Čím si vysvětlujete špatný výsledek Realistů v jejich prvních volbách?
Neúspěch Realistů má řadu příčin. Jak nepříznivých okolností, které jsme nemohli ovlivnit, tak naše vlastní chyby. Mezi nimi bych zdůraznil především špatné rozložení financí v čase. Dá se říci, že jsme přepálili start a pak nám došel dech. Místo aby kampaň gradovala, tak vyvolala velká očekávání a pak zhasla. Když řeknete A a neřeknete B, nemůžete být srozumitelný. To byla hlavní chyba, ale dopustili jsme se i řady dalších.
Nepříjemnou roli sehrál také krátký čas na přípravu a malý realizační tým. Nezapomínejme, že naše konkurence se mohla soustředit jen na vedení kampaně. My jsme během 11 měsíců založili novou stranu, nabrali členskou základnu, vybudovali jsme organizace v krajích, sepsali velmi solidní program a realizovali náročnou volební kampaň. To není málo, ale přes obrovské nasazení všech členů to nestačilo.
A také tu byly okolnosti, které jsme ovlivnit nemohli. Například systematický bojkot ze strany médií, především veřejnoprávních nebo vydavatelství Economia. Prostor nám nedala ani Prima, která Petra Robejška pozvala do předvolební Partie a na poslední chvíli mu pozvánku zrušila. Porovnejte to s tím, jak televize i tisk protežovaly Piráty a Starosty. S tím se těžko bojuje.
Ale opakuji, klíčových chyb jsme se dopustili my sami a ty jsou hlavní příčinou neúspěchu.
Jaké máte jako politický analytik vysvětlení pro to, jakým způsobem složili voliči novou Poslaneckou sněmovnu? Proč je jeden tak jasný vítěz a mnoho poražených včetně Realistů, s nimiž jste šel jako pražský lídr do voleb?
Vítěze a poražené letos odlišovala zejména síla osobnosti a touha po vítězství. Tyhle volby neměly programové téma, jejich tématem byl Andrej Babiš. Ten opanoval veřejný prostor nevídaným způsobem. Proměnil volby v referendum o sobě. Důvěru mu sice projevilo „jen“ 30 procent voličů, ale to mu při rozdrobenosti opozice mezi osm stran bohatě stačí. Navíc bylo vidět, že ho ta kontaktní kampaň baví, že ho nabíjí. On strašně chce vyhrát, lidé to cítí a chtějí jít s vítězem. A Babiš iniciativu neztrácí ani teď. Zatímco ostatní ještě nevěřícně zírali na výsledky voleb, on už byl zase v terénu. Pár dní po volbách vyjel do krajů, tam se opět potkává s lidmi, děkuje jim a neúnavně jim vysvětluje, jak jsou ostatní strany nekonstruktivní a jak ho do té menšinové vlády vlastně samy ženou. Nevím, kdo mu to radí, ale radí mu skvěle.
Za více než tři týdny od voleb se situace příliš nevyjasnila. Hnutí ANO zatím nesehnalo nikoho pro podporu či toleranci své menšinové vlády, ale bez něj žádná vláda vzhledem k rozložení sil ve Sněmovně také vzniknout nemůže. Kudy vede cesta k tomu, abychom měli řádnou vládu? Začněme možnou pomocí SPD Tomia Okamury a KSČM, může si ji Andrej Babiš dovolit přijmout, a v jaké podobě?
Proč by nemohl? Letos jej volili zejména bývalí voliči ČSSD a KSČM. Ti mu takový mocenský formát určitě odpustí. Otázka je, zda jej chce Andrej Babiš. Být čtyři roky rukojmím Tomia Okamury? Děkuju pěkně, to by bylo drahé i na něj. Podle mě stojí o stabilnější formát. Já ty tanečky s menšinovou vládou vnímám spíš jako způsob, jak dostat ostatní strany pod pořádný mediální a společenský tlak. Babiš jim ukáže, jak by to vypadalo, kdyby vedle spravedlnosti, FAÚ a Finanční správy ovládl také všechny tři tajné služby, NBÚ, GIBS a vnitro. A tuhle ochutnávku, myslím, stráví málokdo. Rychle povolí a sednou si k jednacímu stolu.
Považujete za možné, že by se nakonec k vládnutí dali dohromady partneři z dosluhující koalice? Podle informací z tisku v ČSSD pomalu zraje varianta spolupráce s hnutím ANO, Petr Pithart říká, že „raději ve vládě s Babišem než zcela mimo“. Mohou sociální demokraté a lidovci účastí na vládě víc ztratit, nebo získat, než pobytem v opozici?
