V sobotu zažilo Václavské náměstí protivládní demonstraci. V měsíci září druhou, o které psala média. Ta první, ze 3. září, vyvolala podiv nad tím, kolik tam přišlo lidí. Ta druhá z minulé soboty zaujala mizivým počtem účastníků. Přišlo na dvě stovky lidí. Přitom téma obou shromáždění bylo v podstatě totožné. Je třeba vyhodit neschopnou vládu, nahradit ji odborníky, v druhém plánu podpořit mír na Ukrajině. Komunisté na tribuně byli jak v té první, tak i při té druhé demonstraci. Všechno stejné, jen výsledek opačný: v prvním případě z hlediska svolavatelů úspěch, v druhém fiasko.

Demonstraci z minulé soboty otevřeně svolala komunistická strana, kdežto ta první, úspěšná, se nesešla pod jednou vlajkou. Přestože tedy šlo věcně o totéž, o vyjádření odporu prozápadní orientaci země a sympatie k Putinově Rusku, které má Česko na seznamu nepřátelských zemí, lidí se nesešlo prostě proto, že svolavatelem byla komunistická strana. Přijal jsem to s uspokojením, že i v téhle mizerné době mají dobré zprávy šanci. Je vidět, že komunistická strana nejenže nepřitahuje, jak vidět z výsledků voleb a průběžně zveřejňovaných preferencí, ona odpuzuje.

S potěšením jsem si prohlížel foty hloučku zoufalců shromážděných pod koněm svatého Václava. Vzpomněl jsem si na zážitek z doby dávno minulé. Bylo to někdy v první půli šedesátých let. Bylo tehdy zvykem před filmem promítat v kině zpravodajský týdeník a poté krátký dokumentární film. Tentokrát to bylo o Baťovi a jeho podnikání. Oživení v sále, nebylo to žádné antibaťovské štvaní, film byl objektivní (však taky ho po týdnu z kinosálů stáhli). Jedna epizoda se týkala oslav 1. máje ve Zlíně. Kamera ukázala veliký dav před Společenským domem, na tribuně Tomáš Baťa, řečnil a všichni mu tleskali. Pak střih… a byl komunistický 1. máj ve Zlíně. Někdo řečnil a kolem dvě stovky zoufalců, ano, tak to zažila soudružka Konečná minulou sobotu.

No jo, ale to bylo za doby plné konjunktury a vrcholného rozkvětu Baťových závodů, kdežto teď se propadáme do krize a to je ta správná chvíle pro demagogy a jejich štvaní, tedy i pro komunisty.

Ani hrozící nouze jim nenažene lidi na náměstí. Mají po sezóně.

Když už jsem u těch reminiscencí, vytanul mi v paměti ještě jeden obrázek. Je to tak pět let, 17. listopad. To je v centru Prahy hodně živo, kde kdo se chce prezentovat a před Baťou na Václavském, kdo tam nestojí jako Miroslav Sládek. Kolem něho se ani ty dvě stovky nesešly, řečnil a poslouchali ho dva, tři lidé.

Jak tak sleduju soud desetiletí, přál bych si, až se rok s rokem sejde, abych jednou spatřil Andreje Babiše dole na Václavském před Baťou řečnit k třem stoupencům, jinak kolem pusto. A pak bych, jako u toho Sládka, zaslechl bych útržek hovoru náhodných kolemjdoucích:

„Kdo to je?“

„Netuším, ňákej kašpar, pojď pryč...“

Ondřej Neff