Vím o vás, že se nevěnujete jen vědě, ale pozorně sledujete i politické dění v zemi. Jaký dojem na vás dělají nováčci na scéně jako Trikolóra Václava Klause mladšího, která v krajských volbách zůstala za očekáváním, nebo stále ještě puncem novosti působící Pirátská strana, která naopak v podpoře voličů vylétla hodně vzhůru?
Jsem přesvědčen, že nastupující mladá generace se stane hybnou silou politického rozvoje. Václava Klause mladšího jsem měl možnost poznat osobně, má široký rozhled a jeho názory mi byly nanejvýš sympatické. I jméno jím založené strany „Trikolóra“ je lidsky přijatelné, ačkoli jak ukazuje minulost, takové novosti mají obvykle jepičí životnost, i když si nenechají ujít příležitost se tzv. přiživit. Možná kdyby Klaus ubral na své ješitnosti, mohl by se, i když kuriózně, domluvit s Okamurou a třeba jako místopředseda SPD by jistě dosáhl na nějakých 15 procent.
To název „Piráti“ historicky navozuje na ne zrovna počestné nakládání s cizím majetkem, ale může být přitažlivé pro ty, co prahnou po brutální změně, což láká mladé. Tvrdí o sobě, že nejsou následníci komunistů, ale mají zřetelně levicové zaměření pod heslem „Nové myšlení pro novou dobu“. Profitují z jakéhosi ideového stárnutí některých tradičních politických, zejména levicových stran.
Řada pirátských požadavků je legitimních, v něčem zklamali stejně jako jejich konkurenti. Tak například pražští Piráti slibovali před volbami v roce 2018 dokonce bezplatnou městskou hromadnou dopravu, ale nedávno se objevila varianta jejího okamžitého zdražení. Stejně tak vystudovaný lékař a nynější primátor Zdeněk Hřib nezajistil slibovanou pomoc podnikatelům. Předseda Pirátské strany Ivan Bartoš je vysoce vzdělaná osobnost, u které je sympatické, že se netají svojí náklonností k víře. I jeho specifická osobní vizáž je pro mnohé přitažlivá a ani mně osobně není proti mysli, sám jsem kdysi byl recesista.
O předsedovi vlády Andreji Babišovi říká, že dělá chybu v tom, že si hraje na supermana, který chce sám zvládnout všechno, a rád by ho nahradil. Mrzí mě však Bartošův výrok, že tuto svoji specifickou tvářnost nezmění, ani kdyby se stal premiérem, což lze interpretovat tak, že obecný lid a jeho názor na vážnost osobnosti předsedy vlády je mu lhostejná, což není dobrou vizitkou někoho, kdo chce vládnout ve jménu občanů.
Předseda Ivan Bartoš se netají tím, že do budoucna bude pro možnou koalici důležitá programová shoda s hnutím STAN. Najdou společnou řeč?
Hlavně bude ale důležité, aby si poslanci porozuměli i lidsky a tak přijali určitou levicovost. I když heterogenní může nakonec získat ve společné kandidátce nějakých 25 procent, dostatek k uchopení moci. Kdo to jmenovitě uchopí, bude ale vzájemný boj o křesla a hledání odborných osobností. V tomto ohledu odbornosti podpora soukmenovců, kteří žalují na současného předsedu vlády Andreje Babiše na půdě Evropského parlamentu, i když možná s dobrým předsevzetím, není nejlepší vizitkou.
Lze to bohužel interpretovat i ve smyslu toho, že když nejsme schopni někoho volebně porazit, můžeme použít i tzv. podpásovky. To navozuje vzpomínku na období roku 1968, kdy někteří političtí představitelé, kteří nebyli schopni volebně porazit tehdejšího předsedu KSČ Alexandra Dubčeka, napsali do Moskvy – také asi v dobré víře – zvací dopis. A všichni víme, jak to dopadlo. Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, a tak se nechme překvapit, co bude po volbách v příštím roce.
Dá se po nich čekat podobný scénář jako nyní v krajích, kdy má vítěz voleb smůlu, protože se vícero malých subjektů spojí proti němu a zbaví ho moci?