Sociální demokracie má astronomické dluhy a také spoustu zasloužilých straníků, kteří teprve přijdou o místa. Nemluvím o končících poslancích a asistentech. Mluvím o spoustě lidí, kteří ještě působí na vládních resortech a v podřízených organizacích. To jsou tisíce socialistů závislých na státu. Ti všichni budou tlačit vedení ČSSD k účasti na vládě. Navíc řada sociálních demokratů žije v obavě, že Andrej Babiš zneužije v budoucnu výkonnou moc proti nim. Takže oni vlastně ani jinou možnost, než do toho jít, nemají. Nebo můžou zavřít krám a začít znovu na zelené louce. Lidovce asi řešit nemusíme. To je takové politické UHO. Univerzální hnědá omáčka, kterou lze servírovat k jakékoli koalici.
Když pomineme na mandáty chudičké TOP 09 a STAN, jsou ve hře už jen ODS a Piráti. Jakou roli by mohly tyto dvě takřka rovnocenné strany v povolebním řešení sehrát?
Piráti jsou zatím dost nečitelní. Program u nich není podstatný, ten byl napsán tak, aby zakryl skutečné názory a postoje členské základny. Ty jsou přitom hodně nalevo. Jsem zvědavý, jestli je dokáže Ivan Bartoš udržet na uzdě. Pokud ano, můžou v Poslanecké sněmovně zakotvit dlouhodobě. Sice to příště asi nebude dvouciferný výsledek, ale i opakované zvolení bude úspěch. Jestli však zopakují chybu svých předchůdců a vlezou do vlády, tak je to spolehlivě zničí, stejně jako to zničilo Zelené a véčkaře.
ODS to má daleko složitější. Je to jediná strana, která má volební výsledek i dostatek zkušeností, aby dokázala v koalici s Babišem dosáhnout určité míru rovnováhy. Současně vědí, že je to může definitivně pohřbít. Každopádně se brzy ocitnou pod obrovským tlakem svých sponzorů, kteří samovládu Andreje Babiše skutečně nechtějí. Společně s veřejností a médii je budou tlačit k nějaké formě dohody a převzetí odpovědnosti. Tu pozici jim opravdu nezávidím, není z ní dobré východisko. Buď se zachovají státnicky a zničí svou značku nebo se zachovají zásadově a poškodí svou zemi. Těžká volba.
Zkusil byste odhadnout, kdo nakonec vábení hnutí ANO podlehne, a za co? Bude hrát roli úvaha, že by Babiš mohl všechny ostatní zbavit všeho vlivu na státní podniky a na státní správu, tudíž oni „zmoudří“?
Dnes mi přijde o trochu pravděpodobnější, že ve druhém kole strčí hlavu do smyčky ČSSD. Je zkrátka vyhladovělejší než ODS. Otázkou zůstává, zda o ně stojí Babiš. Spolupráce s ODS by pro něj byla čistší, stabilnější a programově snazší. Určitě by ji preferoval. Ale ta jednání jsou v samém počátku, těžko dnes předvídat, jak se do ledna situace vyvine. O jednom však nepochybuji. Andrej Babiš sestaví ve druhém kole většinovou vládu, která získá důvěru.
Velkou pozornost už ale začíná přitahovat blížící se přímá prezidentská volba, k čemuž velkou měrou přispěl ohlášením své kandidatury na poslední chvíli Mirek Topolánek. Má naději uspět? A co soudíte o něm jakožto osobě i o jeho politické historii?
Uspět může, nepochybně na to má. Za dobu, co zmizel v ústraní, jako by vyzrál. Nevím, jestli to dělají ty šediny a vousy, ale působí důstojněji, než když zastával úřad premiéra. Přitom zůstal svůj, stále je přiměřeně sebejistý a nepřiměřeně lidový. Mluví od srdce, ale přitom je vidět, že důkladně promýšlí co, proč a kdy říká. Má tah na branku a je cítit, že chce vyhrát. Takže největší překážkou v cestě Mirka Topolánka na Hrad nebudou ani tak jeho soupeři, jako sám Mirek Topolánek. Teď upoutal pozornost a vyvolal velká očekávání. Logicky bude následovat přetřásání všech jeho chyb a skandálů z minulosti, možná se objeví i něco nového. Také bude hodně záležet na tom, jakými lidmi se obklopí. Ale šanci zabojovat o druhé kolo nepochybně má.
