„VOLIČ je člověk těšící se svatému právu hlasovat pro osoby, jež stejně vybral někdo jiný.“ Tak nás poučí americký humorista Ambrose Bierce svým výkladem onoho hesla v Ďáblově slovníku, který poprvé vyšel už v roce 1881. Různí voliči, a to i z okruhu mých známých a přátel, z okruhu lidí, kteří se zajímají a čtou a dokonce přemýšlejí, se mne zmateně ptají, koho budu volit já a že oni nevědí. Ptají se i tací, kteří dlouhá desetiletí volili zásadově jednu stranu. Teď říkají, že snad ani k těm volbám nepůjdou.

Ta myšlenka, či postoj, nejsou nijak nové. I mne už to napadlo kdysi, při nějakých předešlých volbách. Jen už si vzpomenu, o koho z těch vybraných někým jiným tehdy šlo. A uvažoval jsem, co by nastalo, kdyby nevolila většina, respektive skoro všichni. Řekněme nějakých 90 % elektorátu. Jeden politolog mne upozornil, že i takové volby jsou platné a z jejich výsledku vzejde poslanecká sněmovna Parlamentu a vláda. Problém může nastat při vyslovení důvěry této vládě poslaneckou sněmovnou. Ale pak hlavně s autoritou vlády, která zastupuje sotva desetinu svých voličů. Jak silný mandát pro svá rozhodnutí by měla, kdo by měl potřebu jí naslouchat a poslouchat? Kdo by s ní chtěl vážně jednat o nějakých mezinárodních otázkách? Taková vláda by dovládla spíše dříve než později a prezident by vyhlásil volby nové.

Často se lze leckde dočíst, že tato země po dlouhých letech nevládnutí a politického bezčasí potřebuje nějaký otřes, hospodářský kolaps nebo silné veřejné bouře, aby se cosi ve způsobu vládnutí změnilo. Nevolba by podobnou krizi mohla nahradit. Nastala by krize politická namísto krize sociální a ekonomické, což by mohlo být jaksi humánnější. Otázkou je, zda by taková krize vtáhla do politiky a do náhradních voleb kandidáty, kteří věci rozumějí a kteří jsou odhodláni vládnout, třeba i riskovat nebo udělat chybu, hlavně ne nevládnout.

Václav Moravec ve svých nedělních Otázkách měl za hosta Adama Vojtěcha, ministra zdravotnictví z covidové éry a aspiranta na ministra příštího. Za zdravotní politiku a za protipandemická opatření byl tvrdě kritizován. Nebudu ho obhajovat, ale jedna jeho myšlenka dává smysl. Říkal, že se tehdy museli rozhodovat, a tak rozhodovali. Pod tlakem představ o přeplněných špitálech a márnicích, živených zprávami ze světa. V řadě věcí rozhodli nesprávně. Ale je otázka, jestli by bývalo bylo lepší nerozhodovat, nevládnout? Hleďme, co se děje nyní v hlavním městě Praze. Viděl nebo zaslechl někdo v posledním roce primátora?

Vládní letargie a sestavování programů a kandidátek na marketingovém principu „hlavně nikoho nenasrat“ vede k prokazatelnému úpadku, ať už si premiér Petr Fiala na svých grafech ukazuje národu cokoliv. „Jděte k volbám, jde o všechno“, hlásají plakáty a inzeráty politických vůdců a jejich stran. „Běžte k volbám a nevolte tamty“, hlásají jejich programy. Já bych, s dovolením, vyvěsil heslo „Nevolte nevládu“. Co by se stalo, kdyby se to stalo, to fakt nevím. Ale nějakou jiskřičku naděje by to snad mohlo…