Ani jeden z původních kandidátů na zástupce ombudsmana nezískal dostatek hlasů v Poslanecké sněmovně. Druhé kolo volby bude za dva měsíce. Prezident Miloš Zeman opět navrhl vás – Stanislava Křečka a Zdeňka Koudelku. Jak celou situaci vnímáte?

Jde o dost bezprecedentní situaci v krátké historii ombudsmanství u nás, vyvolanou jednak nedostatky zákona, kterým byl ombudsman – ochránce – ustaven, a jednak celkovou situací ve společnosti. Vztah ochránce a jeho zástupce je ze zákona nejasný, oba jsou navrhováni a voleni stejným způsobem, přičemž úřad je zřízen jako monokratický, tedy s výlučnou pravomocí a odpovědností samotného ochránce. Takže vztah zastupovaného a zástupce je složitý. Ochránce může pověřit „zástupce“ částí agendy, ale také nemusí. A na chod úřadu pak zástupce nemá – jako tomu bylo a je v mém případě – žádný vliv. A pokud jde o stav společnosti, pak návrhy prezidenta na cokoliv jsou její jistou částí přijímány – mírně řečeno – s nedůvěrou. Autoritě úřadu to rozhodně neprospívá, a pokud záměrem Poslanecké sněmovny je – zcela rozumně – volit již v prosinci nejprve ochránce a až potom jeho zástupce, bylo by asi vhodnější do té doby volbu zástupce přerušit, než ji neúspěšně znovu opakovat. Ale je to zcela na úvaze poslanců.

Vy sám můžete zůstat zástupcem ombudsmana. Jak se vám tato funkce vykonává s vašimi odlišnými postoji od například Anny Šabatové?

Jak již jsem napsal shora, u mne ani tak nešlo o výkon funkce zástupce, neboť k tomu jsem připuštěn nebyl, ale o výkon samostatné působnosti v oblastech, které mně byly svěřeny, a o realizaci mám vlastní představy. Také o tom, co by měl ombudsman u nás podle mého názoru vykonávat. Oproti obecným představám se určitě v devadesáti procentech názorů s doktorkou Šabatovou shoduji. Problém je, že máme zcela rozdílné představy právě o aktuálním působení ombudsmana ve společnosti a v pohledu na práva a povinnosti občanů u nás. Jsem totiž přesvědčen, že k tomu, aby ochránce přepočítával důchody a vyjadřoval se k chování stavebních úřadů, není třeba osobností navržených prezidentem a Senátem a volených Poslaneckou sněmovnou. A v otázce současného pojetí lidských práv – jakkoliv u nás ombudsman nemá ochranu lidských práv ve své působnosti – se pak velmi neshodneme, ale to je na další úvahu.

Zeman vás i Koudelku ocenil slovy, že jste oba zárukou kvalifikovanosti poskytovat ochranu jednotlivcům před nespravedlivým jednáním nebo nečinností veřejné správy. Dále vaši osobu označil jako záruku „zachování kontinuity dosavadní činnosti instituce“. I přes veškerou kritiku, která se na vaši hlavu sem tam snese, souhlasíte s tím? Jak můžete být „zachováním kontinuity dosavadní činnosti instituce“?

Přes veškerou úctu k názorům pana prezidenta se domnívám, že úřad ze všeho nejvíce potřebuje nikoliv kontinuitu, ale zásadní diskontinuitu, respektive návrat k takovému pojetí práce ombudsmana, jak ho měli na mysli doktor Motejl a doktor Varvařovský. Kdybych k této diskontinuitě, respektive k těmto návratům a k přípravě zcela nezbytného, nového zákona o postavení ombudsmana u nás mohl přispět, považoval bych to za svůj vklad do jeho historie. Ale několikrát jsem již zdůraznil, že bych funkci zástupce vykonával jen po dohodě se zvoleným ombudsmanem a právě výběru a volbě nového ombudsmana by nyní měla politická reprezentace věnovat větší pozornost, než se aktuálně zabývat jeho zástupcem.

Sám se zastáváte těch, kteří se práva nemohou dobrat. Jak se z vašeho pohledu tato snaha mění? Zeptám-li se zjednodušeně, je to těžší, nebo lehčí? A jak pomáhají zákonodárci?