Obejití vítěze voleb přinesl do politiky jako nový princip tehdejší prezident Václav Klaus v roce 2010, kdy nepověřil vítěze parlamentních voleb ČSSD prvním pokusem sestavit vládu. Vítězem nedávných krajských voleb se stalo hnutí ANO s více než 600 tisíci hlasy, zatímco Piráti získali jen o trochu víc než polovinu hlasů a ti ostatní úspěšní ani ne třetinu. Skokany voleb jsou Piráti, dříve brali jen jeden milion, nyní jich dostanou hned 25, a to potvrzuje domněnku, že hlavní program politických stran jsou křesla a finanční krytí. Vypadá to, že hnutí ANO utrpělo vítězství, formální výhra jako skutková prohra, která tak asi moc radosti nepřinesla a která se nesla v rámci povědomí jakéhosi antibabišovského džihádu. Pokud by tak jednali organizátoři závodu v běhu, pak první by nemusel vyhrát, pokud by za ním doběhli třeba tři závodníci současně a organizátoři by je vyhlásili za vítěze jen proto, že jich bylo víc a že se na tom vzájemně demokraticky dohodli.
To by určitě potěšilo především předsedu ODS Petra Fialu, který si brousí zuby na premiérský post, ale jeho strana nové voliče ne a ne získat. Právě politolog v čele ODS se ještě v srpnu navážel do premiéra Andreje Babiše a jeho vlády, že chce lidem omezovat svobodu nejrůznějšími opatřeními. Teď obrátil jako na obrtlíku a vyčítá mu, že vláda ta opatření nepřijala. Jak na jedno z přijatých opatření – nošení roušek – pohlížíte vy?
Roušky – posměšně pyskokryty – prý symbolizují útlak a potlačení demokracie osobnosti. Vládní opatření jsou prý komplot, který mají na svědomí mocní politici v součinnosti s farmaceutickými společnostmi. Proč má zdravý člověk nosit roušku a proč má být zdravý člověk zavřený doma v karanténě? Hledání rovnováhy mezi ochranou zdraví, chodem společnosti a prosperitou ekonomiky je více než složité, ale podobná opatření jako u nás fungují i v jiných zemích. Roušky v podstatě filtrují infekční kapičky s obsahem virů přenášené vzduchem. Redukují tak jejich množství, které člověk může vdechnout, čímž snižují pravděpodobnost, že se infekce projeví v plném rozsahu.Je to tak trochu jako s očkovací látkou, kdy s malým množstvím injektovaného viru infekci sice dostaneme, ale ne v takové formě, aby vyvolala plně vyvinutou a tak už nebezpečnou chorobu.
Látková – humorální – imunita člověka spočívá ve tvorbě specifických protilátek, což jsou ve své podstatě imunoglobuliny, často označované předponou Ig. V imunitě pak hrají zásadní roli buňky zvané lymfocyty, tedy druh bílých krvinek podílejících se na imunologické obraně organismu, které jsou dvojího druhu a označované jako B a T. Právě T-lymfocyty se navíc aktivují při tzv. fagocytární činnosti, kdy zabíjejí cizorodé – třeba nádorové – buňky, mající na svém povrchu antigen, který je v důsledku mutace hodnocen jako cizí. Zdá se, že lidský organismus se umí třeba i s covidem-19 částečně vypořádat díky specifickému typu těchto T-buněk, co se objevují i v tělech pacientů, kteří s novým koronavirem do styku nikdy nepřišli, což umožňuje tzv. zkřížená reaktivita. To je děj, kdy T-buňky vyvinuté v boji s jiným virem reagují na podobný, i když dosud neznámý patogen. Takové buňky ale vznikají i v boji s jinými druhy virů, které způsobují to, co třeba nazýváme nachlazením.
Jak se vám jako vědci dívá na mediální střety lékařů rozdílných názorů na to, jak by se mělo proti epidemii postupovat?
Musíme hledat odborné zázemí, a ne hysterii. A nenechávat prostor těm, kteří jsou profesně zcela jinde a kteří se veřejnými výzvami snaží obalamutit veřejnost bez upřesněného vědeckého podkladu, které vedou až k odmítání protiepidemických opatření. S koronavirem jsme ve stavu zdravotní války, a kdyby ve skutečné válce vojáci a civilisté nerespektovali nařízení, jak se chránit, třeba nechodili při náletu do krytu, byli by nejen za blbce, ale navíc zváni i k válečné občanské odpovědnosti.
