*Jaké je Vaše současné postavení? Někteří lidé Vás podezírají, že jste tuto krátkou misi v „úřednické vládě“ vzal z vypočítavosti, s tím, že když volby vyhraje ČSSD, stanete se policejním prezidentem, v opačném případě přijmete nějaké protidrogové angažmá v Bruselu. Co Vy na to?

Jsem prvním náměstkem ministra vnitra. To, že jsem ve služebním poměru, je naprosto běžná věc. Ostatně můj kolega (dříve náměstek, nyní generální ředitel Hasičského záchranného sboru na úrovni náměstka ministra vnitra), genmjr. Ing. Miroslav Štěpán, je také ve služebním poměru, aniž by to kdy vzbuzovalo emoce. Co se mých plánů týče, chci řádně dokončit tuto práci, a celou agendu předat po volbách nové politické reprezentaci. Pak se vrátím tam, kde jsem začal po odchodu z policie, tedy k protidrogové agentuře. Žádná nabídka z Bruselu nepadla a nemám ani náznak, že by se něco chystalo.

Strukturovaná analýza

*Jaké jsou Vaše současné úkoly? Slyšel jsem, že Vaše pracovní nasazení a ukládané termíny jsou vražedné?

Analyzujeme činnost trestněprávních orgánů, abychom získali konkrétní poznatky, jak účinněji zasahovat proti extremismu. V obecné podobě poslouží výsledky této analýzy jako podněty k případné reformě struktury a činnosti policie.

Vytvořil jsem tři pracovní skupiny. V první je operativa – zpravodajci a policisté. Předmětem jejich činnosti nejsou konkrétní případy, ale metodika práce a vzájemná součinnost. Mají říci, co funguje, co ne, proč a co s tím. Druhá, právně legislativní skupina, má určit, kde jsou slabá místa trestního řízení. Zda v kvalitě policií zajišťovaných důkazů, činnosti státního zastupitelství, ve formalismu soudů, nebo v nedostatečné legislativě. Třetí skupina reprezentuje společenské struktury, které čelí extremismu jakékoliv provenience. Učí se spolu mluvit, protože důsledky nekoordinovaných, byť dobře míněných aktivit mohou být často kontraproduktivní. Pokud jde o termíny pro plnění úkolů těchto pracovních skupin, máte pravdu - jsou v řádu dnů, nikoliv měsíců.

Zřídil jsem si ještě skupinu poradců, kterou pracovně nazývám Gedeon (pozn. nejproslulejší starozákonní soudce, jehož jméno se překládá jako „lamač“, „bořič“, který si z více než 30.000 bojovníků vybral 300 – a s nimi způsobil nepříteli těžkou porážku; následně odmítl nabídnutou mu dědičnou hodnost královskou). Rom, Žid, křesťan a kriminolog se snaží odstraňovat škodlivé stereotypy. Například náš romský kolega přesně ví, proč není dobré pojmenovávat věci jednostranně („všem Romům je ubližováno“ apod.). Ví, jak Romy přesvědčit, aby zůstali v klidu a nedali záminku k násilí, na níž extremisté čekají. Požaduje ale jasně deklarovanou a garantovanou politickou vůli, aby se romská komunita mohla vzchopit a pozvednout. Ta však musí současně sama ukázat vůli a vstřícnost. Začíná to třeba úklidem kolem domů.

*Jsou již nějaké výsledky činnosti těchto skupin?

Konkrétním příkladem je žádost ministra vnitra starostům, aby na svých úřadech určili gestora pro boj proti extremismu, aby jak policie, tak i pro vládní i nevládní organizace měly jasného partnera. Tím by byl položen základ pro jednotnou aplikaci práva v této oblasti po celé republice. Vzniká manuál pro státní administrativu, aby role a zodpovědnosti byly v těchto situacích dopředu jasné a mimo diskusi. Výsledkem práce všech tří skupin pak bude i zevrubná analýza příčin současného stavu, určená pro politiky. Ti totiž občas působí jako náboroví agenti neonacistů. Spanilé jízdy z Prahy, focení s Romy, jednostranná prohlášení, jak je jim všem ubližováno. Přitom mezi Romy jsou lidé dobří, ale i špatní, a místní obyvatelé v tom žijí a dobře to vědí. Taková ideologizace pak ty místní naštve a tleskají, když tam přijdou neonacisté.

Politika proti rozumu

*Mluvil jste o tom s ministrem Michaelem Kocábem?

