23.5.2022 | Svátek má Vladimír


RADAR: Pochmurné vyhlídky

13.3.2007

Americká radarová stanice se pomalu stává ústřední otázkou naší domácí i zahraniční politiky. Čím to, že jeden „blbý radar“ štěpí českou politickou scénu, vyvolává velké emoce a vkládá ruské generalitě do úst výroky ze slovníku Vladimira Žirinovského? V případě domácí politické scény plní zčásti roli zástupného symbolu - postoj „ano“, či „ne“ radaru je koncentrátem jistých politických postojů, historické zkušenosti a životní orientace. Snad nejsnáze lze tuto tezi demonstrovat na příkladu komunistů, kteří si odporem vůči radaru chtějí vybojovat malou domácí odvetu za porážku ve třetí světové (studené) válce. Cokoli oslabuje Spojené státy a cokoli posiluje jejich potenciální soupeře (Rusko, Čínu, Írán), je v očích našich komunistů dobré.

Sociální demokraté opět jednou předvedli, že jejich hlavní politickou doktrínu představuje oportunismus. První jednání o radaru vedly ještě sociálnědemokratické vlády a není to tak dávno, co Jiří Paroubek prohlásil, že vyhlášení referenda by se rovnalo dělostřeleckému útoku na zajíce. Opoziční chlebíček je ale tvrdý, a tak v Lidovém domě obrátili. V této souvislosti by se dalo na adresu Jiřího Paroubka poznamenat, že kdyby mu Američané slíbili návrat do premiérského křesla, začne možná radar vehementně hájit.

Zelení jsou vnitřně rozděleni na pragmatiky (či středové liberály) a radikální ideologické zelené, kteří víceméně kopírují linii evropské „zelené internacionály“. Západní pacifistická levice, kam západní zelení patří, byla od svého vzniku proti zbrojení, tedy pokud se týkalo Američanů.

Zbrojení ruské, čínské či kubánské těmto lidem nikdy moc starostí nedělalo, zvláště když si pro ně našli jednoduchou omluvu: prý je jen reakcí na zbrojení americké.

Přestanou-li Američané zbrojit, nastane na světě mír, myslí si tito bláhovci.

Tato směs ideologické zaslepenosti a naivity je však ve svých praktických důsledcích velice nebezpečná.

Velice nebezpečné ale může být též nekritické přejímání všeho, co říkají, dělají a požadují Spojené státy americké. Touto chorobou trpí hlavně česká pravice, jejíž příslušníci mají sklon automaticky obhajovat skoro každou americkou akci, byť by jí bylo fiasko v Iráku, jež vyvolává vážné otazníky nad samotnou kompetencí amerického vedení stanovovat strategické cíle a prakticky je realizovat. Ve veřejných vystoupeních vláda dosud papouškovala americká vysvětlení, která příznivci radaru často až bezmyšlenkovitě přejímali, leč jeho odpůrci snadno argumentačně rozmetávali. Pro tenčící se tábor jeho zastánců je americký radar též symbolem, a sice porážky komunismu a vítězství či nutnosti obrany hodnot euroatlantické civilizace. Nicméně hlavní argument, že systém protiraketové obrany představuje obranné zařízení, jež není zaměřeno proti Rusku, je sice pravdivý, avšak pouze v rámci poetiky Rádia Jerevan. V zásadě ano, ale...

Skoro ve všech studiích je současný americký systém protiraketové obrany charakterizován jako rudimentární. Předpokládá se tedy jeho další vývoj, přičemž do toho dosavadního USA investovaly astronomické částky. Pouze kvůli Severní Koreji, odkud k nám žádné rakety zatím nedoletí, ani kvůli Íránu, jenž zatím žádnou jadernou zbraň podle všeho nemá, to určitě nedělaly. Oba zmíněné režimy proto spíše poskytují politické zdůvodnění před veřejným míněním pro další vývoj sytému. Jaká má asi být jeho výsledná podoba?

Konečným cílem je podle všeho nárůst kvalitativních i kvantitativních vlastností systému, tedy to, že bude schopen zachytit daleko větší počet hlavic a s velkou přesností. Čímž začíná potenciálně neutralizovat, a tudíž ohrožovat, nejen Čínu, ale i Rusko, jež se ze svého hlediska zcela pochopitelně zlobí. Strategie jaderné války totiž vychází z celkem jednoduchého pravidla: chceš-li zaútočit, musíš to udělat tak, aby se protivník na odvetu už nevzmohl. Z čehož logicky vyplývá, že účinný protiraketový systém usnadňuje jeho držiteli též útok a činí z protivníkova arzenálu hromadu železa k nepoužití. Proto se Moskva tolik obávala Reaganova projektu protiraketové obrany, proto již jen hrozba realizace Reaganových „hvězdných válek“ výrazně přispěla k pádu komunismu.

Máme tedy říci radaru ne, abychom nedráždili Rusko či aby se předešlo novému kolu „závodů ve zbrojení“? To sotva, neboť zatímco dnes disponuje jadernými zbraněmi jen několik států (včetně rozvojové Indie a Pákistánu), za padesát let může existovat zemí (nebo hnutí či organizací) disponujících současnou indickou jadernou kapacitou mnohem více, řádově desítky, a to i bez ohledu na další osud radaru a protiraketových základen. Což je pochopitelně děsivá představa, kterou se vojenští plánovači patrně bojí plně předestřít i svým vlastním politikům, natož občanům svých zemí. Ale máme-li věcně diskutovat o radaru, musíme se paradoxně přesunout do šíleného světa roku 2050. Dokáže to vůbec někdo z nás?

V budoucnu může existovat zemí (nebo hnutí či organizací) disponujících současnou indickou jadernou kapacitou mnohem více, a to i bez ohledu na další osud radaru

LN, 12.3.2007

Autor je politolog