To souvisí s tím, co jsem napsal shora. Já mám ojedinělou zkušenost nejen z politické funkce poslance, ale především z práce advokáta zabývajícího se právy občanů, a nikoliv jen teoretické znalosti lidsko-právní problematiky. Jezdil jsem zastupovat před soudy v bytových záležitostech Romy a chudé lidi po celé republice, o vyloučených lokalitách vím skoro vše. Takže kritika mých občasných kritických postojů třeba právě k řešení romské problematiky ze stravy salonních ochránců lidských práv mne nechává klidným…

Uvědomuji si, že mnoho věcí jsem i jako poslanec nedohlédl a podcenil. Zákon o exekucích se politické reprezentaci zcela vymkl z rukou a vedl k mnoha tragédiím. A někdy dobré zákony narážejí na nejen ekonomický stav společnosti: k čemu jsou nám dobré zákony chránící nájemce bytů, když si lidé ani přiměřené bydlení nemohou ze svých příjmů zaplatit? Snaha zastávat se práv občanů je obtížná vždy, dnes z jiných důvodů, než tomu bylo před třiceti lety.

Česko zažilo demonstrace Za nezávislost justice. Jak je to podle vás s nezávislostí naší justice?

Vážím si názorů lidí a možnost občanského protestu je jedním základních atributů fungující demokracie. Ale pokud se lidé sejdou pod heslem „Benešová Marie mé zločiny přikryje“, jako tomu bylo v Praze na Staroměstském náměstí, je zřejmé, že demonstrující již jsou o spáchání zločinů přesvědčeni a o skutečně nezávislou justici, která by si vytvořila názor třeba odlišný, již asi příliš nestojí. Čest výjimkám. O svolavatelích je přece známo, že chtějí prosadit své vlastní názory na politické uspořádání společnosti, názory odlišné od toho, jak je společnost řízena v důsledku svobodných voleb, a nikoliv vytvářet prostředí pro demokratické hledání. Ale hlavně: pokud se svolávají demonstrace ohledně výměny ministrů – což je v demokratickém právním státě docela všední záležitost – pak se obávám, že až opravdu bude třeba, abychom vyšli do ulic, lidé zůstanou doma.

Máme v České republice spravedlivé soudce a nezávislou policii a státní zástupce? A co způsobuje neustálé pochybnosti?

Mám vysoké mínění o úrovni justice u nás a nepochybuji o její nezávislosti na politických snahách kohokoliv. To samozřejmě nevylučuje, že v jednotlivých případech se konkrétní soudce může stát závislým na něčem jiném než na zákonech, ale obecně platí, že nějaké zásadní pochybnosti o fungování nezávislosti justice jsou mimo realitu. Jistě je zde stále řada problémů především s reálným fungováním a prosazováním práva, tak aby rozhodnutí soudů nebyla často jen pouze opožděných cárem papíru, nebo aby občané nemuseli přihlížet k mnohaletým soudním ping-pongům. A nezávislý státní zástupce? Nezávislý na čem? Zde má nová ministryně práce dost.

Domníváte se, že když premiér Andrej Babiš mění minstra spravedlnosti a na jeho místo nastoupí Marie Benešová, jde o bezúčelnou záležitost, nikoliv o souvislost s kauzou Čapí hnízdo? Věříte mu, že ji chce pro boj s korupcí a klientelismem?

O tom jsem přesvědčen a je to podle mého názoru zcela nepochybné. Jsme asi jedinou evropskou zemí, kde skutečnost, že někdo dělal poradce prezidentovi, je chápána jako diskvalifikace, ale to souvisí s obecným stavem společnosti. Já osobně jsem doufal, že by Marie Benešová byla výbornou ombudsmankou, ale současně platí, že je jen málo tak kvalifikovaných osob na funkci ministra spravedlnosti u nás, jako je ona. I když podle mého názoru ministr má v resortu prosazovat záměry vlády, nikoli jej řídit, a nemusí být proto odborníkem na tuto problematiku státní správy. Ale v tom se neshodnu například s Milošem Zemanem. Ale do vlády nově nastupuje ministr dopravy, který se chlubí tím, že není politikem a že je kvalifikován a připraven odborně ministerstvo řídit. Vláda jako nepolitické sdružení odborníků? No nevím…

Osoba Marie Benešové je kontroverzní, kritici jí vyčítají právě spřízněnost s Milošem Zemanem, na druhou stranu ji oceňuje třeba Hana Marvanová, podle které Benešová například v kauze H-Systému postupovala naprosto korektně podle hesla „padni, komu padni“. Bude Benešová schopná nestranného rozhodování i dnes? Jak tedy vnímáte obvinění, že se jedná o snahu Andreje Babiše a Zemana ovládnout justici?