Nemluvil. Zprostředkovaně jsem se dozvěděl, že ve svých orgánech nechce mít „estébáka“. A přitom se dlouhou dobu osobně známe a vycházeli jsme spolu normálně. Chová se podobně jako bývalý předseda strany zelených Martin Bursík, který se v parlamentu skoro zalykal, mluvě o „jednotkách StB“ a „vnitřním nepříteli“. Z jedné strany se po Evropě rozmáhá islámský extremismus, z druhé strany neonacismus – a oni jenom honí politické body.

*Co říkáte na Bursíkovu kritiku Vašeho zvyku povyšovat podřízené mečem?

To je téměř nehodné komentáře. Ten člověk vůbec neví, o čem hovoří. Tyto rituály jsou kultivovány mezi příslušníky všech dobrých policejních i vojenských jednotek na celém světě, neboť pomáhají budovat týmovou sounáležitost.

Svoboda je drsná

*Mluvme o neonacistech, jejich demonstracích a projevech na veřejnosti. Ve Spojených státech – jak je vidět třeba na YouTube – je připouštěna svoboda slova do takové míry, na jakou zde opravdu nejsme zvyklí. Podobné případy u nás jsou veřejností bouřlivě kritizovány, aniž by dosahovaly oné „americké“ úrovně.

Asi si budeme muset zvykat na trochu tvrdší projevy svobody slova. Kriminalizující hranicí je pak jednoznačně rozněcování nenávisti. V praxi je však téměř nemožné dosáhnout obecného souhlasu, kdy je tato hranice překročena. Často se v tom promítají i politické zájmy. Zákazy nějakých organizačních celků, ať se nazývají jakkoliv, podstatu věci neřeší. Extremistická základna se v mžiku přelije jinam a činí toto úsilí státu směšným.

*Jaký postup považujete za smysluplný?

Jsme v pozici hasičů, kteří jsou posláni na požár. Musíme čelit aktuálním důsledkům, ale současně i šetřit, proč k požáru došlo. Politici by o tom měli iniciovat široký společenský diskurs, neměli by tuto analýzu nechat pouze na policii. Rozmach extremismu, podobně jako zneužívání drog, jsou důsledky stavu společnosti. Extremismus parazituje na neřešených, nebo špatně řešených problémech. Je to prostě temná stránka konzumní společnosti, které chybí hodnoty, odpovědnost, morální vzory.

Když se někdo pokusí o něco vážnějšího, nevýdělečného, čili z komerčního hlediska nepochopitelného, dostává zesměšňující, v horším případě třeba až extremistickou nálepku. A přitom může jít třeba o tak elementární věc, jako je vztah k vlasti – hned je z vás nacionalista. Tímto se vlastně nahrává neonacistům, kteří si pak společností opuštěné téma přivlastní a zneužívají. To vše je ještě umocněno nekulturností politické scény. Mladí lidé dostávají radu: buďte bezstarostní, užívejte si, správu věcí veřejných ponechte na nás. Až však zestárnou či onemocní a začnou se starat, budou vzteky bez sebe.

Důraz na spravedlnost

*Rozumím-li tomu dobře, je řešením zejména zvýšení společenského důrazu na spravedlnost?

Samozřejmě. Není dne, aby si někdo nepostěžoval na špatnou vymahatelnost práva. Statistiky o kriminalitě jsou jedna věc, lidé vědí své – kolik jich bylo okradeno, vykradeno a podobně. Obrovské problémy způsobené druhotnou platební neschopností – podnikatelé čekají, že je stát ochrání, ale nakonec je ruinují odvody za platby, které nedostali – a soudy se táhnou nekonečně dlouho! Ta frustrace je tak velká, že i inteligentní lidé přemýšlejí o rychlém a jednoduchém zavedení „pořádku“, přestože by si za normálních okolností rychle spočítali, kam ta cesta vede. Nezapomínejme, jak se dostal Hitler k moci.

Musíme přestat extremismus bagatelizovat; musíme ho vzít vážně, protože dosti přesně indikuje společenské nešvary. Je to extrémní, ale autentické vyjádření – a když ty okraje společnosti budou růst a mohutnět, je po demokracii. Musíme bez ideologizování analyzovat příčiny tohoto jevu a přednostně je řešit. Jedině tak se omezí skutečná podpora extremismu.