Na druhou stranu testy (PCR), které se na detekci viru používají, nám pouze říkají, jestli je přítomna část virové RNA, ale nikoli celý virus. Tedy nejsou vypovídající o tom, jak hluboce je člověk infekční. Nakaženost koronavirem trvá přibližně týden, ale PCR pozitivita se mohou projevovat po týdnech až měsících, tedy výsledky mohou být falešně pozitivní (někdy dokonce i negativní) a vyšetření bez klinického kontextu mohou být až zavádějící. Čísla a data o počtu nakažených, jimiž jsme neustále bombardováni, nejsou tedy úplně vypovídající?
Dokonce se může zdát, že vlastně není možné hodnotit, jaký je skutečný rozsah a závažnost covidové epidemie. Navíc v nynějším čase částečně mediální hysterie mi kamarád připomněl vyhodnocovací význam statistických testů v medicíně, která operuje pojmy specificita, senzitivita a prevalence a kde pravděpodobnost – falešnost – pozitivního výsledku testu u negativního jedince může být až 50 procent, tzv. Bayesova věta. Dále nemáme žádné srovnání s jinými infekcemi toho druhu, a proto ani nedokážeme současná čísla kvalifikovaně interpretovat. Proto se vlastně nedokážeme rozhodnout, co je moc a co je málo, co je normální a co nenormální stav, co je standardní a abnormální – chaotické – chování vlády. Pozitivní výsledek jediného testu je prohlašován za regulérní diagnózu, aniž dotyčného odborně vyšetřil lékař.
Je za tohoto stavu vůbec možné odhadovat vývoj epidemie pro nejbližší období?
Počet případů bude zřejmě dlouho narůstat a epidemie bude nabývat hrozivějších rozměrů a a další vlny nelze vyloučit. Podceňování tak ani nemusí souzvučet s názory těch, kdo prožívají těžké symptomy nákazy nebo dokonce umírají. Proti sobě půjdou názory plošného otestování a možného plýtvání testy na ty, kdo příznaky nevykazují a vlastně to nepotřebují, což závisí na ceně testu, jeho účinnosti atd.
Bohužel úmrtnost pro věk 65 plus, a dokonce 80 plus je značná a množí se názory ve smyslu, nechme tuto obstarožní generaci vymřít, a tak zachraňme naše děti. To je v korelaci s názory stoupenců tzv. eugeniky, kteří tvrdili, že odstraněním postižených, churavějících nebo jinak druhořadých jedinců lze vytvořit ušlechtilejší a zdravější populaci, což je v souladu s názorem o promořování populace.
Copak se myšlenka cílevědomého šlechtění lidského genofondu v souvislosti s covidem znovu vrací?
Zakladatel eugeniky Sir Francis Galton (žil v letech 1822 až 1911) rozděloval lidi do tří skupin: žádoucí, přijatelní a nežádoucí. Zastával metodiku vedoucí ke geneticky efektivním, ale zároveň veřejností akceptovatelným jedincům vhodným k přežití. Naneštěstí eugenika inspirovala nacistickou ideologii a hrůzostrašnou praxi a neudělejme tak z promořenosti ideologii a bojujme s našimi lidskými úděly s rozmyslem. Uvědomme si, že v předchozím období jara se dny prodlužovaly, sluníčka přibývalo, a tak na nás působila celá řada pozitivních faktorů, které snižovaly psychickou zátěž. Ale teď je podzim, dny se rychle zkracují a přichází nevlídné období a zima, které každoročně poničí nervy a psychiku spoustě lidí i bez zátěže koronaviru. A tak bojujme s i s vidinou, že možná tento typ zavirování nezmizí a že se budeme muset naučit s ním spoluexistovat.
Jaký dopad může mít koronavirová pandemie na dění u nás i ve světě?
Musíme se připravit na ekonomický dopad virové zátěže tak, že v řadě regionů poroste nestabilita, poroste napětí a že mnohé režimy, které jsou u moci díky místním výdobytkům (třeba přírodní zdroje, finance), budou ztrácet půdu pod nohama. My tomu nemůžeme zabránit. Ale musíme s tím počítat a v rámci možností to brát jako novou potenciální hrozbu pro světovou rovnováhu.
Podle nových dat centrální banky USA se v současnosti hodnota majetku 50 nejbohatších Američanů rovná hodnotě majetku 165 milionů těch nejchudších. Rozšíření této propasti má na svědomí i pandemie nemoci covidu, která neúměrně přilepšuje pozici malé skupině miliardářů. Výrazné rozdíly mezi Američany se ukázaly také v bohatství podle rasy, třídy i věku. Největším přínosem byl covid právě pro ty, jejichž bohatství je spojeno s technologickými společnostmi, které těží z přesunu práce, nákupů, zábavy a společenského života na internet.
