Bylo to nějak v polovině prvního desetiletí nového milénia, končila jsem v zaměstnání a náhodou se otevřel nový obzor. Totiž – krajanské sdružení není jenom to, o kterém se dnes diskutuje, ale také celá řada regionálních spolků, vázaných na svůj původní region, ve kterém předkové žili po staletí. Tedy spolek, ve kterém jsem byla členkou, a právě zvolena do výboru, je spolkem „odsunutých“ německých občanů Brna.

Tyto spolky pořádají nejen pravidelná setkání oněch občanů, jejich potomků, ale také různé kulturní akce, ponejvíce s nějakou historickou vzpomínkou. Tentokrát přišel předseda s tematikou „Moravského vyrovnání“. Od události uplyne 2005 přesně sto let, měli bychom něco uspořádat.

Moravské vyrovnání (též moravský pakt, německy Mährischer Ausgleich) je souhrnný název pro čtyři zemské zákony přijaté roku 1905 na Moravě, jejichž účelem mělo být vytvoření rovnoprávného postavení moravských Čechů a Němců v zemi a vyřešit národnostní rozpory mezi oběma národy.

A protože ony zákony byly přijaty v Brně, nejlépe bychom měli něco organizovat právě v Brně. Hano, vy umíte česky, nemohla byste se projektu uchopit?

No jo, uchopit. Po desetiletí v cizině v Brně skoro nikoho již neznám, a vůbec jakou strukturu by měl tedy takový projekt mít? Koho získat? Kde najít nějaký přednáškový sál? O ubytování plného autobusu, který spolek pravidelně každý rok vysílal do Brna se postaral někdo jiný, já se dala do shánění.

Napřed konferenční místnost. Už nevím, co jsem všechno podnikla, ale nejlépe se mi zalíbila konferenční místnost jednoho z brněnských muzeí. S paní, která mne prováděla jsme si na první pohled rozuměly, slíbila že dá vědět.

Dny, týdny plynuly, neslyšela jsem vůbec nic. Poslala jsem první dotaz, žádná odpověď. Druhý, třetí…nic. Začnu být nervózni, nevím, co dělat, termín akce se blíží…. . Konečně přijde oficiální dopis ředitele muzea. Nevěřím svým očím. Píše zdvořile ale jasně. Konferenční síň nedostanu. Něco ve smyslu že se nepřejí „politické akce“.

Politická akce? To snad před sto lety, ale dnes?
Měla jsem tenkrát určité kontakty k oddělení zahraničních vztahů brněnského magistrátu. Pan vedoucí poradil. Zkuste to u nějakého z brněnských hotelů, mívají pěkné konferenční sály, samozřejmě je pronajímají zahraničním návštěvníkům.

Klaplo to. Krásný, trochu nostalgický sál právě vhodný, byl zajištěn.
Co Vám mám povídat. Podařilo se zajistit přednášky o multikulturní historii Brna, Přednášel český lékař o českém lékařství v té době, jeden z nejvýznamnějších českých muzikologů, americký historik, který zpracoval historii brněnských německých sociálních demokratů, dva inženýři, několik historiků a další. Však se podívejte sami, pan redaktor snad uveřejní i program. Dokonce se i jedna z nejvýznamnějších nadací SRN o projekt zajímala a také jej podpořila.

Spojila jsem se také s Židovskou obcí v Brně. Dost mne překvapilo, jak byli vstřícní. Zajistili přednášku o roli židovské minority v době, kdy byl uzavřen Moravský pakt. Ve svém zpravodaji dokonce zveřejnili moje rodinné povídání, znáte je, Brno hlavní nádraží. (U českých čtenářů blogů jsem si vysloužila spíše zlá slova).

Nechyběla také návštěva brněnského židovského hřbitova ale také pomníku vzpomínky na vysídlení německého obyvatelstva v květnu 1945 v zahradě kláštera na Mendlově náměstí. A i Kounicovy koleje.¨

Ale to nebylo všechno.

Akce se zúčastnil i tehdejší předseda židovské obce. Druhý den se mne zeptal, zda by také mohl pronést k (četnému) publiku pár slov. No jasně, sama bych si asi netroufla, jej o něco takového požádat.

V perfektní němčině pronesl tato slova:
Velmi pozorně jsem sledoval včerejší přednášky, ale něco důležitého jsem postrádal.

Vážení hosté, vítejte v Brně!

Dospěl jsem k přesvědčení, že jste nepřišli jen navštívit hroby svých blízkých nebo diskutovat o Moravském vyrovnání. Věřím, že někde v nejhlubších zákoutích vašich duší zůstává alespoň malý kousek lásky k tomuto městu – městu vašeho narození, městu, kde někteří z vás strávili část svého mládí. Vrátili jste se a viděli jste, že vše, co generace před vámi vybudovaly, je stále tam v celé své kráse a že vzniklo i něco nového, stejně krásného.

Neopustili jste Brno dobrovolně; byli jste k tomu donuceni. My Židé se bráníme jakékoli představě kolektivní viny. My Židé jsme zlo kolektivní viny zažívali v průběhu našich dějin po staletí. Čekali jsme téměř 2000 let na omluvu, ale přežili jsme. I když naši předkové museli snášet velké utrpení a ponížení, i když bezpočet z nás v průběhu staletí přišlo o život. Ale přežili jsme, protože jsme vždy odpouštěli svým bližním, učili se ze zkušeností a vždy nacházeli sílu začít znovu. Věřím a doufám, že se Němci a Židé v Brně znovu usadí, vybudují si zde život, zažijí lásku a vychovají zde své děti. Znovu dodají městu život a obnoví jeho dřívější barevný ráz. I když se tak nestane dnes ani zítra...

Není co dodat.

Jen snad to, že jedna z mála věcí, které mne budou mrzet až do konce života, je skutečnost, že jsem žádost o nejvyšší vyznamenání Spolkové republiky pro pana předsedu podala pozdě. Velvyslanectví ho znalo, ujistili mne, že ji podpoří, nevyšlo to. Pan předseda byl už nemocný, odešel z tohoto světa, než byla žádost vyřízena. Věřte mi, moc mne to mrzí.

Čest jeho památce, často na něj vzpomínám.

Fotka: Budova historického Moravského zemského sněmu a vzniku „Moravského vyrovnání“ , dnes Ústavní soud České Republiky v Brně