Vedení hnutí ANO a SPD mohou být v zásadě v klidu, z jejich rybníčku reálně Rakušan žádné početnější kapříky netahá. Čímž není dotčeno, že na okamurovce a babišovce hlučně útočí.

K jádru věci – zmíněný populární ministr na síti X (dříve Twitter) napsal: „Za vysokými preferencemi populistů a extremistů je často zklamání lidí v bezvýchodné situaci. Třeba lidí v takzvaných dluhových pastech. Těm pomůže zákon o insolvencích, a proto ho chceme co nejrychleji projednat. Vyplatí se to nejen beznadějně zadluženým lidem, ale nám všem. Tratit budou snad jen insolvenční mafie.“

Na první pohled hezká slova, nejeden dlužník jistě zajásal. I běžný občan si řekne, to je ale politik, chce bojovat s lichváři a „insolvenčními mafiemi“. Protože celé sdělení avizuje, že dlužníci zaplatí věřitelům ve finále zase méně.

Ministr dobroděj? Vůbec ne

Jenže věřitelem může být a často je třeba VZP, FÚ nebo ČSSZ, takže ve finále odpuštěné dluhy zaplatí kdo – ano, přece my všichni ostatní, kteří jsme zdravotní a sociální pojištění a rozličné daně řádně platili. Nejde jen o penále, již dnes v insolvencích dlužníci reálně zaplatí v průměru méně než osm procent svých dluhů.

Panu ministrovi jsem slušně na stejné sociální síti napsal: „Pane ministře, půjčíte mi, prosím, 15 tisíc korun, já vám je pak nevrátím, vy mi to pak odpustíte, abych nebyl v dluhové pasti, a já pak nebudu volit populisty. Souhlasíte? Nebo je ta nabídka selektivně jen pro někoho?“

Vít Rakušan mi ještě stejný den odpověděl: „Člověku, u kterého je vysoká pravděpodobnost, že půjčku z nějakého důvodu nevrátí, půjčují jen světci, potomci nebo šmejdi (častý případ). Nejsem ani jedno, takže bohužel.“ (Povšimněte si roztomilého ministrova překlepu „potomci“ vs. „pitomci“, také je pěkné, že ministr sám sebe autoevaluačně hodnotí jako „nesvětce“.)

Ale vážněji. Z páně ministrovy odpovědi úplně čiší přístup: na mé peníze nesahejte, tam se nic odpouštět nebude. Avšak připravili jsme další zjemnění legislativy, kde ve výsledku zaplatí dluhy všichni ostatní. Z cizího přece krev neteče. Klasický postup.

Představa, že věřitel je vždy tlustý snědý lichvář se zlatými zuby a platinovými řetězy kolem krku, je hodně nepřesná. Často jsou to orgány vykonávající veřejnou správu nebo obyčejná paní, která pronajímá byt, který zdědila po rodičích, a dala třeba spoustu peněz do oprav, a nájemník prostě neplatí a nezaplatí. A byt třeba navíc i významně poškodil.

Kdo říká, že pomůže dlužníkům, tak by tak měl především činit z vlastních nebo stranických peněz, ale nebrat si za rukojmí všechny ostatní poctivé lidi – pojištěnce a daňové poplatníky. Jak říkal správně již Milton Friedman: There’s No Such Thing As a Free Lunch.

Prostě ty obědy musí ve finále někdo zaplatit. A tím někým zde jsou třeba pojištěnci například VZP (a všech dalších zdravotních pojišťoven či ČSSZ), tedy my všichni poctiví (a hloupí) plátci.

Satirik by mohl rýpnout, že mj. lékaři, sestry a starobní důchodci (a další) mohou předsedovi Starostů Vítu Rakušanovi poděkovat za budoucí snížené příjmy.