Česko ani dvacet let po pádu komunismu není z hlediska bezpečnostního adekvátně ukotveno! USA ztratily zájem o střední Evropu! Je to vítězství pracujícího lidu! Tak to jsou jen některé reakce na rozhodnutí Obamy, nerealizovat původní plán protiraketové obrany.

Proč jsou slyšet obavy o naši bezpečnost, když v letošním roce uplynulo již deset let od našeho vstupu do NATO a téměř pět let od vstupu do EU? Je evidentní, že část politického spektra nevěří tomu, že NATO je tou organizací, která garantuje naši bezpečnost. Jinými slovy říká, že ani rozhodující vojenská role USA v Alianci není dnes již žádným garantem naší bezpečnosti. Jakoby předvídá, že dny NATO mohou být z hlediska dlouhodobého stejně sečteny.

Nikdo si dnes nemůže myslet, že Aliance je tou organizací, která vyhrála studenou válku. Bohužel není ani tou, do které jsme před deseti lety vstupovali. Její osud je značně závislý na výsledku afghánské mise, pro kterou USA Alianci stále potřebují, i když nikoli primárně z hlediska vojenských kapacit. Co může být poté, je otázkou. A to nechci rozebírat její výsledek, který se dnes nikterak optimisticky nejeví. Naopak.

Že nevěří společné zahraniční bezpečnostní a obranné politice EU, která je možná v mnohém dobře sepsána, v praxi však pokulhává za kodifikovanými cíly a stojí na hliněných vojenských nožkách, to nepřekvapuje. Současný svět jen velmi obtížně umožňuje sladit strategické zájmy všech členů EU v rozhodujících oblastech.

Kdo je vítězem? To je nasnadě. Je to podplukovník KGB v záloze, premiér Ruska a hlavní kandidát na dalších dvanáct let po Medveděvovi v Kremlu. Tento velmi schopný politik si za svůj vzor a nástroj obnovy slávy Ruska vybral svoji milovanou tajnou službu - Komitet Gasudarstvennoj Bezopasnosti - KGB. Jedinou organizaci, která v dobách SSSR relativně efektivně fungovala. Na bezpočtu oddaných kádrů této služby postavil silový aparát země. Poté, co se mu podařilo „umravnit“ všechny ty Děripasky, Abramoviče a další, získal kontrolu nad energetickými zdroji Ruska a vytvořil z nich silný nástroj zahraniční politiky. Ten slaví úspěch spolu s velmi aktivní činnosti současných zpravodajských struktur země v zahraničí. Cílem jsou i sféry vlivu připomínající dobu studené války. Je v našem zájmu, aby Rusko zase ovlivňovalo dění u nás?

Znamená to prohru pro Česko? Myslím, že ano, ale není to národní katastrofa. Měli bychom pečlivě věc posoudit a nesnažit se hned a za každou cenu místo radaru třeba letět do vesmíru na amerických křídlech. Bezpečnosti musí být věnována trvalá pozornost v celém komplexu, bez populismu a na co nejširší politické shodě. Prohráli ti, kteří uvěřili informacím USA, že raketová hrozba Iránu je vážná, a vsadili politický, ale i odborný kapitál při obhajobě radaru. Že by se CIA, tak jako v minulosti již tolikrát, zase sekla? Jenom mocnosti jako USA nebo Rusko mají takové zpravodajské schopnosti, aby dokázaly raketový program Iránu zanalyzovat. Česko nebo Polsko jistě ne. Obamova administrativa může na obhajobu změny plánu konstatovat, že projekt zdědila po Bushovi, že není efektivní včetně toho, že íránský potenciál byl přeceněn. Bylo by velmi nešťastné, kdyby si to i Teherán vysvětloval jako ústupek.

Na druhou stranu si přiznejme, že investovat velké úsilí s cílem přesvědčit Kreml, že jej radar neohrožuje, v situaci, kdy vůbec není jisté, že smlouvu český parlament ratifikuje, by udělal asi jenom politický diletant.

USA Rusko z řady důvodů potřebují a naopak. Získat Rusko k řešení globálních bezpečnostních problémů je jistě žádoucí. To však neznamená, že Kreml nebude tvrdě hájit svoje zájmy a jim definované sféry vlivu a nebude váhat jít kvůli nim do střetu s USA či jinou členskou zemí NATO.

Co když se ale za pár let ukáže, že Rusko nepomohlo USA s Iránem tak, jak si to dnes Obama představuje? Co když Irán zdokonalí svoje technologie a bude ohrožovat i Evropu, na rozdíl od Tel Avivu, cíle, který již delší dobu deklaruje?

Nezdá se, že různorodá směs domácích odpůrců radaru, americké přítomnosti v Evropě, obdivovatelů Putina a českých pacifistů bude tímto Obamovým rozhodnutím oslabena. Co toto rozhodnutí patrně oslabilo, jsou upřímné transatlantické vazby zastávané lidmi, kteří na svoji obhajobu mohou říci pouze, že věřili svému strategickému spojenci a chtěli mu pomoci.

V upravené podobě vyšlo v Právu 23.9.2009

Autor je bývalý Náčelník vojenské zpravodajské služby, dnes bezpečnostní poradce