Veřejná debata o radikalizaci mladých lidí se často soustředí na jednotlivce. Hledáme „viníky“ mezi aktivisty, organizacemi nebo konkrétními kauzami, a máme tendenci chápat radikalismus jako selhání jednotlivce nebo malé skupiny. Tím ale přehlížíme samotné prostředí, ve kterém tyto postoje vznikají a dávají smysl. Radikalismus zpravidla nevzniká izolovaně – je výsledkem dlouhodobého působení určitých interpretačních rámců, které jednotlivci přebírají, aniž by si nutně uvědomovali jejich původ nebo strukturu.

Jedním z klíčových prostředí, kde se tyto rámce formují a reprodukují, je vzdělávací systém, zejména jeho vysokoškolská část. Nejde přitom o jednoduché tvrzení, že „učitelé indoktrinují studenty“, protože takové zobecnění by bylo nepřesné a snadno vyvratitelné. Většina učitelů se snaží vykonávat svou práci standardním způsobem a předávat znalosti v dobré víře. Problém je spíše strukturální: některé obory – typicky část humanitních a sociálních věd – dnes často nefungují primárně jako popis reality, ale jako její interpretace skrze předem dané kategorie, které mají vlastní vnitřní logiku a reprodukují se bez ohledu na individuální úmysly jednotlivých učitelů.

Tyto interpretační rámce mají společný rys: systematicky rozdělují svět na struktury moci a jejich oběti a tento způsob vidění reality se postupně stává výchozím bodem myšlení. V důsledku toho dochází k posunu, kdy empirické zkoumání ustupuje morálnímu hodnocení. Student není veden k otázce „jak to funguje“, ale spíše k otázce „kdo je utlačovatel a kdo utlačovaný“. Tím se ztrácí rozdíl mezi analýzou a postojem, protože samotný popis reality je už předem zatížen hodnotovým rámcem, který není předmětem zkoumání, ale implicitním předpokladem.

Dalším důsledkem je vznik uzavřeného interpretačního systému, který má tendenci být vnitřně stabilní a odolný vůči kritice. Každý nesouhlas lze totiž reinterpretovat jako projev „dominantní struktury“, což znamená, že kritika systému jej paradoxně potvrzuje. Takový systém se tím stává prakticky nevyvratitelným, a právě tato nevyvratitelnost bývá mylně zaměňována za jeho pravdivost. Student se tak neučí testovat hypotézy, ale aplikovat již existující schéma na nové situace.

Tento rámec zároveň poskytuje silnou morální motivaci. Pokud je svět chápán jako systém nespravedlnosti, pak radikální zásah přestává být extrémem a stává se „logickým důsledkem“. Přechod od slov k činům pak není skokem, ale plynulým pokračováním stejné logiky. Většina lidí v tomto systému zůstane u symbolických projevů, menší část však může dojít k závěru, že samotná symbolika nestačí a že je třeba jednat.

V tomto smyslu není rozhodující, co si myslí jednotlivý učitel, ale jaký typ myšlení systém jako celek podporuje a stabilizuje. Učitel zde nemusí být aktivním ideologem; často je spíše nositelem určitého jazyka a struktury myšlení, kterou sám převzal a kterou dále reprodukuje. Ideologie se tak nešíří primárně jako vědomý projekt, ale jako standardní způsob interpretace reality, který se postupně stává samozřejmostí.

Z historického hlediska nejde o nový jev. Univerzity byly opakovaně místem, kde vznikaly a formovaly se silné ideologické proudy – ať už šlo o náboženské, nacionalistické nebo revoluční myšlení. Rozdíl současnosti spočívá spíše v rozsahu a propojenosti: dnešní ideologické rámce mají často univerzální ambici a jsou globálně sdílené, což zvyšuje jejich dosah i schopnost dlouhodobé reprodukce.

Klíčové je také odlišit kritické myšlení od ideologické interpretace, protože tyto dva pojmy se dnes často zaměňují. Kritické myšlení znamená schopnost zpochybňovat vlastní předpoklady a vystavovat je testování. Ideologická interpretace naopak předpoklady fixuje a aplikuje je na realitu bez jejich systematického ověřování. Problém vzniká ve chvíli, kdy se ideologická interpretace začne vydávat za kritické myšlení, čímž se uzavírá možnost její korekce.

Výsledkem pak není vzdělávání v klasickém smyslu, ale produkce lidí, kteří sdílejí určitý způsob interpretace světa. Většina z nich zůstane v rovině slov a symbolických postojů, ale samotná existence tohoto rámce vytváří podmínky, ve kterých je radikalizace myslitelná a v některých případech i pravděpodobná. Společnost je pak překvapena konkrétními excesy, i když jejich intelektuální předpoklady byly přítomny dlouhodobě.

Pokud má mít debata o radikalismu smysl, musí se proto přesunout od jednotlivých případů k analýze prostředí, které tyto případy umožňuje. Bez této změny perspektivy budeme opakovaně řešit důsledky, aniž bychom rozuměli jejich příčinám.