 2017, ISBN 978-3-319-45897-7

* Kniha ´Provídky: na pomezí vědy a filosofie přírody´, ZČU Plzeň 2018, ISBN 978-80-261-0781-1

Emeritus a dr.h.c.



zpět na článek