Vláda schválila boj proti drogám. Výborně.

Jen jsem po přečtení konkrétních opatření chvíli přemýšlel, jestli slovu „boj“ stále rozumím správně.

Policejní akce Korund zkontrolovala téměř tisíc provozoven a distribučních míst a v 63 procentech zjistila porušení zákona. Policie zdokumentovala přes 900 protiprávních jednání a ve třetině případů šlo o podezření na trestnou činnost. Laboratoře prozkoumaly přes tři tisíce zabavených vzorků a v 87 procentech našly nebezpečné syntetické psychoaktivní látky.

To už není několik teenagerů, kteří si za školou ubalili jointa. To je trh.

Vůbec se nedivím, že vláda chce zakázat prodej technického konopí fyzickým osobám, jejich obohacování syntetickými kanabinoidy, zpřísnit kontroly, umožnit pokuty až dvacet milionů korun. Důvod je pochopitelný: právě technické konopí je podle ministerstva používáno jako nosič syntetických drog s vážnými zdravotními následky.

Potud tomu rozumím.
A potom přichází kratom. A v tom…se trochu ztrácím.

Kratom není podle ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha neškodný produkt a neměl by se stát běžnou součástí života mladých lidí. Souhlasím.

A co tedy uděláme?

Budeme ho prodávat, jen trochu spořádaněji, od 21 let a v licencovaných kamenných prodejnách. E-shopy se zakážou, obce budou moci rozhodovat, zda a kde prodejny dovolí, výlohy budou zakryté a prodejce zaplatí státu vyšší poplatek. A samozřejmě daně. DPH se má zvýšit z 12 na 21 procent (asi aby to lícovalo s tou věkovou hranicí 21 let) a přibýt má spotřební daň podle koncentrace. Vláda si od těchto daní slibuje přibližně 1,2 miliardy korun ročně – 400 milionů z DPH a 800 milionů ze spotřební daně.

A tady se opravdu začínám ztrácet.

Stát mi na jedné straně říká: Není to neškodné. Nechceme, aby to mladí lidé užívali. A na druhé straně: Tady máte pravidla, licenci, prodejnu, ceník a sazbu spotřební daně.

Připomíná mi to řešení pirátů na silnicích.

Máme problém s lidmi, kteří jezdí dvě stě kilometrů za hodinu, předjíždějí přes plnou čáru a ohrožují ostatní. Co s tím?

Můžeme je pokutovat. Můžeme jim vzít řidičák. Můžeme důsledně vymáhat pravidla. Anebo můžeme říct: Hele víte co, my vám postavíme silnice, kde budete jezdit jenom vy a nikdo jiný. Vjezd od jednadvaceti, provoz pouze s licencí. A obce si rozhodnou, jestli pirátskou silnici na svém území chtějí nebo ne. U školy samozřejmě nebude. A na začátku bude mýtná brána, takže stát na tom něco vydělá.

Absurdní? Právě proto ten příklad používám!

Protože někde jsme přijali zvláštní představu, že když nedokážeme nějaké rizikové chování odstranit, máme ho legalizovat, regulovat a zdanit.

Je to samozřejmě seriózní politická teorie: zastánci regulace tvrdí, že černý trh zákazem nezmizí, zatímco kontrolovaný prodej umožňuje hlídat věk, složení výrobku, místo prodeje a vybírat daně. Beru ten argument vážně. Jenže pořád zbývá otázka: Co tím společnost říká?

Protože zákon není jen technická norma. Je to taky strašně důležitá morální informace s obrovským vlivem na naše myšlení a chování.

Když stát nějaké zboží licencuje, stanoví podmínky jeho prodeje a začne z něj vybírat spotřební daň, vysílá občanovi jiný signál, než když říká: tohle je společensky nepřijatelné, tohle tady v žádném případě nechceme, a nebudeme to v žádném případě tolerovat.

Když u nás člověk propadne závislosti, tak ho samozřejmě léčíme. Správně. Lékař nemůže stát před nemocnicí a zkoumat, kdo si svoje neštěstí zavinil. Léčí kuřáka s rakovinou, řidiče po nehodě, člověka s obezitou i závislého. Jenže z věty budeme tě léčit se nesmí stát věta neneseš žádnou odpovědnost!

Mohu vám pomoci nést následky vašeho rozhodnutí a zároveň férově říct, že to bylo špatné rozhodnutí. Mohu mít soucit a zároveň důsledně požadovat odpovědnost. Mohu odpustit a zároveň trvat na pravidlech.

Jsem křesťan a Bibli čtu pětačtyřicet let. Proto mi připadá zvláštní představa, že milosrdenství znamená odstranění viny. To je nesmysl nejenom teologický, ale i morální.

Právě naopak. Odpuštění má smysl pouze tam, kde existuje něco, co je třeba odpustit.

Dnes máme stále větší tendenci překládat lidské jednání do jazyka diagnóz. Závislost je nemoc. Obezita je nemoc. Některé poruchy sexuální preference jsou diagnózou. Některé násilné činy mohou být spáchány člověkem s vážnou duševní poruchou. To všechno může být medicínsky pravda. Ale medicína odpovídá na jinou otázku než morálka a právo.

Lékař se ptá: Co se s tím člověkem děje a jak mu pomoci?

Soud se musí ptát: Co udělal a do jaké míry za to odpovídá?

A společnost se má ptát: Jaká pravidla potřebujeme, abychom spolu mohli žít?

Nesmíme tyto tři otázky smíchat. Protože potom se zločin změní v diagnózu, vina v symptom a trest v terapii. A Dostojevskij bude potřebovat nové vydání, protože Zločin a trest už nebude aktuální. Vyjde Zločin a terapie. A za pár let možná jenom: Čin. Bez přívlastku.

Tohle považuji za nebezpečné především pro děti. Dítě se totiž musí naučit jednu z nejdůležitějších rovnic života: Rozhodnutí má nějaké následky. Sáhneš na kamna -spálíš se. Rozbiješ okno – zaplatíš to. Někomu ublížíš – omluvíš se a poneseš následky. Bereš drogu - riskuješ závislost a poneseš náklady.

Svoboda totiž neznamená, že mohu dělat všechno. Svoboda znamená, že mohu rozhodovat a nesu následky svých rozhodnutí. Je to stejně přirozené jako gravitace. Voda přece teče z kopce. Když skočím ze střechy, parlament nemůže odhlasovat, že tentokrát gravitace nebude platit. A vedle fyzikálních zákonů existují zákonitosti lidského života. Práce má následky. Lenost má následky. Disciplína má následky. Drogy mají následky. Zločin má následky. A také odpuštění, samozřejmě.

Pravidla totiž nejsou nepřítelem svobody. Pravidla jsou silnice, po které může svoboda bezpečně jezdit.