Je sto let od vzniku samostatného státu důvodem k oslavám či důvodem k obavám? Hrdost nad prací otců zakladatelů se snoubí se strachem o jeho budoucnost.

Žijeme ve zvláštní době. Nikdy v dějinách našeho státu nebyla ekonomická úroveň lepší. Neuvěřitelně nízká nezaměstnanost, široká nabídka pracovních příležitostí, kde si ten, kdo hledá práci, může rychle najít odpovídající pozici. Bezpečné zakotvení v hospodářských a bezpečnostních strukturách Evropy umožňuje našim občanům volný přístup k pracovnímu uplatnění i v jiné než mateřské zemi a možnost cestovat bez otravných buzerací na hraničních kontrolách či čekání a placení vstupních víz.

Otcové zakladatelé státu by nejspíše měli radost z toho, že se jejich dílo daří. Předpokládali by celkem logicky, že občané útvaru, na jehož tvorbě se před 100 lety podíleli, budou hrdí a sebevědomí. Že ze svých řad budou vybírat ty nejlepší, kteří budou onen ideál dále rozvíjet. Asi by bylo obtížné jim objasnit, proč tomu tak není.

Hlava státu - tedy první z prvních - by měla být tou kvintesencí státotvornosti, jedincem, který by měl za jakýchkoliv okolností tlumit rozpory, zklidňovat situaci a přinášet podněty k rozvoji humanistických zásad, na kterých naše republika vznikla.

Realita je odlišná. Hlava našeho státu zcela nepokrytě inklinuje k východním despociím, kde jsou na denním pořádku vraždy názorových odpůrců, novinářů a kde je opozice umlčována v lepším případě slzným plynem, v horším případě navždy. V Číně jsou brutálním způsobem potlačovány menšiny, tedy jakýsi lakmusový papírek vyspělosti daného systému. Jak v Rusku, tak i v Číně být proti režimu znamená permanentní ohrožení života.

Hlava našeho státu se vyslovuje pro zrušení jedné ústavní instituce, jejíž existence se po počátečních rozpacích ukazuje čím dále více jako potřebná pro ředění případných vládních či parlamentních excesů. Její členy zesměšňuje poukazem na to, že on je postaven ústavně výše.

Hlava našeho státu veřejně a programově tupí jednu skupinu obyvatel poukazem na jejich odlišný genetický původ a na jejich nechuť k soustavné práci místo toho, aby je povzbuzovala příklady jedinců z jejich řad, kteří i přes jednoznačný hendikep dosáhli velmi dobrého společenského postavení a jsou velmi prospěšní jak pro svou komunitu, tak i pro ostatní obyvatele státu.

Hlava našeho státu využívá všech možných příležitostí, aby si při veřejných vystoupeních vyřizovala své účty s politickými protivníky, a to mnohdy velmi vulgárně, takže je třeba mít neustále v pohotovosti člověka s prstem na tlačítku „mute“, neboť jeho projevy nebývají vysílány až po 22. hodině.

Předseda vlády České republiky je jedincem, kterého Ústavní soud Slovenska označil za vědomého spolupracovníka Státní bezpečnosti, tedy zločinecké organizace, která měla za totalitního období 40 let komunismu na rukách krev názorových odpůrců či jen obyčejných lidí, kteří nechtěli sklonit hlavu před práskáním bičem komunistické ideologie.

Předseda vlády České republiky byl opakovaně přistižen buď při lži, či při přípravě likvidace politických odpůrců jejich dehonestací v médiích, která vlastní. Je vůdcem hnutí, které je založeno na führerprincipu, systému, který nemá s demokracií nic společného. Dokonce je schopen před volbami rozvěsit plakáty s oznámením, že ten který jedinec jeho strany má číslo jeho mobilu. Což samozřejmě znamená, že i on má mobil na uvedené jedince, přeloženo do češtiny - on je tím, který je má okamžitě na dosah a který úkoluje členy hnutí. Že by tomu bylo naopak a že by se v hnutí ANO objevovaly zásadní rozpory, demokraticky řešené na sjezdech, nevěří ani jeho fanatičtí přívrženci.

