Senát s rozdílem dvou hlasů neschválil ratifikaci Istanbulské úmluvy. Je z toho velké pobouření. Piráti zveřejnili seznam senátorů hlasujících proti, seznam je vyveden graficky na červeném pozadí. Plynou z toho nepříjemné asociace, ale nemohu se jim ubránit a pocit ošklivosti ještě posílí vzpomínka na pirátský vězeňský autobus, na který si namalovali, kdo všechno by měl podle jejich názoru sedět.

Přitom nasnadě leží rada, jak usnadnit přijetí úmluvy.

Do března roku 2022 úmluvu ratifikovalo 36 států. Je tedy dost zkušeností s tím, jaké má v těchto zemích pozitivní dopady na postavení žen a jak je to s domácím násilím. Pomáhají statistiky. O kolik procent klesl počet znásilnění? O kolik bylo méně zmláceno žen násilnickými manželi? Kolik bylo zřízeno utajených azylových domů, aby oběti měly kam utéct, když už poměry doma byly nesnesitelné? Jaký efekt na vztahy mezi muži a ženami mělo ideové působení neziskových organizací? Kde je zdroj tvrdých fakt pořízených nezávislými institucemi?

Možná někde taková fakta jsou, ale v naší veřejné debatě jsem je nezaznamenal. Bohužel jsem narazil na spíše nepříznivá data, uvedu některá.

Německo samozřejmě úmluvu ratifikovalo. Podle jeho ministryně pro rodinu Giffeyové od roku 2017 do roku 2020 vzrostl počet žen se zmrzačenými genitáliemi o 44, respektive o 162 procent, pokud jde o nezletilé, přičemž skutečnost je nejspíš ještě horší. Ve Francii roste domácí násilí, varuje ČTK ve svém Streamu a server Aktuálně referuje o demonstracích proti sexismu a násilnostem na ženách. Evropská agentura FRA zkoumala násilí na ženách napříč Evropské unie a na str. 31 zveřejněného výzkumu čteme, že nejhůř je na tom Dánsko a po něm následuje Švédsko, Nizozemsko, Francie a Belgie, tedy země které úmluvu ratifikovaly, kdežto Litva je na tom nejlíp, přitom na seznamu těch, co ratifikovaly, chybí. Proboha, samozřejmě to neznamená, že ratifikování úmluvy má na atmosféru ve společnosti neblahý vliv. Jen to lze konstatovat, že vztah k úmluvě se na tvrdých datech neprojevuje ani pozitivně, ani negativně. Přesvědčivá data ve prospěch úmluvy tedy nejsou a debata se vznáší na oblacích z kanonády kulturní války. Hlavní argument pro ratifikaci se odvolává na skutečnost, že „jinde to ratifikovali také‟. Hodně to připomíná debatu o přijetí eura. Hodně, ale ne úplně, protože pro přijetí eura existují tvrdá data, ovšem právě tak proti přijetí eura. Takže závěr zní, že rozhodnutí má být politické. Množina příznivců úmluvy a příznivců eura se prolíná. Jak je to se skeptiky?

Pokud jde o Istanbulskou úmluvu, obávám se nadnárodních neziskovek s trvalým nekontrolovatelným přístupem k veřejným penězům a zastřešeným jakýmsi GREVIO, s pravomocemi nad úrovni státu. Pro mě je tohle tvrdý argument, přes který mi nejede vlak.