V minulosti platilo, že léto je pro média okurkovou sezonou. Politika si však zřejmě vzala dovolenou naposledy před mnoha lety. Ani letošní červenec nebyl výjimkou. Prezident Petr Pavel vetoval novelu zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti a okamžitě se rozběhla ostrá politická přestřelka.

Například předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura prohlásil, že prezident tím ohrožuje financování zdravotnictví nebo výstavbu silnic a dálnic.

Nebudu rozebírat prezidentské veto, protože veto je legitimní součástí zákonodárného procesu, a nikoliv ústavní exces. Zaujala mě však jiná okolnost, která v politickém hluku poněkud zanikla.

Generál ve výslužbě a dnešní prezident Petr Pavel patří dlouhodobě k nejvýraznějším zastáncům razantního zvyšování výdajů na obranu. Opakovaně hlasitě připomíná, že Česká republika musí plnit své alianční závazky a investovat do armády výrazně více než dosud.

To je legitimní politický názor. Nabízí se však jednoduchá otázka: Z čeho mají být tyto výdaje financovány, jestliže současně padá pod prezidentským perem norma, která měla státu poskytnout větší rozpočtovou flexibilitu?

Demokratická kontrola

Peníze údajně nepáchnou, ale ve veřejných financích platí, že nikdy nevznikají samy od sebe.

Stále častěji slýcháme úvahy, že by Česká republika měla na obranu v budoucnu vydávat až pět procent hrubého domácího produktu. V dnešních cenách by to představovalo částku přesahující čtyři sta miliard korun ročně. To už není drobná úprava státního rozpočtu, ale rozhodnutí, které nevyhnutelně změní priority veřejných financí na dlouhá léta.

Vyšší výdaje na obranu proto znamenají jediné, buď stát omezí jiné výdaje, zvýší zadlužení, nebo zvýší daně. Jiná alternativa není. Právě proto bychom měli vést otevřenou debatu. Nestačí brblat, že bezpečnost nemá cenu. Samozřejmě, že má. O to více bychom měli vědět, kdo ji zaplatí.

Budou chybět finanční prostředky na zdravotnictví, školství nebo na výstavbu dopravní infrastruktury, popřípadě se zvýší daňová zátěž občanů? Tyto otázky nejsou projevem neodpovědnosti ani nedostatku vlastenectví, ale přirozenou součástí demokratické kontroly veřejné moci.

Umění hledat rovnováhu

V poslední době se rozmohl nešvar, kdy je každý, kdo se ptá na ekonomické souvislosti obranné politiky, okamžitě zařazen do některé z předem připravených škatulek. Jednou je to „dezolát“, podruhé „proruský troll“. Taková argumentace však připomíná spíše šestákové nálepkování než věcnou diskusi. Demokratický stát přece nestojí na povinnosti souhlasit, ale na právu pochybovat a ptát se.

Nikdo soudný nezpochybňuje, že obrana státu patří mezi základní úkoly veřejné moci. Stejně důležité však je zachovat kvalitní zdravotnictví, dobré školství, funkční infrastrukturu a dlouhodobě udržitelné veřejné finance. Politika není soutěž o jedinou prioritu, ale umění hledat rovnováhu.

Proto bychom dnes neměli diskutovat pouze o tom, kolik procent HDP půjde na obranu, ale stejně hlasitě mluvit o tom, co za tyto stovky miliard občané dostanou, jaká bude jejich skutečná efektivita a z jakých zdrojů budou financované. Jinými slovy, kolik nás bude bezpečnost stát, a co za ni skutečně koupíme.

Toto zásadní rozhodnutí by nemělo vznikat pouze pod tlakem politických sloganů nebo mezinárodních očekávání. Občané mají právo znát celý účet. A politici mají povinnost ho včas předložit. A přidám možná kacířskou otázku: Pokud mají výdaje na obranu v příštích letech narůst na historicky bezprecedentní úroveň, nebylo by namístě zvážit i celostátní referendum? Vždyť účet nakonec stejně nezaplatí politici, ale daňoví poplatníci a jejich děti.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.