Za bouřlivou debatou neustále rozvíjenou odpůrci výstavby radarového štítu proti raketám potenciálních útočníků se ve skutečnosti skrývá zbabělá obava přiznat si podíl každého jednotlivce, tedy i starostů Trokavce a Příbrami, na odpovědnosti za směřování společenského vývoje. Rozpoutání sporu o tom, zda je správné či nutné provozovat tento raketový štít na našem území, zda jeho vybudování Američany není v rozporu se zájmy Ruska, zda tato spolupráce s Američany nejde proti našim vlastním zájmům, zda se tím příliš nespojujeme s Amerikou a neohrožujeme identitu, kterou jsme během předcházejících tisíciletí získali, ale není ničím jiným než primitivní snahou těchto funkcionářů a občanů, které zastupují, přehlušit právě naopak vlastní nesebevědomí.

Odpůrci radarového štítu v Česku se snaží nezabývat následky a důsledky toho či onoho řešení ani co do souslednosti či posloupnosti, ani co do hloubky a ani co do představitelných a nepředstavitelných perspektiv.

Evropa ještě dlouho nebude mít na to být rovnocenným partnerem mocností určujících světa běh. Kam se tedy vrtnout v eventuálním ať již unipolárním, či opět bipolárním světě? Páni starostové a jejich rádci i naslouchači zarputile nechtějí slyšet, že ať bude radar u nás umístěn, nebo nebude, na nevyhnutelnosti volby to nic nezmění. A jestliže se dnes snaží zabraňovat naši v posledních dvou desetiletích již existující sounáležitosti se Západem pod dominancí Ameriky, znamená to, že tím automaticky spojují naši existenci s Východem pod neustále o dominanci usilujícím Ruskem.

Volba mezi Amerikou a Ruskem

Nijaká úniková cesta není, již ve třicátých letech jsme se o tom přesvědčili lavírováním mezi zájmy velmocí a pokusem o protiváhu takzvanou Malou dohodou s blízkými sousedy, již v padesátých a šedesátých letech se o to poněkud donkichotsky snažilo takzvané Hnutí nezúčastněných zemí, o různě podnikaných pokusech stavět mosty mezi Západem a Východem ani nemluvě. Hlavní vývoj určoval vždy především průběh soupeření západní civilizace s přežívajícími byzantskými tradicemi Východu. Opravdu tomu nejde uniknout a pro zemi uprostřed Evropy jsou jen tyto dvě možnosti.

Je to volba mezi světem, jemuž dominuje vývoz kapitálu a ekonomického a intelektuálního vlivu, a světem, jemuž se snaží dominovat mocnost s po staletí neměnným imperiálním myšlením, neznajícím jiné cesty pro zabezpečení si vlivu, než je primitivní síla. Je to volba mezi Amerikou, která nikdy nesměřovala ani k fyzickému, ani k duchovnímu podmanění si Evropy, a Ruskem, které ať již pod rouškou údajně všeslovanské příbuznosti, či internacionalismu proletariátu nás opakovaně zahrnovalo do sféry svých ideových schémat a úzkých zájmů. Každý sám musí volit mezi plusy a minusy, které spatřuje v našem eventuálním sepětí se Západem a Amerikou, a plusy a minusy, které jsme na vlastní kůži zažili pod ochrannými křídly ruského impéria.

Tuto volbu z nás, ani z pánů starostů Trokavce a Příbrami, nikdo nesejme, i kdybychom se, bojíce se odpovědnosti, snažili před ní unikat, jako třebas právě přenášením pozornosti na otázku bytí či nebytí radarového štítu v Čechách. Známý levicový komentátor Alexandr Mitrofanov nedávno bezostyšně srovnával americkou vojenskou věznici na Guantánamu s monstrem sovětského gulagu - o tom, že to však není totéž, snad proboha nikdo aspoň trochu přemýšlející nepochybuje. I to je nutné vzít v potaz při volbě budoucí cesty naší společnosti a země.

LN, 7.9.2007

Autor je publicista