Pomůže Topolánkova kandidatura Miloši Zemanovi tím, že zastíní dlouhodobě se propadajícího Jiřího Drahoše, o kterém i „kavárna“ tvrdí, že je „želé 2“? Nebo je nutné se bát toho, kdo expremiéra do boje o prezidentský úřad vyslal?
Nepomůže. Topolánek naopak Zemana ohrožuje, nebojí se říci na plná ústa, co cítí a co si myslí. Ti zbývající jsou děsně fádní, chybí jim charisma i obsah. Buď nemají co říci, nebo raději mlčí, aby si svými skutečnými názory neodehnali příliš mnoho voličů. Profilují se hlavně jako „antizemani“, ale to není program. Stávajícího prezidenta porazí jen ten, kdo dokáže oslovit a získat voliče z jeho tábora.
Favoritem zatím rozhodně zůstává Miloš Zeman. Mirek Topolánek je absolutní „game changer“, má velkou šanci zabojovat o druhé postupové místo. „Antizemani“ jsou jeden jako druhý. Největší charisma má asi Hilšer, ale média budou nejspíš ještě chvíli protežovat Drahoše. Ten může skutečně dopadnout jako Jan Fischer, na kterého jste narážel ve vaší otázce. Když přišly v roce 2013 první televizní debaty, shořel jako papír. Pan profesor Drahoš na mne zatím působí obdobně. Je fádní, nemá charisma a své skutečné názory raději skrývá, protože ví, že mu u většinové společnosti uškodí. Přijetí eura, pozitivní přístup k přijímání uprchlíků nebo zpochybňování intelektu běžných voličů v Česku nikomu volby nevyhraje.
Překvapit by mohl Jiří Hynek, ale nejsem si jistý, zda dostane vedle Topolánka dostatek prostoru v médiích. Třeba v pondělí 13. listopadu jej Seznam nepochopitelně vynechal z první předvolební debaty. Přitom pozvali Kulhánka, Fischera nebo Hilšera. A to jsem si myslel, že by alespoň prezidentská volba mohla být z hlediska příležitostí férová. Škoda, Jirkovy názory jsou dobré, byť u novinářů nepopulární.
Jak hodnotíte poslední politické vystupování Miloše Zemana? Srší bonmoty, dělá si legraci z novinářů i svého zdraví... Je v kondici vyhrát prezidentské volby? A bylo by to dobře s ohledem na jeho způsob řešení povolební situace?
Nevím, neznám jeho skutečný zdravotní stav a nepřísluší mi o něm spekulovat. Je jen očividné, že hodně chřadne, ale dokud sám neodejde, musí se s ním počítat. Zajímavé je poslouchat ho v rádiu. Když vám chybí ten vizuální dojem, působí pořád bystře a pohotově. Také pro něj platí, že jeho největším soupeřem je nakonec on sám. Ten obrovský kontrast přijatelného obsahu a nepřijatelné formy se stále zvětšuje. Obzvlášť poslední půlrok mu uškodil, znám mnoho jeho příznivců, pro které bylo například ponížení Sobotky na Hradě už hodně „za čárou“. Takové chování zkrátka není hodno hlavy státu.
Prezident Miloš Zeman se chystá na návštěvu Ruské federace, spolu s ním chce jet i rekordně velká delegace podnikatelů. I odpůrci Putina přiznávají, že Rusku se ekonomicky daří, navzdory sankcím. Jak s odstupem hodnotit to, jak naše politika, ale zejména Evropské unie jako celek zareagovala na události na Ukrajině z roku 2014? A jak dál postupovat ve vztazích s Ruskem, když už budeme mít novou vládu?
Necítím se být expertem na mezinárodní politiku, takže odpovím stručně. Myslím, že Miloš Zeman správně popsal situaci na Krymu jako „fait accompli“, tedy hotovou věc. Rusové se Krymu nikdy nevzdají, je iluze myslet si opak. K vojenskému řešení Západ nikdy nepřistoupí a sankcemi si nic nevynutí. Ekonomické sankce nikdy nemají žádoucí efekt a v konečném důsledku poškozují obě strany. Podívejte se na USA, které po mnoha desetiletích zrušily sankce vůči Kubě. Ničeho nedosáhly. Takže, co uděláme? Budeme se dalších deset let tvářit, že sankce fungují a pak je v tichosti zrušíme? Nebo si otevřeně přiznáme, že jsou k ničemu a budeme s Ruskem jednat?
