Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci cesty prezidenta republiky na summit NATO do Ankary vyvolalo mezi právníky mimořádně živou debatu. Což se čekalo.

Než mne laici budou opravovat, že nešlo o rozhodnutí, ale o „předběžné opatření“, tak raději vysvětlím, že „předběžko“ je forma procesního rozhodnutí, a když je něco „procesní rozhodnutí“, tak je to logicky i rozhodnutí. Čímž autor nepopírá, že věc není ještě zdaleka u konce, a bude nás bavit ještě spousty dnů, měsíců i let.

Jste rádi, že prezident Petr Pavel pojede na summit NATO v Ankaře?

celkem hlasů: 24529Ano40 %(9900 hlasů)Ne59 %(14515 hlasů)Nevím0 %(114 hlasů)

Nejde přitom jen o samotný výsledek, ale především o procesní postup, který soud soudů kreativně zvolil. A právě ten si zaslouží důkladnou pozornost. Ústavní soud je nezávislý, ale není nekritizovatelný.

V právním státě totiž není důležitý pouze cíl, ale také (legitimní a spravedlivá) cesta, která k němu vede. Sebelepší úmysl nemůže ospravedlnit procesní zkratky. Právě proto bývá v demokratických systémech kladen mj. takový důraz na zásadu audiatur et altera pars – nechť je slyšena i druhá strana. Nota bene ji najdeme i v jiných rozhodnutích váženého Ústavního soudu. O soudech evropských nemluvě.

O nás bez nás?

V daném případě se nabízí otázka, zda nebylo rozhodnuto o právech a povinnostech subjektů, které fakticky nedostaly prostor se k věci vyjádřit. Kritici rozhodnutí trefně upozorňují, že druhá strana nebyla před vydáním předběžného opatření vůbec (!) slyšena a že jí dokonce nebylo přiznáno procesní postavení odpovídající významu zásahu do jejích práv. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nešlo by o marginální procesní detail, nýbrž o problém samotné podstaty spravedlivého procesu.

Na tento aspekt upozorňují někteří akademici i praktici. Například vážený olomoucký právník a pedagog v oblasti správního práva pan Tomáš Grygar dlouhodobě zdůrazňuje význam kontradiktornosti řízení a procesní rovnosti účastníků. K obdobným závěrům dochází i další právníci, mezi nimi například Cyril Svoboda. Nota bene dávný spolutvůrce naší normy norem.

Nejde tedy o osamocený názor několika nespokojenců, ale o relevantní právní argumentaci, kterou by nebylo rozumné přehlížet. Opravdu zde nejde o to, že to říkal „Rajchl s Okamurou“, jak se snaží perfidně často zabít protiargumentaci názorových oponentů různí internetoví mudrlanti. Mladší vševědi navíc svá tvrzení prokládají spoustou anglických slovíček, aby zmátli „boomery“, kteří již dávno ničemu nerozumí, a veřejnému právu již vůbec.

Vládo, věcně reaguj, neseď tiše v koutě

Pokud Ústavní soud vytvořil novou procesní situaci, pak je logické, že na ni budou ostatní ústavní aktéři reagovat novými procesními prostředky. Česká vláda by proto měla bez zbytečného odkladu důsledně zvážit podání návrhu na zrušení předmětného předběžného opatření. Nikoli z důvodu šestákového politického boje, ale právě kvůli ochraně procesních právních principů, na nichž stojí důvěra veřejnosti v soudní moc.

Právní stát totiž nebyl a není založen na neomylnosti soudů. Musí být postaven na relevantní možnosti jejich veškerá rozhodnutí (včetně těch procesních) kriticky přezkoumávat. A možnosti korigovat je prostřednictvím opravných prostředků.

Pro pět ran do Ústavy, jestliže existují pochybnosti o dodržení základních procesních pravidel, navíc v takto choulostivé kauze, musí být otevřeně a včas pojmenovány a právně řešeny.

Posunout jednání v Ankaře? Proč ne?

Celá kauza má ovšem i poněkud humorný rozměr. Jestliže lze soudní cestou nařídit nebo pozastavit cestu prezidenta na summit NATO, pak by se nabízela ještě jedna procesní iniciativa. Pro úplnou procesní čistotu by snad bylo možné požádat Ústavní soud, aby dočasně „doporučil“ samotnému NATO odložení jednání v Ankaře do doby, než bude spor definitivně vyřešen. Česko, důležitý člen NATO, je zmítáno ústavní krizí. To snad každý chápe. Je to jakoby nějaká členská země byla zasažena zemětřesením či povodněmi.

Samozřejmě jde o nadsázku. NATO není orgánem České republiky a Ústavní soud mu sotva může udílet závazné pokyny. Právě tato absurdní představa však dobře ilustruje, kam až mohou vést procesní konstrukce, pokud začnou předbíhat realitu.

Spolu s výše citovaným Cyrilem Svobodou a dalšími juristy zastávám silný názor, že i v mimořádných situacích musí být respektovány základní zásady spravedlivého procesu. A právě v takových chvílích se pozná skutečná síla právního státu.

Sečteno – není totiž uměním dodržovat pravidla tehdy, když se nám hodí. Skutečnou zkouškou je dodržovat je i tehdy, když nám komplikují cestu k výsledku, který bychom si přáli.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.