Je třeba rovněž připomenout, jak pokorně sklonili hlavy naši čtyři nejvyšší představitelé státu před čínským zachmuřeným obočím nad skutečností, že do naší země přijel na návštěvu ekonomicky a vojensky bezvýznamný jedinec (rozuměj dalajláma), který však reprezentuje špatné svědomí expandující velmoci. Ani jeden z oněch čtyř jedinců nepochopil, že právě touto poníženou omluvou ujistili čínského vládce o své bezvýznamnosti. Zdatného pokračovatele státní devótnosti je i současný šéf parlamentu pan Vondráček, který objasňuje představitelům Ruska, že kritické postoje vůči jejich zemi jsou menšinové a od těch, kteří jaksi ještě nechápou....

Miloš Zeman i Andrej Babiš vyvíjejí extrémní tlak na nezávislá média. Hlava státu „radí“ poslancům, jak právně čistě zlikvidovat Českou televizi. Předseda vlády rozhoduje, co se smí tisknout v jím vlastněných novinách, kde není místo pro jiné než jemu servilní názory.

Cílem obecného opovržení a nesmyslných obvinění jsou i neziskové organizace. Tedy to, co za doby totalitní éry neexistovalo a co je normativem každé demokratické společnosti. Tyto organizace suplují funkci státu tam, kde buď selhává, nebo kde je to pro něj ekonomicky nevýhodné. Vytváření jakéhosi nimbu díry na společné peníze občanů poukazováním na zhůvěřilost a rozmařilost členů a „zbytečností“ jejich práce se již podařilo implementovat do hlav většiny občanů, která vůbec netuší, kde všude je tato „neviditelná“ práce přítomna. Málokdo si je schopen uvědomit, že třeba Člověk v tísni pomáhá vytvářet infrastruktury v zemích, odkud proudí do Evropy uprchlíci, a tak se je snaží udržet v místě jejich původu. Je to činnost daleko záslužnější než vyvěšovat volební plakáty se strašením obyvatel. (v každé skupině se najdou i černé ovce, nicméně podle nich nelze posuzovat celek).

Lidský organismus je vybaven imunitním systémem, který - pokud je zdravý - likviduje zárodky i zhoubných chorob rychle a nekompromisně. Pokud je organismus nemocen, je imunitní odpověď liknavá a neúčinná a v konečném důsledku může i mírnější choroba svého nositele zahubit. V našich dějinách v posledních sto letech byla společnost vystavena dvěma silným atakám nemoci - totalitním ideologiím. Ta nacistická byla jaksi zvenčí, taková náhlá infekce na oslabený organismus postrádající posilovacích prostředků odjinud. Znamenala ztrátu zhruba 350 tisíc obyvatel. Ta komunistická byla daleko zákeřnější, byla totiž vyvolána méně nápadně - zevnitř. Způsobila smrt „jen“ tisícovek lidí a exodus statisíců, jejichž genofond byl pro náš stát navždy ztracen. Současně však nechala uvnitř hlav svých občanů myšlenku, že pokud skloní hlavu a zavřou ústa, mohou relativně klidně přežívat.

I přes změnu poměrů po roce 1989, kdy se nějakou chvíli zdálo, že nastanou normální časy, se opět objevují již výše zmíněné patologické jevy, kdy občanům výměnou za ešus plný jídla nevadí prokazatelná lež a devótnost jejich představitelů před totalitní mocí států, kde by žádný z nich nechtěl žít ani den. Místo sebevědomého postoje vůči prodavačům deště volí chimérickou představu, že někdo za ně vyřeší všechny jejich problémy. Dobrovolně a z vlastní vůle dávají diktátorům na talíři své vlastní životy a svobodu.

Z medicíny víme, že i organismus zasažený vážnou nemocí se může uzdravit. K tomu je však zapotřebí přestat užívat onen jed servírovaný dnes a denně v podobě fake news, kterými je zahlcený internet a mysl některých spoluobčanů. Je třeba posilovat ty prvky, o nichž víme, že vedou ke zvratu bujení a konečné likvidaci metastáz. Zkoušet dnes a denně kriticky hodnotit záplavu informací, zbavit se strachu a posilovat zdravé sebevědomí a naději.

Věřím, že by nám totéž poradili ti, kteří stále před sto lety v čele nově vznikajícího státu.