Pandemii covidu-19 označuje papež František v encyklice z první říjnové neděle za nový důkaz toho, že nízká míra zdanění bohatých a působení tržních sil nevytváří slibované pozitivní důsledky. Co si o slovech hlavy katolické církve k ekonomickým a sociálním nespravedlnostem a k polarizaci ve společnosti myslíte?
Podle papeže nelze soukromé právo považovat za právo nezcizitelné, protože je třeba řešit situaci, ve které někteří jedinci disponují obrovským bohatstvím a na straně druhé je zde nemalý počet lidí, kteří nemají prakticky nic a strádají. Tento stav se podle papeže Františka mohl začít měnit v době ekonomické krize v roce 2008, ale bohužel se tak nestalo. Papež se domnívá, že šlo o promarněnou příležitost a že dnešní pandemická krize jako odveta Boha za naši „rozežranost“ a rozpínavost je nová příležitost.
A slovenská prezidentka Zuzana Čaputová na zasedání Valného shromáždění OSN prohlásila, že kvůli pandemii koronavirové infekce už nikdy nebudeme moci žít jako dosud. Svět si nyní podle ní nesmí dovolit, aby se z vývoje a výroby očkovací látky stala další globální soutěž o zisk, protože potřebujeme nastolit globalizaci soucitu. Zůstává ale otázka, jestli kormidelníkům globalizace ještě nějaký pocit solidarity a slitování vůbec zůstal.
Poznamenejme, že globalismus vytvořili lidé motivováni chamtivostí jednoho okamžiku a žádný trvalý prospěch tento projekt lidem až dosud zřejmě nepřinesl a tak se asi stal masívním omylem. Nicméně téměř všude na světě jak političtí vůdci, tak ekonomové, globalismus obhajují, ačkoliv z globalizmu má prospěch jen jedno procento populace. Taková už je mentální schopnost současného světa kdy jsme se takto stali, díky globalismu, snadno zranitelní.
Kromě prohlubující se propasti mezi hrstkou bohatých a „zbytkem světa“ roste napětí i kvůli rasismu. Kde se objevily základy?
Podstata rasismu bohužel tkví ve zrodu určité zášti člověka k člověku. Vzniká obvykle z nedostatku tolerance, pochopení nebo porozumění a stává se důsledkem zjednodušených a okleštěných představ zase jen a jen lidí. Může nést znaky tuposti či hrubého materialismu, ale stejně tak i náboženské, kulturní, jazykové či ideové zatvrzelosti.
Výsledkem je vždy ignorování a odmítání vědeckých argumentů nebo jejich zkreslování a přizpůsobování se představám lidí, kteří rasismus rozdmýchávají. Za základ rasismu bývá označováno dílo francouzského autora Arthura de Gobinaua „Pojednání o nerovnosti lidských ras“, ve kterém byla založena myšlenka vývoje lidských dějin jako vzájemné konkurence tří ras: bílé, černé a žluté, z nichž nejlepší by měla být bílá. Toto učení v dalších letech rozvíjeli i jiní učenci jako Brit Herbert Spencer nebo Francouz Ernest Renan. Dále vyznavač pozitivismu Hippolyte Taine, který napsal dílo „V dějinách anglické literatury“, kde definoval teorii tří obecných příčin, tzn. prvotních sil, které determinují lidské jednání a ovlivňují i konkrétní podobu literárního díla.
Mezi tyto tři obecné příčiny řadil la race (rasu, původ), le milieu (přírodní a společenské prostředí) a le moment (dějinnou chvíli, dobu). Podle Taina je tak konkrétní literární dílo důsledkem konkrétního stavu, který je právě uzpůsoben podmínkami rasy, dějinné chvíle a prostředí. Podle mě se věci mají nazývat pravými jmény a přespřílišná politická korektnost je v extrému jen cenzura, která ničí svobodu slova, a dokonce svobodu jako takovou. V extrému se bude řešit rasismus snad jen losováním, jak ve třídách, kdy přece mezi premianty ve školní třídě musí být rasová vyváženost, stejně jak na soudech, vládě a nakonec i běžném životě. Takže nakonec nebude potřeba se učit a snažit se dopídit znalostí, postavení, stačí se přidat k rasově postiženým a nechat se zvolit. Běloši se tak mohou ve své zemi stát v limitě cizinci.
