Před pár dny mne na největším evropském festivalu autorského čtení s příznačným názvem Měsíc autorského čtení (je to již 26. ročník) u nás v Brně zaujala kniha známé běloruské exilové autorky Hanny Jankuty (41) s příznačným názvem Čas plevele. V této souvislosti mně vytanulo na mysli, že mnozí naši (zde již myslím české a moravské, ne běloruské) politici jako by též na své spoluobčany pohlíželi jako na otravný plevel, kterému raději nesvěří reálné právo rozhodovat o věcech veřejných. Ale pěkně postupně.

Referendum o vystoupení z Evropské unie nebo z NATO se v české veřejné debatě často líčí jako cosi krajně nebezpečného, až extremistického. Anebo dokonce jako nástroj ruské (ba, na sítích, i jako ruSSké) propagandy.

Jenže proč? Copak samotná otázka „chcete v tomhle či jiném uskupení zůstat?“ je zločinem? Proč by se občané a občanky jednou za 20 nebo 25 let nemohli demokraticky a svobodně vyjádřit, zda chtějí i nadále zůstávat součástí těchto nadnárodních struktur?

Aktuálně zmíněná referenda prosazuje s různou mírou razance zejména SPD a hnutí Stačilo! (respektive především nejsilnější motor tohoto volebního spolku KSČM). Naopak pro vládní strany (v to počítaje i exvládní Piráty) je plebiscit o těchto členstvích bezmála sprosté slovo.

Vše plyne, vážení

U členství v Evropské unii se obvykle razantně tvrdí, že lidé už jednou řekli ANO (referendum v roce 2003), tak co chcete znovu slyšet? V principu správným protiargumentem zde je, že EU (stejně jako celý svět) od roku 2003 prošla řadou zásadních změn. Nejvýznamnější přeměny jsou spjaty obzvláště s přijetím tzv. Lisabonské smlouvy, která vstoupila v platnost 1. prosince 2009. Nicméně i kdyby k žádným změnám nedošlo, tak více než dvacet let je pěkně dlouhá doba a případné hlasování o dalším setrvání by bylo naprosto namístě. Samozřejmě není bezpodmínečně nutné, avšak je možné a vhodné.

U českomoravského členství v NATO je situace ještě průzračnější, o něm čeští lidé nikdy nehlasovali. Nikdy. Takže verifikace za pomoci celostátního referenda se doslova nabízí. Opět není hlasování sice právně bezpodmínečné, avšak v rámci určité „společenské smlouvy mezi lidem a elitami“ by bylo především eticky více než případné.

Lidé nejsou hloupí, nepodceňovat

Někteří politici a komentátoři rádi kolovrátkově tvrdí, že by takové lidové hlasování mohlo být zmanipulované ze zahraničí – například Moskva, Minsk nebo Peking vyšlou armádu trollů a lidé pak prý zahlasují „nepěkně“.

U všech občanských, křesťanských i rohatých demokratů, jestliže je naše demokracie tak slabá, že ji zničí pár facebookových a instagramových příspěvků z „Asie“, máme mnohem větší problém než referendum. Václav Bělohradský by možná svým italským studentům politologie napsal něco o demokratické lodi ocitnuvší se na mělčině (La nave democratica si è arenata), která těžko popluje smysluplněji a legitimněji dále.

Pakliže by šlo tímto způsobem zmanipulovat rozhodnutí o EU nebo NATO, pak přece totéž může platit i pro volby do sněmovny, do Senátu či prezidentské volby. O jihomoravských krajských volbách nemluvě, to by si zdejší mladý hejtman Grolich (Spolu) místo své oblíbené kšiltovky (která si s ním nota bene zahrála v tolika videích) mohl rovnou nasadit ruskou papachu nebo čínskou mandarínskou čepičku.

Pro pět ran do ústavy, zakážeme volby snad také, protože hrozí jejich ovlivnění ze zahraničí?

Referendum nebylo a není žádný ďábel

Švýcaři by o něm mohli vypravovat. Referendum je „megademokratický“ prostředek. Jistěže, není správné ho zneužívat ke každé maličkosti.

Nicméně právě proto má smysl jasně stanovit pravidla: například parametr, že o klíčových zahraničněpolitických otázkách by se lidé mohli vyjádřit jednou za 20–27 let. Což odpovídá suma sumárum jedné lidské generaci.

Pravidelně, ale s rozmyslem. Taková periodicita dává prostor nejen k hlubší celospolečenské debatě, ale i ke zklidnění emocí a pořádnému vyhodnocení přínosů i nevýhod.

A hlavně: pokud je setrvání v EU a NATO skutečně tak výhodné, jak tvrdí zastánci – proč se toho bát? Pak přece občané zcela logicky budou hlasovat pro setrvání. A je-li tomu tak, výsledek referenda by uklidnil veřejnost, posílil by důvěru v tyto instituce a utlumil by debaty o „CZexitu“ nebo podobných únikových scénářích.

Referendum je příležitost k dialogu, ne hrozba. Politici, kteří věří ve správnost členství v EU a NATO, by se referenda bát neměli. Měli by ho naopak vítat – jako možnost ukázat, že jejich pozice má podporu většiny obyvatel. A pokud se většina někdy rozhodne jinak? Pak je to také legitimní hlas a výzva k tomu, aby se něco změnilo.

Nebát se a nechat hlasovat

Sečteno - referendum o setrvání v Evropské unii a Severoatlantické alianci není žádná zrada státu. Naopak – je to výraz důvěry v občany. V nás spodních deset a půl milionu. Pokud jsou tyto struktury skutečně přínosné, lidé je svobodně podpoří. Čeho se tedy naši politici tolik hystericky bojí?

Naopak očekával bych, že demokratické vládní i opoziční strany/hnutí – zejména ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN, Socdem a ANO – převezmou iniciativu a samy budou referendum o setrvání v EU a NATO prosazovat.

Demokracie není o tom, že lidé mohou mluvit jen tehdy, když říkají to, co si přeje vláda nebo elity. Do systému jménem Demokracie přece náleží i svoboda, že lidé mají právo nesouhlasit. Referendum je toho symbolem a demokratickým nástrojem. Tak se ho tolik nebojme.

Psáno pro Lidové noviny, autorův blog Legendární medvěd je zde.