Pětadvacet let uplynulo od chvíle, kdy německý Spolkový sněm vyslovil nedůvěru sociálnědemokratickému kancléři Helmutu Schmidtovi, a otevřel tak dveře k moci Helmutu Kohlovi. Je to výročí, které promlouvá k širšímu okruhu zájemců o politiku než jenom odborníkům na Německo.

Kohlova státnická pověst sice už vybledla; dvě jeho čítankové zásluhy - euro a sjednocení Německa -se totiž podepsaly na dlouhé hospodářské stagnaci spolkové republiky. Po nástupu do úřadu ale Kohl předvedl něco, co už se dnes v evropské politice moc nevidí: šel do vážného politického rizika. Dal garanci, že pokud vyhraje volby, budou v Německu rozmístěny americké rakety středního doletu Pershing. Kohl stál na principech, které podle konvenčních odhadů jeho kancléřskou kariéru mohly ukončit dřív, než pořádně začala, a přesto zvítězil. Pershingy urychlily rozklad Sovětského svazu; už tehdy - a ne až v roce 1989, jak praví legenda - si Kohl odpracoval svůj podíl na bourání berlínské zdi.

Tlusťoch proti symfonikům

Mirku Topolánkovi, který by potřeboval udat špatně prodejný americký radar, nabízí příběh kancléře Kohla důležité poučení: že totiž za určitých okolností názor protivníka, který se zdánlivě kryje s veřejným míněním, vůbec nemusí být fatální. Pokud si politický lídr dokáže zjednat pozornost a přesvědčit publikum, že nežertuje a že věc, s níž se obrací na veřejnost, mu opravdu leží na srdci, může ve svůj prospěch obrátit i debatu zdánlivě rozhodnutou předem.

To se Kohlovi v roce 1982 opravdu povedlo. Američané sice dodávkou pershingů splnili přání německého kancléře Schmidta vylekaného instalací sovětských raket SS-20 v Československu a jinde v komunistické části Evropy, jenže podstatná a hlasitá část západoněmecké veřejnosti začala proti pershingům na německém území bouřlivě protestovat.

Raketovému Schmidtovi se před očima rozkládala jeho vlastní sociálnědemokratická strana a poslanecký klub, Bonnem otřásaly statisícové demonstrace, jaké toto ospalé hlavní městečko předtím nezažilo.

Na lídrovské kvality Kohla by si v takové situaci vsadil málokdo. Byl legračně tlustý, šlapal si na jazyk; od puberty se živil politikou, a když pro něj jeho strana zrovna neměla fondy, vytvořil mu Svaz chemického průmyslu fiktivní místo asistenta ředitele. Míroví aktivisté byli fotogeničtější, výřečnější a měli ideály. Muselo to být romanticky krásné, když si členové jednoho symfonického orchestru nasadili hadovky, šály a rukavice a koncertem blokovali brány raketové základny Mutlangen.

Během šesti měsíců mezi parlamentním zvratem a předčasnými federálními volbami prohrála Kohlova CDU všechny zemské volby, které se konaly. Komentátoři, kteří chtěli vystihnout beznadějnost Kohlova postavení, ho přirovnávali k českému „zimnímu králi“ Bedřichu Falckému. Jenže přišlo překvapení: Kohl federální volby výrazně vyhrál - byl to jeho nejlepší výsledek z šesti spolkových kampaní, které předtím a potom vedl.

Jak je možné, že nakonec uspěl s tak neatraktivní agendou (rakety plus sociální škrty)? Později přiznal, že úzko jednou bylo i jemu, když totiž pozoroval z vrtulníku pod sebou půlmilionovou mírovou demonstraci před jeho úřadem. Jistotu, že prosazuje rozumnou věc, ale neztratil nikdy - a trpělivě vysvětloval riziko, že Sovětský svaz získá v Evropě vojenskou převahu. Sympatizanti CDU/CSU kancléřovou zásluhou věděli, co je ve hře, byli nadprůměrně motivovaní a nechali se zmobilizovat. Kohl prohnal pershingy lidovým hlasováním a pacifistická vlna vágní dobré vůle vzápětí dozněla. Bylo to jedno z posledních velkých vítězství jasně formulované zodpovědnosti nad populismem v západní Evropě.

Čas pro modeláře

Dokázal by Topolánek podobně zmobilizovat všechny Čechy přístupné vážným argumentům? Některé špičky ODS vnímají svého předsedu jako politika na jedno použití; podle tvrdohlavosti, s níž lpí na Marku Dalíkovi, lze usuzovat, že si tak připadá i Topolánek, kterému už ani nestojí za to ukáznit se kvůli vítězství v příštích volbách. Tím spíš by mohl převzít roli lídra povzneseného nad momentální preference a propagovat radar i zvláštní vztahy s USA.

Vláda v radaru vidí hlavně technický problém. Věří, že stačí vyjednat dobrou smlouvu s Američany a sehnat pro ni většinu v parlamentu. Chtělo by to radarového lídra ve stylu Kohla ze začátku 80. let. Názory veřejnosti na obranu republiky a její místo v západním společenství se totiž utvářejí právě teď. A co se dá čekat od společnosti, která má problém i s takovou neobtížnou maličkostí, jakou je radar, až nedej bože ve světě jednou vypukne opravdu ošklivá krize?

LN, 1.10.2007

Autor je novinář