Gesto české fotbalové reprezentace, která před utkáním v Glasgow se Skotskem jako jeden muž poklekla na podporu hnutí Black Lives Matter, vzbudila však ve veřejnosti nevoli. Jak tenhle problém vnímáte?
Čeští fotbaloví reprezentanti v rámci oficiálního mezinárodního utkání ve Skotsku pokorně poklekli a učinili tak jako oficiální sportovní vyslanci našeho státu. Mysleli, že poklekají na znamení podpory utlačovaných černochů ale přihlášení se k ideálům a požadavkům hnutí Black Lives Matter není žádným projevem solidarity s trpícími, ale přihlášením se ke konkrétní politické ideologii což je ultralevicová organizace, jejíž čelní představitelé se netají s tím, že se hlásí k revolučnímu marxismu a že jejich cílem je svržení demokracie a kapitalismu.
V USA se vážně projednávají návrhy na mnohamiliardové reparace za zotročení. Měli by je dostat potomci někdejších otroků. Jak se poznají? Proto, že jsou černoši. Odkud, ze všech zemí? V době, kdy v USA fungovalo otrokářství, kvetlo v našich zemích nevolnictví a robota. Velká část našeho národa jsou potomky někdejších nevolníků. A robotou povinných poddaných. Je načase se ozvat a požadovat spravedlnost v podobě finanční náhrady za utrpení našich předků. Místo toho se v posledních dekádách potomci poddaných skládají na to, aby někdejšímu panstvu vydali majetky, pocházející z krve a potu našich předků.
Podle statistik v roce 2012 žilo v USA 5,3 milionu tzv. Afroameričanů s vysokoškolským vzděláním (téměř 19 % Afroameričanů ve věku nad 18 let); 3,5 milionu z nich mělo bakalářský titul, 1,3 milionu magisterský titul, 217 000 mělo profesní titul a 224 000 Afroameričanů obdrželo doktorát. Na druhé straně přestože Afroameričané tvoří ve Spojených státech jen asi 12 % celkové populace, podíl uvězněných mužů afroamerického původu činí 40 % všech vězňů což je 6,5krát více než u bělochů. V roce 2014 tvořila ekonomika USA 22,4 % nominálního světového HDP a 12% podíl afroameričanů se ale podílí jen asi polovinou svého procentního zastoupení. A to jen na okraj možných reparací.
V Česku se docela vzrušeně probírala kniha „Třicet let pod přísahou“ od Roberta Šlachty a Josefa Klímy. Zaujala vás?
Možná se jednou stane knihou povinné četby ve svém významu dosahujícím popularitu knihy kdysi zakázané bolševikem „Jeden den Ivana Denisoviče“ od Alexandra Solženicyna ukazující zrůdnost tehdejšího režimu. Tato autobiografická povídka popisuje jeden den v pracovním táboře – gulagu na Sibiři. I přes tvrdý režim, nelidské zacházení a krutosti zimy si zachovává lidskou tvář. Šlachtova zpověď ukazuje ošidnost současného režimu a stejně jako v předchozím je to osobní vyznání o tom, co prožil a co cítil vyslovené s lidskou tváří.
Samozřejmě nemusí být všechno pravda – respektovaný Josef Klíma by však faleš jistě nepustil –, ale je to přinejmenším důvod k hlubšímu zamyšlení o procesech a provázanosti, která si v ničem nezadá s komunistickým bratříčkováním proklatých let minulých. Nad některými kauzami běhá mráz po zádech a u některých se svírají pěsti. Možná jsme promarnili se stát obdobou bohatého Švýcarska. Zdá se, že korupce je asi prokletím lidské existence a naše doba posledních třiceti let není odchylkou.
Aspoň něco, v čem za světem nezaostáváme, co myslíte?
To je hodně hořká ironie. Samozřejmě nejsme ve světě výjimkou a politická korektnost se stává ideologickým nástrojem nějaké nové neomarxistické levice pro umlčování nelevicových – a možná jakkoliv nepřijatelných – myšlenek. Světově zneužívaný rasismus je samozřejmě ohavnost, jenomže to slovo je v současnosti zneužíváno k očerňování oponentů a k jejich vyloučení z veřejné diskuse. Jako rasismus – anebo jakkoliv pojmenován jinak – jsou nálepkovány jevy, které rasismem vůbec nejsou.