Někteří politici dokáží ale parazitovat i na nejzávažnějších problémech. Jedni se na nich různými pseudořešeními zviditelňují, jiní si dokonce tímto způsobem pomáhají ve svých obchodech! Další pak situaci ideologicky vyhrotí a brojí proti extremismu tak, že to již připomíná klasickou manipulaci s využitím fikce vnitřního nepřítele. Vládní strany ho prý mají pod kontrolou, opoziční strany jím zase straší. Vládní strany jím straší pro případ, že by se dostala k moci opozice. Opozice uklidňuje dopředu, že vše bude pod kontrolou, vyhraje-li volby ona. Nic nového pod sluncem.

*Co se pořádku týče, zde se dotýkáme především pravicového extremismu. Můžete ho srovnat s levicovým? Čím se liší, co mají společného? Mnohdy se zdá, že extremistům je ideologie lhostejná, že se chtějí prostě jen servat. Dopoledne jedni za Marxe, druzí za Hitlera. Odpoledne se jdou už společně porvat s fotbalovými fanoušky třeba z Ostravy. Nakolik jde o ideologii, a nakolik o pouhou agresi?

Aktuální viditelné projevy extremismu jsou opravdu většinou motivovány potřebou se nějak fyzicky vybít. Pokud se týče možného ideologického pozadí, není možné podcenit potenciální destruktivitu jakéhokoliv extremismu. Na to jsou zákonem úkolovány zpravodajské služby. Policie zase ze zákona musí chránit životy, zdraví a majetek občanů. O její prioritní pozornost si svou činností řekli tzv. pravicoví extremisté. Levicoví extremisté provokativní pochody proti třeba chánovským Romům nepořádají. Budou-li provokovat násilí, bude se jim policie věnovat se stejnou péčí.

Chránit, ne ideologizovat

*Ozývá se kritika, že policie nerozehnala shromáždění rozpuštěného občanského sdružení Komunistický svaz mládeže na pietním aktu v Lidicích. Titíž kritikové se ale na druhou stranu bojí, že policie bude dělat razie po bytech a hledat zakázané symboly, vlajky a podobné fetiše. Jak z toho bludného kruhu ven?

Pragmatický přístup policie v této oblasti lze odvodit z drogové problematiky. Vlastnění inkriminovaných fetišů („v množství menším, než malém“) budiž soukromou úchylkou jednotlivce. Nikoliv však jejich distribuce a propagace. Z ideologicky motivovaných kritik „nečinnosti“ policie vůči různým verbálním projevům a symbolům však mne jímá hrůza. Policie by se lehce mohla stát obdobou keystoneských strážníků z Chaplinových grotesek, pádících za každým sprejerem malujícím nějaký zakázaný symbol někde na zeď, zatímco lumpové budou v klidu krást, loupit či vraždit.

Nedávno jsem byl tázán, zda znám jednoduché a rychlé řešení této situace. To, co navrhuji a zastávám, je přes zdánlivou jednoduchost těžké a složité. Naše civilizace by se měla navrátit ke svým konstituujícím hodnotám, kterým se stále vzdaluje. To je podle mne ten kámen úrazu. Každý člověk potřebuje hodnotové pilíře. A zde je právě nejlépe vidět, jak politici selhali.

*Souvisí to s „moderní“ kalkulací, činit pouze to, co se mi vyplatí?

Jistě. Vždyť vypočítavost, návratnost investic je dnes základní starostí moderního člověka. Činit něco, u čeho nekalkuluji, zda se mi to vyplatí, protože to konám pouze proto, že to pokládám za správné, to je dnes považováno skoro za bláznovství. Ale naštěstí existuje mnoho nejen duchovních, ale i policistů, kteří se takto chovají – a v tom je naše naděje. Mimochodem, je velmi zvláštní, kolik styčných bodů mezi těmito povoláními existuje. Už třeba to, že kdyby to ti poctiví a oddaní nepovažovali více za poslání, než profesi, asi by to nikdy nemohli dělat.

Jiří Komorous (48)
Absolvent Právnické fakulty UK. Po absolvování základní vojenské služby (1984) vyšetřovatel Veřejné bezpečnosti, poté absolvoval Důstojnický internátní kurz I. Správy Sboru národní bezpečnosti (1988-1990). Byl prověřen prověrkovou komisí a vrátil se na kriminálku (detektiv protinarkotického oddělení Správy hlavního města Prahy). 1991 jmenován náměstkem ředitele Protidrogové brigády Federálního policejního sboru; 1993 zástupcem vedoucího Odboru drog Ústředny kriminální policie ČR; 1994 vedoucím téhož odboru; 1995 ředitelem Národní protidrogové centrály Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu; 2001 ředitelem Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování (NPC). 2009 odešel do civilu a stal se ředitelem Antidrogové agentury.

Týdeník EURO 29/2009