Z bezpečnostního hlediska si nemyslím, že by v příštích letech hrozila nějaká agrese Ruska vůči zemím NATO. Určité třecí plochy bych snad viděl na Balkáně, na Kavkaze a hlavně na Blízkém východě, kde na sebe budou stále častěji narážet zájmy Ruska a Turecka. Pro východ Evropy sice představuje Rusko určitou bezpečnostní hrozbu, ale to neznamená, že máme reagovat přehnaně. Musíme se stále snažit nacházet rovnováhu. Nesmíme Rusko izolovat, musíme s ním vést dialog a rozvíjet diplomatické i obchodní vztahy.
Opět se hovoří o orientaci naší země „na Východ“ nebo „na Západ“. Příznivci Evropské unie se děsí referenda, které by dle ANO nemělo postihnout otázku setrvání v EU, ale nemusí to být konečný postoj. Okamura či KSČM se tomu vůbec nebrání. A Okamurova SPD, jejíž většina poslanců se pozitivně dívá na Putina, nejspíše obsadí funkci šéfa bezpečnostního výboru Sněmovny. Jak se na obě záležitosti díváte?
Teď budu mluvit spíše jako politik, než jako analytik. Já tohle dělení na Východ a Západ nemám rád, protože v posledních letech ztrácí svůj původní smysl. Co dnes reprezentuje onen „Západ“? Jestli to má být devastace národního cítění, globalizace a centralizace, bující sociální stát, sebevražedné multikulturní šílenství, přehnaná hyperkorektnost, destrukce tradiční rodiny nebo šikanování většiny organizovanými menšinami, tak děkuji, nechci.
Mám dojem, že těžiště zdravého rozumu a svobody se v Evropě přesouvá stále více k východu. Tím vůbec neříkám, že mám chuť vrhat se do náruče Ruska, v té Češi nikdy nic dobrého nenašli. Ale nesnáším, když mi někdo říká, že něco je bezalternativní.
Nemusíme hned vystupovat z EU, ale nenechme si diktovat věci, které nejsou v našem zájmu. Hledejme a nalézejme pro své zájmy spojence. V Polsku, v Maďarsku, na Slovensku nebo v Rakousku se jich najde dost. Zachovejme si zdravý rozum a vždy posuzujme, co je dobré pro nás. Česká republika je zatím ještě stále fajn místo k životu, tak se postarejme o to, aby to tak zůstalo. Mimochodem, rostoucí počet Britů, Němců a Francouzů v naší zemi ukazuje, že se tu dobře žije nejen nám.
K Okamurovi jen stručně. Svěřit bezpečnostní výbor Poslanecké sněmovny SPD... to je, jako kdyby ho v devadesátých letech svěřili Sládkovým republikánům. Kvalitativní rozdíl tam není.
Právě Tomio Okamura nedávno vyzval ke změně statusu veřejnoprávních médií, České televize a Českého rozhlasu. Zejména ČT je kritizována za stranění některým politikům a špinění jiných. Často si na ni stěžuje i prezidentská kancelář. Kritizován je kupříkladu i výběr hostů do pořadů Václava Moravce. Oproti tomu zastánci ČT tvrdí, že jakákoliv podobná změna by ohrozila naši demokracii. Co si myslíte o práci veřejnoprávní televize a veřejnoprávního rozhlasu? Je třeba přistoupit ke změnám?
Nepochybně ano. Ale pozor, abychom s vaničkou nevylili i dítě. Teď se redakce zpravodajství ČT chová jako další politická síla ve státě. Její vedení ovlivňuje politiku podle svých politických preferencí a cenzuruje nepohodlné názory. To je očividné a nežádoucí. Je však třeba dát pozor, aby změny nevedly k tomu, že ve jménu objektivity televizi ovládnou vybraní politici. Tím bychom se dostali do opačného extrému. Aby jakýkoli systém fungoval, musí být ve funkční rovnováze a tu je velice složité najít.
Jako příklad bych uvedl velkou protikorupční revoluci, která tu proběhla před několika lety. Z jednoho extrému, kdy se tolerovalo téměř vše, jsme se dostali do druhého extrému, kdy se kriminalizuje téměř vše. To vedlo k paralýze politiky. Všichni se bojí rozhodovat, nic se nesoutěží, zastavila se výstavba. Oba extrémy jsou nežádoucí. Kyvadlo se musí ustálit někde uprostřed. Ta vyváženost se ale hledá velmi obtížně a vyžaduje politiky, kteří chtějí skutečně sloužit lidem, a ne vlastním zájmům.
Otázky kladl Jiří Hroník, PL, 18.11.2017