Česká politika má v posledních dnech novou disciplínu. Kdo nesouhlasí s politickým protivníkem, nepolemizuje s ním. Podává na něj rovnou trestní oznámení. Nejnovějším příkladem je reakce Zdeňka Šarapatky (ve volbách do Senátu kandiduje jako nestraník za TOP 09) na výrok ministra zahraničí Petra Macinky. Ten označil kompetenční žalobu prezidenta republiky a předběžné opatření Ústavního soudu za pokus o „ústavní puč“. Zdeněk Šarapatka se rozhodl reagovat nikoli článkem, tweetem, otevřeným dopisem, debatou nad nealkoholickým pivem či jinou veřejnou polemikou, ale trestním oznámením. Trestním oznámením, čtete dobře.

Špatná zpráva pro svobodu slova

Právník si při takové zprávě nevyhnutelně klade otázku: Jaký trestný čin měl být vlastně spáchán? Pro pět... vlastně nula devět ran do předsedy topky pana Matěje O. Havla (mezi námi to musí být skutečný Matěj – nomen omen, když za svou stranu nechá kandidovat pana Šarapatku), trestní zákoník v ČR nezná delikt „použití expresivní politické metafory“.

Nezná ani skutkovou podstatu „kritika Ústavního soudu“. Pane kandidáte Šarapatko, naštěstí stále ještě nežijeme v zemi, kde je trestné vyslovit názor na rozhodnutí státní instituce.

Výrok o „ústavním puči“ lze považovat za přehnaný. Lze jej kritizovat. Je možno s ním nesouhlasit. To všechno je naprosto legitimní. Stejně legitimní je ale právo takový názor vyslovit. Demokracie totiž není založena na tom, že všichni mluví uhlazeně a používají sterilní úřednický jazyk. Politika byla, je a bude světem silných slov. Ostatně kolikrát jsme v posledních letech slyšeli výrazy jako „ohrožení demokracie“, „demontáž právního státu“, „autoritářský režim“, „konec svobody“ nebo dokonce „fašismus“? Byla na jejich autory podávána trestní oznámení?

Samozřejmě nebyla. A správně tomu tak.

Znepokojující není ani tak samotný krok pana Šarapatky. Mnohem horší je trend, který tento krok symbolizuje. Část veřejného prostoru si začíná zvykat, že na nepříjemný názor se neodpovídá argumentem, ale právní hrozbou. Že místo věty „nesouhlasím s vámi“ nastupuje věta „uvidíme se na policii“.

Nebezpečná cesta

Svoboda projevu totiž neexistuje proto, aby chránila názory, které se nám líbí. Ty žádnou ochranu přece nepotřebují. Její skutečný význam spočívá v ochraně názorů, které nás dráždí, rozčilují nebo pobuřují. Přesně to ostatně po desetiletí připomíná judikatura Evropského soudu pro lidská práva i českého Ústavního soudu.

Politik musí snést více kritiky než běžný občan. Ústavní instituce musí snést více kritiky než soukromá právnická osoba. A demokratický stát musí snést i takové výroky, které považuje za nespravedlivé nebo přehnané. Tak jednoduché to je.

Mrazivý precedens

Když se začnou politické spory řešit prostřednictvím trestních oznámení, vzniká mrazivý precedens. Dnes jde o výrok Petra Macinky. Zítra může jít o kohokoliv jiného. O novináře, akademika, blogera či opozičního/dalšího vládního politika. Kde to skončí? A kdo ta všechna řízení ve finále zaplatí?

Trestní právo má chránit společnost před kriminalitou. Nemá sloužit jako nástroj uražených politických aktivistů ani jako prostředek mediálního zviditelnění. Demokracie potřebuje více argumentů a méně udavačství. Více polemik a méně trestních oznámení. A především potřebuje občany, kteří unesou, že někdo vysloví názor, s nímž zásadně nesouhlasí.

Právě v tom se pozná sebevědomá svobodná společnost.

A propos, ještě že v mém senátním obvodu nyní nejsou doplňující volby. Presumuji, že pan Šarapatka bude žalovat všechny voliče, kteří ho nebudou volit. Dodávám na úplný závěr v nadsázce.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.