Jsme jen malé závažíčko na vahách mocných, napsal Jiří Hanák. Hnutí Ne základnám je jen akcí užitečných idiotů, která nahání vodu na mlýn ruským vyjednavačům. Prostě ti, kteří protestují proti radaru, jsou jen neužiteční klauni. Můžeme chvilku křičet, pak se mocní světa sejdou a nad našimi hlavami dohodnou. Chápu, že takovou zkušenost může člověk mít z českých dějin.

Pavel Verner ujišťuje hladovkáře Tamáše, že kdyby u nás nebyla demokracie, nemohl by nikdy otevřít pusu v žádné televizní besedě s občany. Pan Tamáš za svůj výrok, že je ohrožena demokracie, sklidil posměch. Martin Bursík mu vysvětlil, že hladovka se drží, teprve až jsou ohrožena lidská práva.

Tak jak jsem pana Tamáše poznal, tak to není žádný pozér. Naopak poměrně přesně argumentuje, proč dělá to, co dělá. Když mu řeknu, že věřím v parlamentní demokracii, tak mi na to docela kloudně namítne, že tahle zbrojní zakázka ve střední Evropě představuje pěkných pár miliard dolarů, a spočítá, že na Českou republiku dělají prostředky na PR, propagaci, marketing a provize nějakých tři sta čtyři sta miliónů korun. Takže jaká demokracie, když na jedné straně je takový balík peněz?

Neřekl už Jan Werich v pohádce O třech hrbáčích z Damašku, že zbraně a kořalka jsou nejvýnosnější obchod na světě? Zbraně jsou veřejná zakázka. Poptávce po nich je třeba často pomoci, aby se mohly peníze přelít do něčích kapes. To platí stejně tak v USA, jako v České republice.

Nezdají se mi ti mudrcové, kteří radí panu Tamášovi, ať si dá gulášek, že naše demokracie je v pohodě, když tady dnes máme vládu, která vůbec není obyčejnou pravicovou vládou prosazující trh, ale která přišla s něčím zcela novým: chce dělat byznys za veřejné peníze. Současná pravice útočí téměř na všechny veřejné instituce a snaží se zmocnit jejich peněz. Ať jsou to peníze, které odvádějí občané do zdravotních pojišťoven, nebo peníze daňových poplatníků, ze kterých se platí pražská divadla. To již není běžný politický zápas. Na pražské radnici už to vypadá na třetí defenestraci. Mezi lidmi se šíří pocit bezmoci vůči počínání politiků. Když se podívají na televizní pořad, který jim ukáže, jak úplatní jsou už i čeští soudci, chuť na gulášek je přejde. Závidím dobré žaludky těm zastáncům radaru, kteří se pokusili shodit Tamášův protest tím, že se nedávno na Václaváku okázale přecpali.

Možná je, pane Hanáku, Jan Tamáš opravdu smutný klaun. Ale stalo se mi nedávno, že mne navštívil jeden úspěšný a vlivný podnikatel a řekl mi: „Proboha, co blázníte? Když taková země jako USA přijde za takovou zemičkou, jako jsme my, a něco po nás chtějí, tak je přece úplně jedno, jaká je to pitomost. My můžeme udělat jen jediné: sklapnout kufry.“

V tom je podstata věci. Stoupenci radaru se s panem Tamášem vůbec nechtějí bavit o otázkách bezpečnosti. Přitom je jako málokdo druhý připraven na podobnou debatu. Ale oni ho chtějí jen zesměšnit. Není divu, že má pocit, že v téhle zemi něco nefunguje. Byl jsem nedávno v zahraničí a našel jsem v tamních novinách velkou Tamášovu fotografii a vážný rozhovor s ním o důvodech jeho protestu. Až příště někdo bude chtít panu Tamášovi něco radit, měl by si s ním jít nejdřív pohovořit.

stínový ministr zahraničí ČSSD