sou výročí, u nichž bychom měli být především vážní. Srpen 1968 mezi ně bezpochyby patří. Právě proto bychom s ním měli zacházet maximálně opatrně. A nepopulisticky. To se ale tentokrát nepovedlo.

Ne každá současná politická pře se automaticky stává pokračováním sovětské okupace.

Prezident republiky Petr Pavel letos u budovy Českého rozhlasu v Praze při pietním aktu k 58. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy mimo jiné prohlásil, že nezávislá média jsou jedním ze základních pilířů demokracie. S tím lze samozřejmě jen souhlasit. Poněkud problematičtější je ovšem další konstrukce prezidentova projevu.

Bývalý komunista Petr Pavel upozornil na údajný tlak na svobodu a nezávislost veřejnoprávních médií a tento tlak přirovnal k situaci, kterou v srpnu 1968 představovali rusky hovořící vojáci se samopaly. Následně parafrázoval tehdejší rozhlasové heslo „Jsme s vámi, buďte s námi“.

Tady už se podle mého názoru dostáváme od legitimní obrany svobody médií k politické rétorice, jež je nejen nevhodně přehnaná, ale také historicky velmi nešťastná. Řečeno gentlemansky.

Rozlišujme

Změna ve financování České televize a Českého rozhlasu opravdu není okupace. A není jí ani tehdy, pokud se nám navrhovaný model financování nelíbí.

O způsobu financování veřejných institucí lze vést ostrou debatu. Můžeme diskutovat o výši poplatků, jejich konstrukci, státním rozpočtu, míře veřejné kontroly, nezávislosti médií i o tom, jak má být veřejná služba definována. To všechno jsou legitimní otázky demokratické politiky. Ale přirovnávat takový spor k srpnu 1968 je podle mého soudu laciné. Jak by asi napsal Václav Bělohradský: Je to morální kýč.

Demokracie totiž stojí také na schopnosti rozlišovat. Mezi cenzurou a změnou financování. Mezi politickým tlakem a politickým názorem. Mezi skutečným ohrožením svobody slova a konfliktem o podobu veřejné instituce.

Emocionálně silný argument

Argumentace srpnem 1968 má v českém prostředí mimořádnou emocionální sílu. Využít tuto historickou zkušenost jako univerzální kladivo na současného politického protivníka je proto velmi snadné. A právě proto bychom to dělat neměli.

Zvlášť když existují evropské země, kde jsou veřejnoprávní média financována přímo či nepřímo prostřednictvím veřejných rozpočtů, aniž by to samo o sobě znamenalo konec demokracie. Samotný mechanismus financování neurčuje míru mediální svobody.

To nepochybně neznamená, že veřejnoprávní média nepotřebují ochranu své nezávislosti. Potřebují. Stejně jako potřebují transparentní pravidla, odpovědnost a veřejnou kontrolu.

Ale ochrana nezávislosti médií nesmí znamenat, že jakákoli změna jejich financování bude předem označena za útok na demokracii.

A dovolím si ještě jednu poznámku. Prezident Petr Pavel má samozřejmě právo připomínat srpen 1968. Má také právo ostře kritizovat vládu či parlament. Stejně tak má právo hájit Českou televizi a Český rozhlas. Měl by však být velmi opatrný při používání historických paralel.

Je totiž rozdíl mezi historickou pamětí a historickým moralizujícím kýčem.

A propos, může nám vážený pan prezident doložit, jak se ohradil proti sovětské okupaci před rokem 1989? A jak se tehdy zasazoval o svobodu médií?

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.