Snad dojdeme k přesvědčení, že občan, jehož názor jistě musí být slyšen a respektován, a to od politiků, které si vybírá a volí jako záruku přenesené zodpovědnosti a demokracie, nebude pod tlakem nejrůznějších názorů a představ, které jsou mu vnucovány a ze kterých si on sám je nucen si vybrat. Od Masaryka sice víme, že demokracie je diskuse, ale od celosvětové pandemie a celosvětových problémů hraní si se slovíčky pseudo korektnosti, dotýkajících se samotné existence lidstva, bychom snad měli tušit, že to platí jen do určité míry. Je to hra o moc, a jak jinak? Nenechme se zblbnout ani oblbnout, jak ukazuje Šlachtova kniha.
Politici se předhánějí s návrhy, kdo a jak se může situace řešit,
Vláda se nechala dotlačit k uvolnění opatření. Ti, kteří ji k tomu tlačili, dnes tvrdí, že vláda udělala chybu. Radit, jak se to dělat má, je o dost lehčí, než to dělat. Ti, co nejvíce řvali po uvolnění, teď kladou vládě za vinu, jak to udělala špatně. Pronášejí plamenné projevy o tom, jak se nemělo tak rychle opatření rušit a že vláda s restrikcemi zaspala, a co se mělo a co se nemělo - zkrátka obehraná písnička naší opozice se zděšenou Mirkou v čele, kdysi hrdě přisluhující merendě na Karlově mostě.
Navíc jsme svědky dvojího metru, kdy výzvy odstranit kde koho, zejména čelních představitelů a dokonce apel k podřezání pana prezidenta, se jen odbude v rámci občanských přestupků, zatímco jedné poslankyni hrozilo dokonce trestní stíhání za to, že si dovolila přirovnat migranty k invazivním rostlinám. A není ani potřeba zmiňovat případy topných olejů, Severočeské uhelné, které naše orgány nechávaly v klidu, až to nakonec museli rozsoudit ve Švýcarsku
Náš svět je světem postojů, které nám předkládají nejrůznější zájmové skupiny, od politických až po velké ekonomické hráče. Čím méně používáme rozum a zkušenosti z praxe, tím hůře ovládáme jazyk a jeho mínění. Pak známe jen vnucovaná hesla, čímž méně rozumíme světu, který nás obklopuje. Pro každého z nás mají stejné události jiný význam, jinou hodnotu. Co je úspěchem jednoho, může být neúspěchem druhého.
Blíží se 28. říjen, státní svátek. Vy jste před třemi roky převzal od prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání. Stejné cti se dostalo i zpěváku Danielu Hůlkovi, ale ten se nyní rozhodl vyznamenání vrátit. Co tomu říkáte?
Poněkud se ho snažím pochopit, ale nesouhlasím. Hůlkovi se znelíbil udělovatel v smyslu jeho názorů na hladové umělce, ale nemluví o hodnotě samotné medaile jako ocenění pozitivních výsledků určité práce. Vrácení medaile je bezbolestný proces, umožňující vynikající sebe-propagaci v médiích ale zároveň vyjadřující i nejistotu toho, kdo (a jestli) si svým zpíváním ocenění opravdu zasloužil.
Každý držitel si musí být vědom, za co medaili dostal a i přes spřízněné udělování (všemi) prezidenty, nějaké hromadné odevzdávání neproběhlo a to ani za Husáka ani po něm. Já osobně si státního vyznamenání vysoce cením, protože jsem ho dostal za celoživotní badatelskou práci a uznání mých mezinárodních výsledků aniž bych musel pro někoho zpívat při (a ani před) jeho udělováním. Zajímavý ale byl můj následný vyhazov z práce, což je přece jenom trochu bolestnější než ztráta medaile.
Je to vlastně obrácený případ, kdy udělení bylo zneužito ředitelem Fyzikálního ústavu, ve smyslu jeho konfliktních názorů na můj pracovní úraz, který řešil nikoliv podle platných předpisů ale podle své osobní antipatie. To celé je o uvědomění si oprávněnosti postupu, což je propastný rozdíl u percepce ředitele, který by především měl oceňovat vědu a ne svoje emoce. Stejně tak to přináší i zdroj medializace, pro které je křik postiženého umělce mnohem přesvědčivější než reakce obyčejného vědce někde z akademie.
Každý člověk na své řídící pozici by měl konat podle důležitosti této funkce a nikoliv na základě svých momentálních pocitů, a pokud tak učiní, měl by se z toho zodpovídat - padni komu padni.
Ptal se Jiří Hroník, PL, 20.10.2020