Jako naprostou pitomost, což musí napadnout každého, kdo má alespoň základní představu o fungování justice a správy věcí veřejných u nás. Opravdu si někdo může vážně myslet, že pokud by někdo chtěl zákulisně ovlivňovat policejní vyšetřování, činil by tak takto okatě? Že nebylo příliš šikovné navrhnout nového ministra den po vyhlášení záměrů policie ve věci Čapí hnízdo, je zcela zřejmé, ale souvislost může nalézat jen ten, kdo si nevidí na špičku onoho svého příslovečného nosu… není jediného důvodu k domněnkám, že by se Maire Benešová chovala nyní jinak, než se ve svých vysokých funkcí chovala dosud.

Myslíte si, že prezident nějak ovlivňuje spravedlnost u nás? Nebo je mu kritiky spíše přičítáno příliš mnoho?

Pokud si uvědomíme, a je to tak správné, že spravedlnost je něco zcela jiného než rozhodování soudů, pak prezident zcela určitě ke spravedlnosti přispívá. V tom je dokonce, jak si myslím, základ jeho popularity ve veřejnosti. Spravedlnost není výkon justice, hledání spravedlnosti spočívá i v deklaraci názorů obyčejných lidí, občanů, kteří nemohou ovlivnit život ve společnosti prostřednictvím funkcí, které by zastávali, a o jejich skutečných názorech a představách část politiků nemá žádnou nebo jen zkreslenou představu. Právě v tom spatřuji to, co lidé na činnosti prezidenta oceňují.

Když se ohlédnete v posledních třicet letech, jak nám jde naplňování ideálů o demokratické zemi a nezávislé justici od revoluce? Kde děláme největší chyby?

Problematika polistopadového vývoje není otázkou na krátký rozhovor a nerad bych příliš zjednodušoval složité věci. Zásadně dnes ale platí, že část společnosti – a především část elit – se prostě odmítá smířit s politickým uspořádáním státu tak, jak se ustavilo na základě parlamentních a především prezidentských voleb. Což by samozřejmě bylo zcela v pořádku, kdyby zde nebylo zcela zjevné úsilí o změnu poměrů nikoliv v nových volbách – když průzkumy veřejného mínění, ať si o nich myslíme cokoliv, naznačují, že tudy cesta nevede –, ale jinými prostředky. Realizovat soukromé představy nikým nevolených takzvaných chvilek a rekonstrukcí. A to se mi zdá nebezpečné.

Milan Richter z ODS řekl, že: „Volební právo by měli mít pouze ti, kteří platí daně, ti, kteří jsou zaměstnaní. Prostě všichni, kteří přispěli a přispívají do státního rozpočtu. A ještě studenti, kteří studují, do doby ukončení studia, nejpozději však do 26 let věku.“ Co vy na to?

To je to, o čem jako o nebezpečném zjednodušování věcí mluvím shora. Pokud to řekneme takto zjednodušeně, jde o elitářský a mimodemokratický blábol. Ale pokud se zamyslíme nad vývojem zastupitelské demokracie, která podle mnoha názorů v mnoha směrech své možnosti již vyčerpala, pokud vidíme nadšení občanů z realizace tak výlučného aspektu demokracie, jako jsou svobodné volby, v důsledku čehož má britská Sněmovna lordů s doživotními a jmenovanými členy možná větší legitimitu než náš, hrstkou občanů volený Senát, musíme se asi na změny toho, co se nám dosud zdálo neměnné, připravit. Ale s výhodami pro plátce daní to souviset asi nebude…

Jedna z veřejných škol na severu španělské Barcelony se rozhodla z knihovny vyřadit na 200 pohádek, protože jsou údajně příliš sexistické. Mezi vyřazenými knihami se objevily Červená karkulka nebo Šípková Růženka. Jsou dnes skutečně stereotypy o pohlavích překonané? Měli bychom takové věci vůbec řešit?

Ale my už takové věci řešíme! Máme přece našeho anticikánského kocoura Mikeše a genderové představy v úpravách jazyka. Celé to souvisí s havárií lidských práv v jejich dosavadním pojetí, jehož jsme svědky. Totiž představy o změnách pohlaví a všelijakých trans představ jen malých skupinek několika lidí, kteří se nám hlučně snaží namluvit, že právě v tom jsou problémy lidských práv současného světa, přičemž naprostá většina občanů je vidí zcela jinde. Lidská práva nejsou přehlídkou lidských kuriozit a většina občanů to ví, ač se nám jejich v uvozovkách ochránci snaží namluvit něco jiného. Ale to souvisí také s prací a postavením ombudsmana, alespoň tak, jak ji chápu já.

Otázky kladla Zuzana Koulová, PL, 2.5.2019

Autor je zástupce ombudsmanky